Životní poslání
3. část
Podstatu osobního poslání pěkně vystihuje tento citát:
„Místo, na které nás Bůh volá neboli naše poslání, je to, kde se naše největší radost setkává s největším hladem světa.“
Rady a doporučení
Prostě dělat to, pro co v tuto chvíli cítíte největší nadšení tak, jak v současné době nejlépe dokážete a sdílejte to se světem – tím uvedete věci do pohybu. Postupně se začne vynořovat, co z toho zůstane čistě jen jako vaše hobby, a co můžete proměnit i výdělečnou činnost, protože to svět potřebuje a nabídne vám za to finanční nebo jinou protihodnotu.
Ale velký smysl má i činnost, kterou děláme jen tak pro radost – ať už jsou to různé záliby, procházka v lese, poslech hudby, pečení koláče pro své blízké a podobné radosti, které si pravidelně dopřáváme. Dodávají nám energii a díky tomu nám i ostatní věci půjdou lépe. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že záliby nás mohou v určitých případech dokonce od životního poslání (dočasně) odvádět, ale to není důvod k tomu, abychom se jich vzdali. Pouze je třeba vyhradit jim přiměřené množství času a energie, abychom nezanedbávali témata svého životního poslání a zachovali si vnitřní celistvost.
Mějte odvahu mít velké sny, velkou vizi. Berte ji však pouze jako směrový ukazatel na cestě. Není tak důležité, zda se nám podaří náš beze zbytku realizovat nebo ne, ale zda nás taková snaha posouvá žádoucím, smysluplným směrem, vnitřně nás uspokojuje a naplňuje nebo ne. Z toho vyplývá, že důležitá je i samotná cesta a to, jak ji prožíváme.
Nelpěte na příliš konkrétních vizích a představách. Často se nám zjeví jen proto, aby nám pomohly odvážit se udělat první krok, ale po nějaké době nám srdce ukáže ještě něco jiného, co by nás před tím ani nenapadlo, protože jsme byli například příliš pasivní nebo strnulí.
Pokud zatím žádnou vizi nemáme, může být naším prvním záměrem ji objevit – kým chceme být a co chceme dělat? Nebo jinak, kým ve své podstatě skutečně jsme?
Několik poznámek
1) Náš životní smysl nebo poslání není něco statického a neměnného, neustále se vyvíjí.
2) Důležitější než to, co konkrétně děláte, je, s jakým pocitem to děláte – zda vás to opravdu baví a těší a zda jste díky tomu v harmonii sami se sebou i s proudem života.
3) Různá přesvědčení nebo předsudky o tom, co to znamená být úspěšný nás oslabují a mohou omezovat naši svobodu – je to pouze jakýsi status quo společnosti, do které jsme se narodili, nic víc.
4) Musíme se naučit spoléhat se na moudrost svého srdce (citu pro naše existenciální hodnoty) a důvěřovat jí – je to naše nejlepší navigace na cestě životem. Nic lepšího k dispozici nemáme.
5) Nečekejte, až se vám vyjeví nějaká dokonalá, spásná vize. Důležité je umět vycítit to, co je pro vás opravdu důležité právě teď a tady, co s vámi vnitřně rezonuje, bez čeho si svůj život nedovedete představit, co by nám chybělo, kdyby z našeho života zmizelo… a věnujte tomu své úsilí, čas a energii.
6) Důležité je užívat si i samotnou cestu, která k objevení životního poslání a jeho naplnění vede. Žít jen pro budoucnost je stejně škodlivé a neuspokojivé, jako jen tak přežívat ze dne na den.
7) Snažte se maximálně využívat své schopnosti a dary.
Otázky směřující k propojení s naším pravým Já
Doporučuji napsat si je každou zvlášť na kousek papíru, abyste neměli všechny na očích odpovědi najednou. Řada z nich se bude možná v něčem podobat a tematicky překrývat. Obvykle to znamená, že to, co se vícekrát nebo v různých obdobách opakuje, je pro vás velmi významné a důležité. S vypracováním odpovědí nespěchejte, dopřejte si dostatek času a klidu na jejich důkladné vnitřní procítění.
1) Kdybyste nemuseli chodit do práce, čím byste naplnili svůj den?
2) Při jaké činnosti zapomínáte na svět okolo sebe mimo pole své činnosti?
3) Jaká témata jsou blízká vašemu srdci?
