Životní poslání

1. část

Rozpoznávání a uvědomování si - namísto hledání

Původně jsem chtěl tento článek nazvat „Hledání životního poslání“, ale pak jsem se na chvíli zarazil. To slovo „hledání“ mi tam nějak nesedělo. Člověk může hledat třeba klíče, které někde nechal nebo ztratil, nebo může jako zlatokop zkoušet hledat zlatou žílu. To ale znamená pátrat po něčem, co měl, ztratil a snaží se to znovu získat, anebo jako ten zlatokop zkoušet štěstí, ovšem s vědomím, že možná uspěje, ale možná také ne.

Ale hledat své životní poslání? Copak je to něco, co jsme někde ztratili nebo něco, co možná najdeme, ale možná také ne, protože nic takového třeba vůbec nemáme? Takové spojení nedává smysl. Své životní poslání si přece nese každý sám sobě, ať už si to uvědomuje nebo ne. Nikdo nám jej nemůže vzít, natož abychom jej mohli ztratit někde po cestě. Právě naopak. Provází nás už od narození, od raného dětství až do konce života. Je nedílnou součástí nás samých a různými nepřímými způsoby se dožaduje toho, abychom si jej co nejlépe uvědomili a naplnili jej tak dokonale, jak je to jen možné.

Správnějším názvem tématu by tedy bylo spíše rozpoznávání, uvědomování si nebo pochopení našeho životního poslání. Nejde tu jen o nějaké plané hraní si se slovy, ale o lepší nasměrování se na cestu, jak se k naplnění svého životního poslání dopracovat.

Vyciťování - namísto vymýšlení nebo dedukování

Dalším důležitým krokem je uvědomit si, že všechna naše zásadně důležitá životní rozhodnutí nejsou iniciována rozumem nebo logikou, ale cítěním. Nebo jinak řečeno, spontánním tíhnutím k někomu nebo něčemu, co vnímáme jako nám blízké. Ať už jde o výběr přátel, životního partnera, místa bydliště, zaměstnání, zálib, stylu oblékání nebo třeba barvu auta. To, co chceme, a co si skutečně přejeme, můžeme pouze vycítit, nikoli vydedukovat nebo vymyslet někde u stolu. Logika a racionalita se pro takové úkoly nehodí, protože je příliš všeobecná a neosobní, a životní křižovatky zase nabízejí zbytečně moc logických variant. Asi uznáte, že „sňatky z rozumu“, „užiteční přátelé“, výběr studijního oboru podle jeho prestiže nebo oblékání pouze podle poslední módy nejsou to pravé ořechové.

Ani cítění nás ale nemusí navést vždy na tu správnou cestu. Proto je i tady je potřeba rozlišovat.

Dva druhy citu

1) City jako signály - citové stavy a nálady jako ukazatelé vnitřního stavu

Abychom poznali, co city znamenají, musíme jim alespoň trochu porozumět a zároveň vidět i meze jejich významu, protože není vždy radno se jimi slepě řídit. Nemůžeme se například nechat řídit strachem, úzkostí, nejistotou, nedůvěrou, smutkem nebo pocitem osamělosti, protože to jsou špatní rádci. Takové citové stavy mají jiný smysl: jsou informačními a výstražnými značkami, které nás chtějí na něco upozornit. Jsou to vjemy tělesného stavu a předchozích životních zkušeností. Podávají nám informaci o tom, jak se nám vede, jsou jakýmisi kontrolkami našeho vnitřního stavu.

Když se například už nedokážeme opravdu radovat, může to být signál nadměrné tělesné únavy nebo upomínka na truchlivou tíhu nějakého dřívějšího životního období, které se nám takto citově připomíná. Smysl takových citových stavů a nálad spočívá v tom, abychom zjistili jejich příčinu a porozuměli jim. Je třeba jich dbát, protože obsahují důležitou informaci, zvlášť když se dostavují opakovaně. Čím víc je však člověk opomíjí a čím méně je chápe jako spolehlivé ukazatele nenaplněných hlubších tužeb, nedostatků nebo zranění ve vlastním životě, tím větší získávají sílu a hrozivost, a tím víc se před nimi potom musí uzavírat a stavět hradby proti nim. Výskyt takového „ukazatele“ pak vnímá pouze jako něco ohrožujícího, a proto jej neuznává.

