Životní poslání

1. Šťastní lidé se vnímají jako činitelé, nebo dokonce jako autoři svého života. Dobré a zlé se jim neděje prostě jen dílem osudu. Spíše se prožívají jako ti, kdo jednají v mezích svých okolností. V té míře se prožívají jako původci a vládci svého života. Není to tak, že by se jim život prostě děl, nemají pocit, jako by byli životu vydáni na pospas. Spíše rozpoznávají své tvůrčí možnosti a prostor k utváření, ke změně či k zařizování se v rámci daných podmínek. Žijí vlastní aktivní angažovaností. V existenciální analýze se tento postoj popisuje jako jednání – v protikladu k reagování.

     Oproti tomu, když se prožíváme jako lidé, kteří pouze reagují na to, co je dáno, potom se náš život stává prázdným, nevýznamným, a dokonce nudným. V zásadě pak nejde o naši konkrétní odezvu, o náš vlastní způsob, jak se vyrovnat s danostmi, ale o pouhé fungování, které by mohl zastat kdokoli jiný.

     Duševní poruchy se do značné míry vyznačují tím, že při nich probíhá vzorec reakcí. Na podnět reagujeme určitým sledem chování. Otázkou tedy je, zda se například ve své každodenní práci prožíváme jako reagující, protože psací stůl je už zas plný, nadřízený něco nařídil, děti mají hlad… Snad cítíte, jak je již v těchto formulacích znát, že osobní prožívání je při těchto činnostech pasivní, i když toho člověk hodně dělá. Stejné činnosti však lze vyřizovat též aktivně jednajícím, tvořivým způsobem. Pak je vnitřní prožitek aktivní a „jáský“: Já konám. Něco chci udělat… Asi patří k umění života osvojit si tento přístup. Vyzkoušejte si to, až budete příště muset zametat nebo umývat schodiště. Nebo to budete chtít udělat?

     Jeden výzkum tuto zkušenost potvrzuje ještě jinak. Zjistilo se, že takzvané „slepé štěstí“ (dílo náhody, například výhra v loterii) v člověku vyvolá povznesenou náladu jen na poměrně krátký čas. Již po několika týdnech, nejpozději do roka, se lidé vracejí zpět na svou normální nebo dokonce podnormální úroveň štěstí.

2. Šťastní lidé chtějí to, co dostávají, nebo obráceně: Štěstí neznamená dostat to, co chceme, ale chtít to, co dostáváme.

     Většina lidí žije tak, že vůči životu vznáší nárok na splnění svých přání. Říkají: Když dostanu to a to, pak budu spokojený a šťastný. Samozřejmě můžeme požadovat od života všechno možné, ale s každým dalším požadavkem jsme mu stále více vydáváni na pospas. Život se nám tím stává stále omezenějším, protože smí být jen takový, jaký si jej přejeme a představujeme. Kde je však psáno, že máme právo na naplnění svých (často ryze egoistických) přání? Je riskantní vydat se na pospas vlastním přáním. Jde tu o nedostatek umění něčeho se vzdát a přijmout to, co je.

     Dokážete-li se přizpůsobit neočekávaným událostem a situacím, je v tom prvek svobody. Vaše očekávání ještě neustrnulo v postoji požadavku. Očekávání se v soužití s lidmi a v setkávání se světem stávají problémem, když už ničemu dalšímu neponechávají prostor. Pak omezují a předepisují, jak co má být. Právě to nám připadá těžké – snést, že je něco takové, jaké to je. A právě to patří k umění života. Očekáváme stále znovu, všichni, ale důležité je umět přizpůsobit svá očekávání nárokům změněné situace, aniž bychom si museli stále naříkat, že jsme o něco přišli. A je důležité nedovolit, aby se z očekávání staly požadavky.

     Můžete si vyzkoušet malé cvičení, které vám může pomoci vyrovnávat se s očekáváními. Až se příště budete vracet z práce domů, budete toužit po pohodovém večeru a vezmete za kliku u dveří, na chvilku se zastavte. V té chvíli si připomeňte svá přání, naděje a představy na tento večer. A pak si řekněte: „Ale třeba to bude všechno úplně jinak.“

     Chceme-li to, co dostáváme, dáváme vnitřní souhlas světu. Tímto aktem souhlasu projevujeme svou lidskou svobodu – svobodu k zaujetí postoje. Výsledkem je život ve vnitřním souhlasu s tím, co je. To ale neznamená nekritickou odevzdanost ani vzdání se toho, oč nám jde. Znamená to, mnohem skromněji, především přijetí toho, co je – uznání. V konkrétním případě to může znamenat například: „Ano, i toto těžké patří k mému životu.“ Nebo: „Ano, i tyto tíživé zkušenosti mého života, třeba mého dětství, patří k mému životu.“ To jde ovšem snáz, když se již člověk v zásadě necítí ohrožený.