4) O čem si povídáte s blízkými lidmi?
5) O čem byste dokázali zaujatě a s nadšením mluvit celé hodiny?
6) Kdyby vám zbývat jen jeden rok života a měli jste neomezené prostředky, jak byste jej využili?
7) Co vás bavilo, když jste byli dětmi? (vaše duše se tehdy mohla volně projevovat)
8) Chtěli byste to, co děláte v současnosti, dělat až do konce života?
9) Jakým způsobem byste chtěli být prospěšní druhým lidem?
10) Za jakou pomoc jste během života byli vy sami obzvlášť vděční ostatním?
11) Jakých lidí si obzvlášť vážíte, protože dělají něco, co velmi oceňujete?
12) Co po sobě na tomto světě chcete zanechat? Jaký odkaz?
Dokonalá verze nás samých už existuje
„Uvědomte si, že dokonalá verze vás samých už byla vytvořena, existuje, jen se s ní musíte sladit.“ S touto myšlenkou v zásadě souhlasím. Zastávám přesvědčení, že člověk se už narodí nějaký a podmínky, do kterých se narodil, výchova, vzdělávání atd. jej mohou v rozvoji jeho potenciálu buď podporovat nebo spíše brzdit a omezovat v tom, aby se stal sám sebou, tím, kým se stát má.
Další záludnost spočívá v tom, že k tomu, abychom mohli vyrůst, dospět a naučit se zvládat všechny požadavky a nástrahy života, potřebujeme především na počátku života nějaké vzory, autority a pravidla, kterými se potom řídíme v situacích, ve kterých se ocitáme poprvé a se kterými nemáme žádné osobní zkušenosti.
Poskytují nám jistou ochranu, když jsme ještě příliš malí, slabí a zranitelní. Asi jako když se kolem kmene malého stromku udělá pevná ochranná ohrádka, aby jej neokusovala lesní zvěř nebo jej nevyvrátil silný vítr. Poté, co stromek dostatečně vyroste a zesílí, musí se ohrádka odstranit, aby strom neomezovala v dalším růstu.
S člověkem je to podobné, ale s tím rozdílem, že zatímco vnější osamostatnění se může podařit celkem hladce, tak zbytky „podpůrné konstrukce“ uvnitř nás samých mohou přetrvávat ještě dlouho potom, co ztratily svůj původní smysl. A potom nás začnou vnitřně omezovat, škrtit a dusit…
A netýká se to zdaleka jen „nepotřebných zbytků“ z našeho současného života. To zdaleka ne. Během práce s metodou SRT se mi stále znovu potvrzuje, že až cca 95 % našich problémů v současném životě má kořeny příčin v našich minulých životech… Naštěstí je možné i tyto příčiny objasnit a vyřešit.
Abychom byli skutečně sami sebou, musíme se zbavit všeho, co k nám nepatří, co není skutečně naše. Jako když sochař otesává sochu – odstraňuje všechno, co k ní nepatří, co tou sochou není. Silným katalyzátorem tohoto procesu se mohou stát mezilidské vztahy, především (ale nejen) ty partnerské.
A platí to i pro naše životní poslání – abychom jej objevili, musíme ze svého života odstranit vše, co pro nás není skutečně naléhavé, hodnotné a zajímavé. Při tom je potřeba soustředit se na své pocity – uvědomovat si ten pocit, když jsme naladění na té „správné vlně“, plně ponoření do toho, co právě děláme a vnímat ten rozdíl v prožívání a okolnosti, když tomu tak není.
Testy osobnosti a sebepoznání
Pokud zatím nemáme žádnou vizi ani směr, je dobré věnovat se sebepoznání – to vám pomůže si mnohé vyjasnit, protože odpovědi na naše otázky nejsou „někde tam venku“, ale uvnitř nás samých.
Dobrým nástrojem k sebepoznání jsou různé osobnostní testy, typologie a podobně. Užitečný může být i výklad horoskopu narození, numerologický rozbor podle data narození a mnoho dalšího. V souvislosti s objevováním životního poslání to má ale jeden háček. Můžete se o sobě a svých vlastnostech i schopnostech sice dozvědět mnoho zajímavého a hodně věcí si díky tomu uvědomit, ale to, co by vás skutečně bavilo a vnitřně naplňovalo, můžete zjistit jedině tak, že se něčemu začnete aktivně věnovat. A to může poznat a vycítit pouze každý sám za sebe.