Dosud jsme se dozvěděli o jedné skupině citů, které ukazují, co potřebujeme, a jak sami se sebou zacházíme – zda si sebe sama dost všímáme nebo svůj život zanedbáváme. Citové stavy však nepředstavují pevnou základnu ani neposkytují orientaci pro dalekosáhlá rozhodnutí. Pocházejí z nás samých, týkají se pouze nás samotných a nikoli smyslu situace, ve které se nacházíme. Jsou zrcadlem tělesného životního stavu a naší životní historií vytvořeného vnitřního rozpoložení. Jsou to city, které nás neopouštějí, protože k nám patří.

Protože však tyto city nemají bezprostředně nic společného se situací např. v zaměstnání, rodině nebo s rozhovorem, který právě vedeme, je důležité, abychom si k nim dokázali zachovat určitý odstup. Kdybychom se bez rozlišení měli řídit každým svým rozladěním, hněvem, vztekem, zklamáním či potěšením, měli bychom život rozervaný na kusy. Určitý odstup vůči nim nás také chrání před kýčovitou sentimentálností nebo před chorobným „koupáním se v duševním bolu“. Sentimentalita je logickým výsledkem tam, kde nechápeme citové stavy jako ukazatele, ale jako cílový stav, ve kterém chceme pobývat.

Může se to zdát podivné, ale mnozí lidé si v negativních citových stavech opravdu přímo libují. V rámci metody SRT je to dokonce možné i přesně změřit jako tzv. pozitivní a negativní reaktivní energii na určité situace, lidi i duševní stavy a pomocí dalších postupů tyto hodnoty uvést do žádoucího stavu. Více se o tom můžete dočíst v článku Barometr chování.

2) Cit jako schopnost vycítění podstaty a hodnoty

Zabýváme-li se něčím, co nejsme my sami, obracíme se k něčemu jinému a uvádíme se do stavu otevřenosti. To, co nás dokáže v naší otevřenosti dosáhnout, co se nás dotkne a co s námi pohne, jsou existenciální hodnoty. Pociťujeme, jak se nás nějaké téma, myšlenka nebo představa zmocňuje, zajímá nás, dojímá… Vyciťujeme, co je (pro nás) dobré a co zlé, je (pro náš) život důležité a co je mu vzdálené. Všechno to prožíváme nejprve pocitově a až potom se s tím vyrovnáváme myšlenkově, rozumově.

Pociťujeme ještě další vnitřní postoje a první popudy k jednání – jak se zachováme, zda zůstaneme nebo ze situace odejdeme, co vlastně chceme nebo nechceme říct nebo udělat atd. Zde můžeme vycítit, na čem záleží, co se počítá, co nám právě teď dává smysl. Proto jsou tyto city naší osobní orientací pro to, co udělat, jak se rozhodnout – co je teď správné. Ukazují směr. To, co je opravdu důležité oči ani rozum nevidí.

To, co vnímáme citlivým srdcem, daleko přesahuje možnosti rozumu. Proto je někdy tak těžké svému citu důvěřovat a následovat jej. Spolehnout se na svůj cit často vyžaduje velkou odvahu. Ale kdykoli se nám podaří řídit se tím, co cítíme jako správné, důležité a nutné, tak tehdy a pouze tehdy opravdu žijeme svůj vlastní život. Copak bychom mohli být blízcí a věrní sami sobě, kdybychom žili a jednali v rozporu s vlastními prožitky?

