Životní poslání

     Jde o to, že „nepříteli“ se podařilo zasáhnout oblast některé z vašich důležitých existenciálních hodnot, které jste dosud nevěnovali odpovídající pozornost. Jinak by se vás to tak silně nedotýkalo. Je to asi taková situace, jako když se vojsku obléhajícímu nějaký hrad podaří najít slabé místo v hradbách, o kterém obránci hradu nevědí, a plnou silou na toto místo zaútočí.

     Proto věnujte pozornost svému hněvu a především tomu, co jej vyvolává. Nenechte se jím unášet, ale namísto toho si v klidu rozeberte celou situaci, která stála u jeho zrodu. Uvědomte si, že se jedná o téma, které je pro vás zásadně důležité a nemůžete si dovolit jej nadále zanedbávat. Berte to jako výzvu ke změně vašeho postoje k danému tématu nebo člověku, jako hozenou rukavici, jako položenou otázku, na kterou nutně potřebujete najít odpověď.

     Nejde tu o to začít spřádat plány na zničení vašeho „nepřítele“, ale udělat taková opatření a rozhodnutí v životě, aby v budoucnu už k něčemu takovému nedocházelo. Nebojte se plně přijmout svou slabost a bezbrannost, ale neutápějte se v nich.

     Řešení návalů hněvu spočívá v aktivním přístupu a ve vystoupení z role oběti. Můžeme využít toho, že tyto emoce jsou nabity velkým množstvím psychické energie, kterou potřebujeme „zkrotit“ a ovládnout tak, aby nám dále neškodila, ale naopak sloužila jako silná motivace a zdroj energie k jednání. Asi jako když se na velké řece, která pravidelně způsobuje ničivé záplavy, postaví přehrada s vodní elektrárnou.

     Takže jde jednoduše o to, že se tématem, které nás zraňuje začneme sami aktivně zabývat, zjišťovat si o něm potřebné informace, studovat jej a zkoumat jeho zákonitosti, přemýšlet o dalších souvislostech, možnostech, alternativách atd. Zkrátka rozšiřovat si v tomto směru obzory a získat tak potřebné kompetence a sebejistotu potřebné k tomu, abychom se sami mohli stát důstojnými oponenty našeho „nepřítele“ a nebyli jím stále znovu roznášeni na kopytech.    

     Často se nás emoce hněvu snaží dotlačit k tomu, abychom už konečně udělali nějaké důležité rozhodnutí nebo potřebnou životní změnu – například dali výpověď v zaměstnání, kam chodíme jen s krajním odporem, nebo se definitivně odloučili od někoho, kdo nám působí víc škody než užitku. V tom je hněv opravdu dobrý a často i nenahraditelný pomocník. V takových případech je mnohem prospěšnější, než nějaká moudra o pozitivním myšlení a podobně.

     Vědomá práce s hněvem představuje až geniální způsob přeměny negativní a destruktivní psychické energie na sílu pozitivní a konstruktivní. Velkou výhodou práce s hněvem je záruka velmi silné motivace k aktivitě, která nás neopustí, dokud se s tím tématem nevypořádáme. A pokud nás štvou nějaké celospolečenské problémy, které sami svými silami vyřešit nemůžeme, potom nás ta mohutná hnací síla vede ke spojování se s podobně smýšlejícími lidmi. A když se jich spojí dostatečné množství, mohou se začít dít věci, o kterých byste si sami mohli nechat jen zdát.

    Domnívám se, že v tomto případě platí přímá úměrnost mezi silou zraňujících emocí a důležitostí daného tématu pro náš život nebo i celou společnost.

     Když jsem o těchto věcech přemýšlel, uvědomil jsem si, že právě díky hněvu jsem udělal ta nejlepší a nejdůležitější životní rozhodnutí – začal se více zajímat o psychologii, sebepoznání, naučil se metodu SRT, několikrát změnil zaměstnání, vyházel se svého života lidi, kteří pro mě ztratili význam, začal se více zajímat o dění ve společnosti i ve světě, založil tyto webové stránky atd. atd. Bylo a je toho opravdu hodně a jsou to všechno důležité věci, která mě nasměrovaly na tu správnou cestu k alespoň částečnému pochopení a naplňování životního poslání.

     Vědomá práce s hněvem nám navíc může velmi pomoci vypořádat se s minulostí. A jak na to?

     Nelitovat se, neodsuzovat se – opustit myšlenky typu, že „už jsme to měli přece dávno vědět“ anebo „už jsme měli (nebo mohli) být dávno někde jinde…“ Mnohem produktivnější je brát to tak, že náš dosavadní život byl (nezbytně nutnou) cestou k objevení našeho životního poslání. Pokud svou minulost vnímáme a prožíváme jako břemeno, které nás tíží, omezujeme tím i svou přítomnost a možnosti, které se nám nabízejí.

     Lidé často přehlížejí možnost, že i přítomnost může působit na minulost tím, že jí dodává nové významy. Potom už se člověk necítí jako oběť své minulosti, ale jako tvůrce jejího významu pro svůj současný život. Takto pojatá minulost už není strnulou skutečností, ale něčím, co na nás klade požadavky – vybízí nás, abychom se s ní vyrovnali. Je jako otázka, která se dožaduje naší odpovědi. A nakonec i převzetí plné odpovědnosti za to, jak na nás působí. To může být hodně náročné, ale nikdo jiný to za nás neudělá.