     Když člověk uzná to, co je, další otázka zní: „Co s tou situací udělám? Jak se s ní chci vyrovnat?“ Takto člověk již nežije v neustálém protestu vůči životu.

3. Štěstí je složitá souhra mezi tím, co máme – a tím, co chceme. Znamená to, že štěstí vzniká ze zdařilého vyvážení mezi naším chtěním a našimi možnostmi. Jde o vyváženost, které je nutné dosahovat především v přítomnosti!

     V podstatě jsme s tím, co chceme, vždy vůči sobě o něco napřed. Takto vzniká budoucnost, něco na nás čeká, zakoušíme překvapení. Život se stává napínavým. Je samozřejmě lepší, když tyto myšlenky, tedy to, co vás láká, vábí a pobízí, spočívají v oblasti realistických možností. Pak docílíte shody mezi tím, co je pro vás možné a tím, co chcete.

     K souhře mezi tím, co máme a tím, co chceme, tedy patří zdravý realismus. Štěstí potřebuje realistické vyhodnocení vlastních cílů a možností. Šťastný člověk dokáže buď své nároky snížit, nebo zintenzivnit své úsilí – a rychle pozná, která s těchto možností je lepší.

     Jsou lidé, kteří stále naříkají a stěžují si na to, co právě nemají. Tito lidé jsou ve stavu „vydání na pospas“. Vnímají se jako oběť a nejsou ochotni ani omezit své nároky, ani zvýšit své úsilí. Stále se porovnávají s tím, čeho se jim nedostává. Prospěšnější by však bylo, porovnávat se s tím, co mají příznivého, jaké mají možnosti.

     Další stránka zdravě realistického zaměření na to, co máme a co chceme, se projevuje vhodnou kombinací krátkodobých a dlouhodobých zájmů, přání nebo životních cílů. Kombinace drobných, štěstí vzbuzujících všednodenních zážitků (hudba, filmy, družná společnost, tělesné požitky…) a vedle nich dlouhodobých cílů musí být správně vyvážená, jinak se život stane buď povrchním (zaměřený pouze na bezprostřední požitky), anebo člověk zapomene žít „zde a nyní“ (vše obětuje jen velkému budoucímu cíli.

4. Ideální předpoklady životního štěstí mají na štěstí překvapivě malý vliv. Například peníze či bohatství. Člověku může dodávat klidu, když má k dispozici dost peněz, ale peníze ho automaticky šťastným neučiní. Platí zde zákon ubývajícího užitku. Jsou-li určité minimální potřeby uspokojeny, pak přináší každý další nárůst stále menší citovou návratnost. To platí i o tělesné kráse, o vzdělání, a dokonce i o zdraví. Spočívá to v tom, že si na určitý stav velmi rychle zvykneme, a pak už jej dál pokládáme za normální.

     Dokonce lze říci, že lidé mohou být šťastní dokonce i tehdy, když se jim přihodí velké neštěstí. Výzkumy štěstí v této souvislosti hovoří o přizpůsobivosti duše, která reguluje svou aspirační úroveň podle objektivních životních okolností. V existenciální analýze se vychází z toho, že člověk má schopnost zaujímat postoj k tomu, co se v jeho životě děje. Tak se projevuje jeho osoba. Žádné předpoklady, ať jsou sebepříznivější, tuto nezbytnost osobního zaujímání postoje nenahradí. Proto lidová moudrost tvrdí, že peníze samy o sobě štěstí nepřinesou.

     Zvláštní oblast existenciální analýzy, logoterapie, se hlavní měrou věnuje náročné otázce, jak mohou lidé prožívat smysl tváří v tvář neodvratným ranám osudu. Hovoříme zde o možnosti uskutečňovat postojové hodnoty.

5. Zdrojem štěstí je práce – přestože tomu mnozí lidé sotva budou věřit. Důvodem tohoto tvrzení je, že prací uskutečňujeme takzvané tvůrčí hodnoty.

     Oproti tomu je volný čas pro mnoho lidí zdrojem stresu, nudy a zklamaných nadějí. Souvisí to zvláště se skutečností, že svůj volný čas neprožíváme jako usměrňovaný osobně důležitými hodnotami. Ve volném čase si člověk bez výhody, jakou mu k tomu jindy poskytuje práce, musí volit hodnoty sám. Pokud to nejsou osobně významné hodnoty, anebo vycházejí jen z pouhých toužebných představ, bývá pak výsledkem existenciální frustrace. Ale uskutečňuje-li člověk hodnoty, zakouší smysl. To vede k zážitku naplnění, a tím i k zážitku štěstí.