Pro mnoho lidí je těžké naučit se spoléhat se sami na sebe. Asi jen málokoho v dětství jeho rodiče nebo učitelé ve škole vedli k tomu, aby věnoval pozornost tomu, co sám cítí. Mnohdy tomu bylo právě naopak. Hodnota toho, co člověk sám cítí jako důležité nebo nepodstatné je často shazována nebo přímo potlačována.

Ale kdo se nenaučil žít to, co je pro něj důležité (nebo se toho dokonce obává), ten se nenaučil žít, ale jen poslouchat! A kdo nedokáže vycítit, co je pro něj důležité a nedokáže se na svůj cit spoléhat, odcizuje se sám sobě. Když se totiž nemůžeme spolehnout na svůj cit, čím se potom mají řídit naše rozhodnutí? Kdo nám pak v nespočetných životních situacích poví, kudy se dát?

Abychom se zorientovali ve svém životě, musíme se umět spolehnout na svůj cit. Jinak budeme žít mimo svůj vlastní život a zůstaneme odkázáni na předpisy, autority, představy jiných lidí nebo módní názory, které nám říkají, co máme dělat.

Rozlišení citů tak, jak je zde naznačeno, se vyskytuje jen zřídka. Přesto je značný rozdíl v tom, když mě upoutá cit jako ukazatel vnitřního stavu a minulé zkušenosti, anebo mi poskytuje základ pro rozhodování a směr pro další život jako hodnocení přítomné situace. Odlišení obou oblastí citu má proto zásadní význam.

Kdo se rozhoduje podle svých citových stavů, dává jim přednost a nevázaně si je odžívá, ten se s existenciálním naplněním mine. Vydává se tím na jakýsi „ego trip“, na němž se stane nesnesitelným jak sám sobě, tak i druhým lidem. Neopomíjejme však citové stavy. Když se nepokusíme porozumět jejich základu, zůstaneme stále upoutáni ve své subjektivní, praxí neověřené životní zkušenosti. Citové stavy nám pak začínají zahrazovat výhled do světa a zamlžovat naše „ukazující city“. Citové stavy patří k tělu jako nositeli životní kontinuity a zážitkového pozadí. Vyžadují naše porozumění a péči.

Kdo není otevřený tomu, co je situačně hodnotné, ihned pocítí prázdnotu, která jeho citové rozpoložení a náladu zaručeně srazí ke dnu. Kdo se však dokáže spolehnout na svůj cit, nikdy nezůstane opuštěn. Má u sebe přinejmenším jednoho člověka – sebe sama.

Možné překážky v objevování životního poslání

Z výše uvedeného vyplývá, že chceme-li „naslouchat hlasu svého srdce“, jak se často poeticky říká, musíme se nejprve naučit zvládat své citové stavy, výkyvy nálad, ozvěny starých zranění atd. Porozumět jejich významu a smyslu, a vědomě je zpracovat tak, aby nás nadměrně nezahlcovaly, pokud s tím máme problémy. Jinak se „srdci“ (citu pro naše existenciální hodnoty) naslouchá jen velmi obtížně nebo jeho hlas zkreslují a deformují naše nevyřešené osobními problémy – různé strachy, zábrany, předsudky, negativní přesvědčení, strnulé představy apod. Na tuto „maličkost“ se často zapomíná.

Všichni někde v hloubi duše víme, kým skutečně jsme nebo chceme být a co tu chceme dělat, ale často to odmítáme, protože nám to připadá příliš nemožné, nepředstavitelné, nedosažitelné, neuskutečnitelné, nebo že na to prostě nemáme. Odhalování a realizace našich snů tak musí jít ruku v ruce s opuštěním strachu, starých konceptů a přesvědčení, s rozvojem uvědomění, vědomím vlastní hodnoty a láskou k sobě.