Výše zmíněné nástroje vám pouze pomohou si alespoň přibližně vykolíkovat možné pole své působnosti a vyloučit možnosti, které vám třeba mohou připadat lákavé, ale pro které nemáte vhodné dispozice – nadání, talenty, schopnosti…
To všechno je potřeba mít na paměti, než se do něčeho takového pustíte. Lidé od tohoto způsobu sebepoznání často očekávají až příliš konkrétní informace o tom, co by se měli v životě věnovat a potom bývají zklamaní. Dobře to znám z vlastní zkušenosti.
Kdybych měl přeci jen doporučit jeden takový test, který vás může v životě dobře nasměrovat, pak by to byl asi osobnostní test MBTI. Má solidní výpovědní hodnotu, jeho vypracování zabere jen pár minut a je volně k dispozici on-line, anonymně a zdarma zde
Informace získané tímto způsobem jsou jakýmsi zrcadlem, poskytují nám určitou zpětnou vazbu. Sebepoznání obecně přispívá ke zlepšení podmínek v oblastech čtyř základních podmínek existence, o kterých bylo pojednáno v 1. části tohoto článku.
Při hledání našeho poslání se ale můžeme zaseknout na bádání nad tím, jaké jsou vlastně naše přednosti a dary, kterými bychom mohli být světu užiteční. Tím si ale celý proces zbytečně komplikujeme. Naše dary a přednosti najdeme jednoduše v tom, co nás baví, co děláme s radostí, a tak nějak přirozeně, sami od sebe. A je jen na nás, abychom si to lépe uvědomili, dále to rozvíjeli a zlepšovali se v tom.
Další možností, jak se dostat to těsnějšího vztahu sami se sebou je psát si do deníku nebo do poznámkového bloku vše, co nás nějakým způsobem oslovuje, co s námi rezonuje, inspiruje nás apod. (mohou to být i myšlenky, citáty, obrázky, symboly…)
Rozdělení dlouhé cesty na etapy
Pokud je mezi současným a vysněným stavem příliš velký rozdíl, má mysl tendenci takový záměr ihned smést ze stolu, zavrhnout jej nebo zpochybnit, protože představuje příliš mnoho práce a dlouhou cestu. Tu je proto potřeba rozdělit na kratší úseky, jinak nás budou neustále přepadat pochybnosti o sobě nebo si budeme neustále vymýšlet důvody, proč to nejde. (Zajímavé je, že argumentů, svědčících pro možnost, že to půjde nás zpravidla napadne mnohem méně.) Často si můžeme nevědomky programovat různé negativní a katastrofické scénáře – často z pouhé pohodlnosti a neochoty ve svém životě něco měnit. Negativně na nás mohou působit i druzí lidé – proto nikdy není na škodu udělat si i soukromou inventuru našich vztahů.
Vysvětlení pojmů Záměr, Poslání, Cíl a vztahu mezi nimi
Záměr – touha něčeho dosáhnout, která pramení zevnitř
Poslání – nachází se o úroveň výš nad záměrem – je to něco, co nás úplně pohlcuje a vede dál na cestě
Cíl – cíle představují body na cestě, která vychází z našeho záměru a rozdělují cestu, která vede k jeho naplnění na jednotlivé kroky, které tvoří pomyslné oblouky mostu od stávajícího stavu k tomu požadovanému, vytouženému výsledku.
Můžeme mít například záměr: Chci začít jezdit autem.
Abych tento záměr mohl realizovat, potřebuji získat auto a řidičák.
Dílčí cíle tedy mohou být:
1) Vybrat si autoškolu, do které budu chodit.
2) Naučit se potřebnou teorii, předpisy, praktické dovednosti řízení auta, jeho základní údržbu atd.
3) Úspěšně složit potřebné zkoušky, abych získal řidičák.
Další dílčí cíle se budou týkat způsobu, jak získat auto…
Rozepsal jsem to tak polopaticky proto, že tyto pojmy jsou často chápány dost nejednoznačně a je potřeba si ujasnit jejich význam. Záměry a cíle představují jednotlivé kamínky do mozaiky našeho životního poslání.
Mapa pocitových (existenciálních) hodnot
Na list papíru si napište několik oblastí nebo témat, která ve své životě považujete za nejdůležitější (např. Poslání (mise), Zdraví, Vztahy, Rodina, Tvorba (seberealizace) apod.)