6. Šťastní lidé jsou aktivní – vkládají se do toho, co dělají. Docilují určitého stupně „zapomenutí na sebe“, který je ve výzkumu štěstí popisován jako „stav splynutí“. Maximálně uplatňují své duševní a tělesné schopnosti. Nedostatek zátěže vyvolává nudu, přetížení působí úzkost a frustruje. Zvládání náročných úkolů však zvyšuje pocit vlastní hodnoty – a činí šťastným. Platí to zvláště tehdy, když člověk nejde pouze k hranicím svých schopností, ale snaží se je překročit. „Náročný“ v této souvislosti samozřejmě neznamená vyžadující nějaký povšechně stanovený výkon. Je třeba chápat to naprosto individuálně jako něco, co je výzvou pro konkrétního člověka. Taková aktivita se vyznačuje osobní zaměřeností – nejde o nějakou slepě vyvíjenou aktivitu ani o výkonově orientované plnění povinností. Manes Sperber to vyjádřil takto: „Štěstí je prémií za překonání překážek.“

     Důležitá je ještě stránka sebe-přesahu, jak je ve „stavu splynutí“ prožívána – spojení člověka s něčím jiným než se sebou samým. Jak se dotyčný vkládá do své činnosti, prožívá se jako spjatý se světem nebo s druhými lidmi. Nezakouší při tom oddělení mezi sebou a okolím nebo druhými lidmi. Prožívá však jeden paradox: Navzdory „zapomenutí na sebe“ se dostavuje vysoká míra „jistoty o sobě“. V. Frankl to označuje za jeden z hlavních znaků sebe-přesahu – ve svém vydání se člověk nachází sám sebe.

7. Šťastní lidé také dokážou „vypnout“ a uvolnit se, neboť znají tajemství vypětí a uvolnění. Proto je dobré pěstovat schopnost rozjímání a denního snění. V existenciální analýze v této souvislosti mluvíme o uskutečňování takzvaných zážitkových hodnot.

8. Šťastní lidé ve svém životě nacházejí a vytvářejí si drobné podněty k tomu, aby se cítili dobře a měli radost – a to stále.

     Pro šťastné lidi není štěstí ani tak zřejmým cílem jako spíše určitým postojem. Proto se mluví o vlastnostním modu štěstí (oproti jeho stavovému modu, jako například opojení). Štěstí je způsob, jak žít ve světě a vnímat četné možnosti, jak být šťasten.

     Přesně vzato, šťastný člověk o štěstí neusiluje, protože to vlastně ani nejde. Je to tak, že štěstí potřebuje důvod, aby se mohlo dostavit. Lze říci, že šťastní jsou lidé, kteří se zaměřují na něco jiného než na své štěstí. Jakmile se člověk začne ptát, zda je šťastný, šťastným být přestává. Je to jako s otázkou smyslu. Člověk se neptá, zda to, co dělá nebo prožívá, je smysluplné. Když si člověk tuto otázku klade, většinou už smysl postrádá. Anebo si vezměme radost: Nemůžeme se chtít radovat. Radost potřebuje důvod, abychom ji mohli zažít. A stejné je to i se spokojeností atd.

     Šťastní lidé prožívají ty stránky života, které jim přinášejí radost a dávají jim naplnění, a berou si je s sebou, namísto toho, aby si z nich učinili cíl. To znamená, že ke štěstí patří aktivita člověka, kterou do sebe přijímá to dobré, zdařilé a inspirující, aby je učinil tím nejniternějším v sobě – jinak zůstanou mnohé zážitky štěstí pouze přechodnými. Kdo však žije tak, že štěstí pojímá do sebe, získá tím pevný bod v životě – stává se „dítětem štěstěny“. Mám za to, že k tomuto pevnému bodu patří zároveň i zážitek hluboké vděčnosti, neboť šťastný člověk ví, že nemá na své štěstí žádné právo, které by mu jej zaručovalo. A přesto tu je!

9. Šťastní lidé věnují hodně času a energie do vztahů k lidem, kteří jsou pro ně důležití. Vycházejí přitom z toho, že druzí lidé si jich váží a mají je rádi.

     Vznešené city usilují o spojení. Proto lidé zakoušející štěstí neoslavují sami, ale s přáteli.

10. O zlatém klíči ke štěstí jsme se však ještě nezmínili. Otevírá nám život v nejhlubším zážitku štěstí: je to vnitřní vědomí, že jsme milováni. To je víc než zážitek, že stojím za to, abych byl milován. Kdo v sobě zážitek být milován nosí a dokáže ho přijímat, je miláčkem štěstěny.

     Vzpomeňte si na to, jaké to bylo v období vaší první lásky. Možná proto je i náboženská zkušenost také spjata se zážitkem být milován. Něčemu nebo někomu není lhostejné, že jsme. To zakouší dítě, když hledí do očí své matky.

     A ještě jedna myšlenka je důležitá: Člověk, který ví, že je milován, ví také o možnosti a síle své lásky a o své schopnosti sám milovat. Této schopnosti dokonce dokáže ve své sebeúctě zůstat zavázán, i když jeho láska není opětována.