Velkou překážkou je naše mysl a ego – nejraději bychom předem znali celý plán cesty, věděli přesně, kam jdeme a kde nakonec skončíme, co je tím konečným cílem a jaké to bude atd. To ale nikdy tak docela možné není a naše mysl a ego se s tím jen těžko smiřují. Proto často volíme raději špatnou cestu, kterou už před námi vyšlapali jiní, než abychom se odvážili vydat se po té, která je určena jen pro nás. Častý je i strach z osamělosti, když se pro něco rozhodneme čistě sami za sebe, vnitřní nejistota, jak to všechno dopadne, pochybnosti o sobě a svých schopnostech a mnoho dalšího.

Další možnou překážkou může být pocit vlastní bezvýznamnosti. Takový člověk ztrácí cit pro svá vlastní přání a potřeby, pro vlastní hodnoty. Chybí mu přístup k vnitřní motivaci, a tak se řídí představami danými z vnějšku, což má za následek strnulost, nepřizpůsobivost a omezenost postojů a představ. Navíc má neustále tendenci pokukovat po druhých, co oni na to, srovnávat se s nimi a být závislý na jejich souhlasu. Snaží se více vyhovět přáním a potřebám druhých než svým vlastním.

Pasivně konzumní přístup k životu – představuje nenápadnou, ale o to větší překážku a hrozbu. Hlavně v posledních desetiletích se čím dál více jedná o celospolečenský problém. Lidé jsou už od dětství zahlcováni zprávami z médií, tráví velkou část volného času u televize, na internetu, sociálních sítích, zíráním do svých mobilů atd. Potíž je v tom, že tyto prostředky často využívají nesprávně – bez vědomého záměru něco se dozvědět, poznat, pochopit, rozšířit si obzory, něco vyřešit… Namísto toho se jen nechávají unášet proudem často úplných hloupostí a zbytečností, které pro jejich život mají jen malý nebo žádný význam. Tráví více času ve virtuální realitě než v té skutečné, fyzické. Tím ztrácejí kontakt se svými vnitřními skutečnými potřebami a vzniklé prázdno se snaží neustále zaplňovat pouze něčím dalším z vnějšku. Důsledky takového přístupu k životu mohou být přímo katastrofální – narušené sociální cítění a vztahy, malé sebevědomí, chybějící pocit vlastní hodnoty, vnitřní prázdnota, deprese (v poslední době stále častější i u dětí(!) a dospívajících) a v nejhorším případě i sklony k sebevraždě. Objevení životního poslání bez změny takového přístupu k životu opravdu není možné.

Slabá motivace – je často provázena neochotou učit se nové věci – potom je namístě položit si otázku, zda to myslíme skutečně vážně a zda taková myšlenka nebo nápad skutečně vychází z nás samých nebo jsme jej (třeba i nevědomě) přijali odjinud.

Neochota jít do akce – a tím opustit svoji komfortní zónu, což je ale nezbytně nutné – nedá se tomu vyhnout. Jinak se v našem životě nic nezmění a vše zůstane při starém.

Na druhou stranu ale platí, že pokud se nám v životě podaří objevit něco, co nás opravdu baví, vnitřně naplňuje a podporuje v dalším rozvoji (třeba i jen jako záliba), nebo pokud se nám podaří udělat nějaká správná rozhodnutí, potom je vypořádání se s negativními duševními stavy a minulostí o poznání snadnější, protože máme k dispozici více vnitřní energie, nadhledu, optimismu, sebevědomí, sebedůvěry i chuti do života. Podle mého názoru jsou to spojené nádoby – jedno ovlivňuje druhé.

Proto nebude od věci podívat se na možné příčiny neschopnosti naslouchat svému nitru, což bývá častým důvodem, proč se mnoha lidem jejich životní poslání objevit nedaří, nebo je ani nenapadne o něčem takovém uvažovat.

Pro alespoň přibližné určení možných zdrojů bloků a překážek se mi jako vhodný prostředek jeví definice čtyř základních osobnostně-existenciálních motivací, převzatých z praxe existenciální analýzy – terapeutického směru, zaměřeného na objevování životního smyslu, vytváření autentického vztahu člověka k sobě samému i ke světu a naplněného, plnohodnotného života.