Potom ke každé oblasti nebo tématu zkuste napsat několik charakteristik, pocitů nebo hodnot, které si v těch oblastech přejete vytvořit, prožívat nebo se vám automaticky vybavují – zkrátka s čím máte tato témata spojená, čím jsou pro vás osobně důležitá, co je pro vás symbolem jejich naplnění. Zkuste to vyjádřit jednoduše, třeba jen pomocí několika klíčových slov.
Například v oblasti „Vztahy“ může být: láska, blízkost, důvěra, radost… nebo v oblasti „Materiální zabezpečení“ může být: hojnost, prosperita, stabilita, bezpečí…
Jednotlivé oblasti můžete rozmístit na papíře podle vlastní libosti – např. ty nejdůležitější uprostřed, méně důležité na okrajích nebo mohou být všechny uspořádány v kruhu, je možné je propojit čarami, když spolu nějak souvisejí atd. Zkuste s tím experimentovat, pohrát si s tím, a uvidíte, co vám bude nejvíc vyhovovat a co se vám bude nejvíc líbit.
Tím si vytvoříte „pocitovou mapu“ sebe sama. Jde o to, že když ji vidíme na papíře, díváme se na to, co obsahuje z jiného úhlu pohledu, s větším odstupem a nadhledem a můžeme si díky tomu uvědomit spoustu věcí, které by nám jinak unikly. Navíc si díky takové mapě můžeme lépe uvědomit, že naše životní poslání nespočívá jen v tom, co děláme pro obživu, ale že prostupuje i oblasti a témata našeho života.
„Pocitová mapa“ vám dále poskytne porovnání ideálního stavu, který představuje, se skutečností, ve které žijete svůj každodenní život. A tak si můžete uvědomit, co z vašeho současného života odpovídá vašim představám a přáním, a co ne – a podle toho se v průběhu dalšího života rozhodovat tak, aby se váš každodenní život co nejvíce přiblížil tomu vysněnému. Některé pozitivní změny mohou přijít rychle, jiné si vyžádají více času, protože často narážíme na zažité stereotypy nebo stará přesvědčení, kterými se (třeba i nevědomě a nechtěně) stavíme příchodu pozitivních změn odpor.
Vědomá práce s hněvem
Může to vypadat zvláštně, ale i negativní a potenciálně destruktivní emoce jako jsou hněv, zlost a vztek se mohou stát vynikajícím východiskem pro odhalení našeho životního poslání, ale i našeho skrytého potenciálu, kterého si vůbec nemusíme být vědomi.
Týká se to především takového hněvu a podobných negativních emocí, které nás přepadají dlouhodobě, zasahují nás do zvlášť citlivých míst a my se vůči těmto emocím, respektive událostem, které je vyvolaly, cítíme zcela bezbranní, jako nazí v trní, a nejsme schopní se jim účinné postavit na odpor. A tak si ten hněv nosíme v sobě jako nádobu plnou kyseliny, která každou chvíli vystříkne ven a podráždí naši nervovou soustavu, nebo si ostatním neustále stěžujeme na něco, co nám vadí a co se nám nelíbí. A tím pro změnu zase obtěžujeme ostatní, kterým se naše stěžování nelíbí, a tak nám tu negativitu zase vracejí zpět. Zkrátka jsme svému hněvu vydáni napospas a necháváme se jím vláčet.
A je to právě ta bezbrannost a pocit vlastní bezmoci, která nás štve tak moc, že bychom tomu „viníkovi“ nejraději zakroutili krkem nebo se mu pomstili ještě nějakým krutějším způsobem. Nemusí se jednat jen o nějaké konflikty na čistě osobní rovině, například v rámci vztahů s konkrétními lidmi, ale štvát nás mohou i nejrůznější negativní jevy ve společnosti, kultuře, politice atd. Možností a témat je mnoho. Pokud je vám to nějakým způsobem povědomé, tak vězte, že jste na dobré cestě k objevení a pochopení přinejmenším části svého životního poslání.
Jde o to, že „nepříteli“ se podařilo zasáhnout oblast některé z vašich důležitých existenciálních hodnot, které jste dosud nevěnovali odpovídající pozornost. Jinak by se vás to tak silně nedotýkalo. Je to asi taková situace, jako když se vojsku obléhajícímu nějaký hrad podaří najít slabé místo v hradbách, o kterém obránci hradu nevědí, a plnou silou na toto místo zaútočí.