Základní podmínky naplněné existence

Co je existence?

Stručně lze jako existenci označit uskutečňování osobního bytí. Viktor Frankl uvádí jako antropologické předpoklady tohoto uskutečňování „sebe odstup“ a „sebe přesah“, umožňující člověku odpovídat na otázky světa. K dosažení úrovně „existence“ (oproti pouhému přežívání) tedy člověk musí na jedné straně dokázat sám vůči sobě zaujmout odstup, což ho činí otevřeným tomu, aby se na druhé straně dokázal sám od sebe odpoutat a věnovat se světu s jeho úkoly a nabídkami. Za třetí základní prvek pokládá Frankl „výzvu okamžiku“ – tedy to, co člověk za daných okolností vnímá jako něco, co má učinit. Tím člověk odpovídá na výzvy bytí.

Prostředím, v němž se existence uskutečňuje, je dialogická otevřenost a dialogická interakce s vlastním vnitřním a vnějším světem. Osobní základ existence vidí existenciální analýza v rozhodování, tedy v uplatňování svobodné vůle, která se v životě projevuje vědomým vnitřním souhlasem.

Pro existenci je příznačné, že vše, co člověk vnímá a prožívá, přijímá jako otázku, jež ho vyzývá, aby k ní osobně zaujal postoj.

Všechny danosti, které se člověka týkají, lze shrnout do čtyř kategorií:

svět se svými podmínkami a možnostmi
vlastní život, tedy přirozenost ve své plné vitalitě
vlastní osobní bytí, bytí sám sebou
budoucnost se svými výzvami k jednání, k aktivnímu angažování se v podmínkách, v nichž člověk je a které sám vytváří

Vztah ke světu, k životu, k sobě a k budoucnu se v existenciální analýze považují za čtyři základní kategorie existence. Mohou-li být přiměřeně žity, k čemuž také patří, že jsou prožívány ve své hloubce, pak představují základní podmínky naplněné existence. Jako takové neustále prostupují naše bytí ve všech jeho oblastech, až na úroveň motivace:

motivace k fyzickému přežití a k duchovnímu zvládnutí svého bytí – tj. moci být
motivace k psychické chuti žít a prožívání hodnoty – tj. přát si žít
motivace k osobní opravdovosti a spravedlnosti – tj. smět být takový (být sám sebou)
motivace k existenciálnímu smyslu a k naplňování hodnot – tj. chtít a být schopen jednat určitým způsobem

První základní podmínka existence: moci být

První podmínka vychází z banální skutečnosti, že jsme ve světě. To nás staví před základní otázku existence: „Já jsem – mohu být?“ Tato otázka směřuje k tomu, zda za daných okolností a s danými možnostmi vůbec můžeme v „našem světě“ mít místo. K tomu člověk potřebuje bezpečí, místo a oporu. Pokud toto chybí, vzniká neklid, nejistota a úzkost. Zážitkem bezpečí, místa a opory získáváme důvěru ve svět, ale i v sebe, možná dokonce i v Boha (nebo jinou „vyšší moc“). Souhrn všech těchto zážitků tvoří základní důvěru – zásadní důvěru v to, co cítíme jako konečnou oporu ve svém životě.

Zkusme se blíže podívat na hlubinnou strukturu této dimenze základní důvěry. Z existenciálního pohledu zde vyvstávají otázky jako: Kdyby se vše, čemu věřím, mělo zhroutit – partnerství, povolání, zdraví… – jaká opora by mi pak ještě zůstala? Měl bych ještě něco jako „důvěru“, „poslední důvěru“, „základní důvěru“, která by mě provázela až do smrti? Anebo už by nebylo nic? Cítil bych se jako při „volném pádu“? O co se má důvěra nakonec opírá? O mně samého? O jiné lidi? O něco většího, co je základem všeho (například Bůh, vesmírný řád…)?

Pocit pevného zakotvení a opory pro vlastní život můžeme nazvat „základem bytí“ – jedná se o prožitek, že je tu něco, na co se člověk může spolehnout, i když umírá. Prožívání „základu bytí“ znamená, že jsme vždy nad vše ostatní povzneseni. Při tom nezáleží na tom, zda u „základu bytí“ jde o bytí nebo o nicotu. Buď po smrti něco pokračuje, nebo už není nic; vnímáme-li svůj „základ bytí“, jsme nad to povzneseni, a to je rozhodující. Když pak tomuto poslednímu vnímanému dáme svůj souhlas, objeví se základní důvěra.

V základní důvěře přijímáme bytí jako celek, protože cítíme, že k němu patříme a že jsme v něm zahrnuti. Jedná se o ontologickou základní zkušenost, že „vždy je tu něco“, co poskytuje oporu a co je větší než člověk sám – svět, řád, vesmír, nicota, Bůh. Základ bytí nám zprostředkuje prožitek: „Bude-li trvat to, čeho se bojím, dokážu to přijmout, i když na to třeba zemřu, protože se nad to nakonec cítím povznesen.“ Prožitek základu bytí vede k postoji klidu a je předpokladem k rozvoji základní důvěry.

Základ bytí nemůžeme obsáhnout. Můžeme se k němu vždy jen vztahovat – jakoby zvenčí se ho dotýkat – podobně jako když kořeny stromu sají vodu a výživu z půdy a dopravují ji z hloubi do výše, do „světla bytí“. Základ bytí je duševně postižitelný jev, přístupný prožívání, ale také filozofické reflexi nebo teologicko-náboženskému popisu. V prožívání víry má rozhodující úlohu.

Druhá základní podmínka existence: přát si žít

Má-li člověk ve světě místo, ustaví se v něm život. Nestačí prostě jen být, toto bytí musí být také dobré. Bytí je víc, než danost – neprobíhá mechanicky, ale je prožíváno a trpěno. Být živý znamená plakat a smát se, zakoušet radost a bolest, prožívat příjemné a nepříjemné, mít štěstí a smůlu, setkávat se s hodnotou i s tím, co hodnotné není. Vůbec není předem dáno, že s tímto způsobem žití a trpění budeme souhlasit.

A tak nás naše bytí staví před základní otázku života: „Já žiji – přeji si však žít?“ Je dobré být? Nejsou s tím spojené vždy jen těžkosti a utrpení, které člověka připravují o radost ze života. Jednotvárnost všedních dní a nepozornost vůči tomu, jak vlastně žijeme, často činí život suchopárným.

Abychom dokázali mít život rádi a milovali ho, potřebujeme opět trojí: vztah, čas a blízkost. Pokud blízkost, čas a vztahy chybějí, objevuje se nejprve touha (chtíč), pak chlad a nakonec deprese.

Prožívání blízkosti, času a vztahů vede k souznění se světem a se sebou samým, člověk vyciťuje hloubku života. Tyto zážitky tvoří základní hodnotu bytí, nejhlubší cit hodnoty života. Tato základní hodnota se projevuje v každém prožívání, zabarvuje city a emoce a představuje pozadí toho, co vnímáme jako „hodnotu“.

V hloubce tohoto příklonu jde o nejzazší a nejhlubší dotyk s životem samým, který prožíváme v jeho každodenních podobách – ve vztazích, v hudbě, ve všech podobách citu. V tomto „dotyku“ je ovšem zahrnuto i vše, co nás trápí, hněvá, bolí. Toto citové prožívání nás staví před základní otázku života: Co pro mě osobně znamená, že jsem a žiji? Jak pociťuji svůj život se všemi jeho roky, které mám za sebou a před sebou, se zraněními a bolestmi, s utrpením, násilím, s rozkoší, radostí…? Jak mi to uvnitř „zní“ nebo „chutná“? Co zaznívá, když vyciťuji svůj život, jaký je?

Jde o to vnitřně se tomuto nejniternějšímu hnutí otevřít. Přijmout otevřeně a nepředpojatě tento nejosobnější a nejniternější vztah k vlastnímu životu, k tomuto doteku a všemu, co se při tom dostaví. Tento vnitřní prožitek života dává vytušit „hodnotu života o sobě“, jak se ukazuje v jeho vlastním běhu – stejně jako v přihlížení běhu života a osudům druhých lidí. Život nám dal prostřednictvím nespočetných jednotlivých zážitků zprávu o tom, jakou hodnotu má. Zve nás, abychom se ho účastnili.

Stejně jako hloubka bytí nás vedla k základu bytí, dospěli jsme zde k „základní hodnotě“. V prožívání hodnoty života zakoušíme opět něco, co nás přesahuje. Zakoušíme, že tato hodnota nezávisí na nás a není námi vytvářená, ale že se nám jí dostává. Odkrýváme ji, možná s úžasem, nebo s bolestným pohnutím, či v tichosti a s vděčností.

Třetí základní podmínka existence: smět být sám sebou

Při veškeré své spjatosti s životem a s lidmi se každý člověk vnímá jako jiný, jako odlišný. Jako osoba se vyznačuje jedinečností, která mu umožňuje být „já“ a odlišuje ho od všech ostatních. To ho staví před základní otázku osobního bytí: „Já jsem – smím být takový?“ Mám právo být takový, jaký jsem, a chovat se tak, jak se chovám? Jedná se zde o rovinu totožnosti, nalézání sebe samého a etiky.

Aby na této rovině člověk obstál, potřebuje pozornost, přijetí a ocenění. Pokud se mu toho nedostává, objevuje osamělost a stud a rozvíjí se hysterie. Má-li však člověk tyto tři podmínky naplněny, může být autentický, odvážný a váží si sám sebe. Souhrn těchto zkušeností utváří jeho sebehodnotu a osobní bytí – nejhlubší hodnotu jeho já.

V hloubi stojí člověk před sebou samým jako před čímsi „neuchopitelným“: Kdo je toto „já“? Jak lze toto „já“ pojmout? Základu svého „já“ se člověk přibližuje, je-li pozorný vůči tomu, co se v něm pocitově „hlásí o slovo“.

„Cosi“ v něm hovoří – a promlouvá to ke „mně“. Toto vnitřní „zaznívání“ je provázeno pocitem „záměru“. Když „já“ toto „cosi“, tedy to, co v nitru osoby začíná „promlouvat“, přijímá za své, je člověk autentický.

Osobní bytí v podstatě znamená: přijímat sám sebe, přistupovat k sobě jako k někomu, kdo je mi svěřen. „Místem“ setkávání člověka se sebou samým („já se sebou“) je prostor intimity. Ta je „zárodečnou vrstvou“ osoby. Osobní bytí v podstatě znamená být stále obdarováván sebou samým.

Také zde opět stojíme před neuchopitelným tajemstvím, s nímž jsme v důvěrném styku. Nic nám totiž není bližší než to nejniternější než naše identita, než naše já – a přesto to prožíváme jako něco, co k nám „přitéká“, co se sice vymyká naší moci, ale co se v nás projevuje a k čemu se můžeme vztahovat.

Čtvrtá základní podmínka existence: chtít jednat

Může-li člověk žít, chce se mu žít a sám se přijímá, pak k naplnění existence patří ještě vztah k proměnlivosti, ke změně, ke stávání se a k vývoji, které představují prostor, který je před námi. Nestačí nám prostě být a nalézt sebe sama. Chceme, aby tento okamžik přetrval, chceme přesáhnout své přítomné bytí, rádi bychom sami sebe překročili a poznali, oč má v životě jít. Každý člověk směřuje k tomu, aby se vydal něčemu jinému. Rádi bychom nesli plody svého úsilí. Jinak by nám bylo, jako kdybychom žili v domě, do kterého nikdo nechodí na návštěvu.

A tak nás pomíjivost bytí staví před otázku smyslu existence: „Jsem zde – k čemu je to dobré?“ Zde člověk potřebuje trojí: pole činnosti, strukturní souvislosti a hodnotu v budoucnu. Pokud toto postrádáme, objevuje se pocit prázdnoty, životní frustrace, dokonce zoufalství a nezřídka chorobná závislost. Jsou-li však tyto naše hodnoty naplněny, jsme schopni obětovat se, jednat, a nakonec prožívat i nějakou formu religiozity. Souhrn těchto prožitků vytváří existenciální životní smysl, vede k životnímu naplnění.

Nestačí však jen být v poli činnosti, vnímat se v souvislostech a mít hodnoty v budoucnu. Je opět zapotřebí fenomenologický postoj, tedy existenciální přístup k bytí: přístup otevřenosti, v němž jde o to, nechat si klást otázky od situací. „Co tato chvíle ode mě chce, nač mám odpovědět?“ Nejde tedy jen o to, co mohu já očekávat od života, ale podle základního dialogického vzorce existence jde stejně tak o to, co život chce ode mě, co tato situace ode mě očekává, co já mohu a mám udělat pro druhé lidi stejně jako pro sebe? Můj aktivní příspěvek je v postoji otevřenosti: uvést se do souladu se situací, ověřit si, zda to, co činím, je také dobré – pro druhé, pro mě, pro budoucnost, pro svět, v němž žiji. A tak se moje existence naplňuje podle toho, jak jednám.

Viktor Frankl popsal smysl jako „možnost před pozadím skutečnosti“. Jinými slovy jej můžeme vymezit jako „nejhodnotnější možnost dané situace“. Existenciální smysl je tak něčím, co je zde a nyní pro mě v rámci skutečnosti možné, co je nyní ode mě třeba, co je nyní nejnaléhavější, nejhodnotnější a nejzajímavější. Pro tento složitý úkol máme vnitřní cit, který dokáže tuto složitost zjednodušit a oživit.

Vedle tohoto existenciálního smyslu popisuje existenciální analýza i ontologický smysl – smysl celku, v němž se člověk nachází. Ten nezávisí na něm samém. Je to smysl filozofický a náboženský, smysl stvořitele, s nímž se můžeme setkat jen v úžasu a ve víře. Tak se i v této dimenzi budoucnosti opět setkáváme s všezahrnujícím, s tajemstvím, s vírou. V ontologickém hledání je spiritualita nepostradatelná, pobízí k hledání dalšího vědění a poznání, k náboženskému vyjádření a pojmenování.

Pokud se nám tyto základní podmínky existence nedaří alespoň z větší části splnit, potom je objevování a uvědomování si svého životního poslání velmi komplikované, až nemožné. Může je blokovat celá řada negativních programů, přesvědčení a jiných rušivých vlivů. Ať už se jedná o úzkosti, deprese, závislosti, pocity odmítnutí, osamělosti, bezcennosti… V takovém případě je třeba se nejprve věnovat jejich řešení, a teprve potom objevovat své životní poslání.

Všechny tyto problémy je možné řešit jak svépomocí – lepším sebepoznáním a intenzivní prací na problémech, které nás tíží, tak i různými terapeutickými postupy. Pomoci v tom může i metoda SRT, a to odhalením a vyčištěním případných blokujících negativních programů a přesvědčení. Testováním pomocí napojení se na Vysoké Já je možné dokonce zjistit i to, nakolik procent máme tyto základní podmínky existence splněné a zvládnuté. Pomocí barometru chování můžeme případně vytestovat, jak se v těchto základních oblastech lidské existence cítíme, jak je prožíváme.