Proto věnujte pozornost svému hněvu a především tomu, co jej vyvolává. Nenechte se jím unášet, ale namísto toho si v klidu rozeberte celou situaci, která stála u jeho zrodu. Uvědomte si, že se jedná o téma, které je pro vás zásadně důležité a nemůžete si dovolit jej nadále zanedbávat. Berte to jako výzvu ke změně vašeho postoje k danému tématu nebo člověku, jako hozenou rukavici, jako položenou otázku, na kterou nutně potřebujete najít odpověď.
Nejde tu o to začít spřádat plány na zničení vašeho „nepřítele“, ale udělat taková opatření a rozhodnutí v životě, aby v budoucnu už k něčemu takovému nedocházelo. Nebojte se plně přijmout svou slabost a bezbrannost, ale neutápějte se v nich.
Řešení návalů hněvu spočívá v aktivním přístupu a ve vystoupení z role oběti. Můžeme využít toho, že tyto emoce jsou nabity velkým množstvím psychické energie, kterou potřebujeme „zkrotit“ a ovládnout tak, aby nám dále neškodila, ale naopak sloužila jako silná motivace a zdroj energie k jednání. Asi jako když se na velké řece, která pravidelně způsobuje ničivé záplavy, postaví přehrada s vodní elektrárnou.
Takže jde jednoduše o to, že se tématem, které nás zraňuje začneme sami aktivně zabývat, zjišťovat si o něm potřebné informace, studovat jej a zkoumat jeho zákonitosti, přemýšlet o dalších souvislostech, možnostech, alternativách atd. Zkrátka rozšiřovat si v tomto směru obzory a získat tak potřebné kompetence a sebejistotu potřebné k tomu, abychom se sami mohli stát důstojnými oponenty našeho „nepřítele“ a nebyli jím stále znovu roznášeni na kopytech.
Často se nás emoce hněvu snaží dotlačit k tomu, abychom už konečně udělali nějaké důležité rozhodnutí nebo potřebnou životní změnu – například dali výpověď v zaměstnání, kam chodíme jen s krajním odporem, nebo se definitivně odloučili od někoho, kdo nám působí víc škody než užitku. V tom je hněv opravdu dobrý a často i nenahraditelný pomocník. V takových případech je mnohem prospěšnější, než nějaká moudra o pozitivním myšlení a podobně.
Vědomá práce s hněvem představuje až geniální způsob přeměny negativní a destruktivní psychické energie na sílu pozitivní a konstruktivní. Velkou výhodou práce s hněvem je záruka velmi silné motivace k aktivitě, která nás neopustí, dokud se s tím tématem nevypořádáme. A pokud nás štvou nějaké celospolečenské problémy, které sami svými silami vyřešit nemůžeme, potom nás ta mohutná hnací síla vede ke spojování se s podobně smýšlejícími lidmi. A když se jich spojí dostatečné množství, mohou se začít dít věci, o kterých byste si sami mohli nechat jen zdát.
Domnívám se, že v tomto případě platí přímá úměrnost mezi silou zraňujících emocí a důležitostí daného tématu pro náš život nebo i celou společnost.
Když jsem o těchto věcech přemýšlel, uvědomil jsem si, že právě díky hněvu jsem udělal ta nejlepší a nejdůležitější životní rozhodnutí – začal se více zajímat o psychologii, sebepoznání, naučil se metodu SRT, několikrát změnil zaměstnání, vyházel se svého života lidi, kteří pro mě ztratili význam, začal se více zajímat o dění ve společnosti i ve světě, založil tyto webové stránky atd. atd. Bylo a je toho opravdu hodně a jsou to všechno důležité věci, která mě nasměrovaly na tu správnou cestu k alespoň částečnému pochopení a naplňování životního poslání.
Vědomá práce s hněvem nám navíc může velmi pomoci vypořádat se s minulostí. A jak na to?
Nelitovat se, neodsuzovat se – opustit myšlenky typu, že „už jsme to měli přece dávno vědět“ anebo „už jsme měli (nebo mohli) být dávno někde jinde…“ Mnohem produktivnější je brát to tak, že náš dosavadní život byl (nezbytně nutnou) cestou k objevení našeho životního poslání. Pokud svou minulost vnímáme a prožíváme jako břemeno, které nás tíží, omezujeme tím i svou přítomnost a možnosti, které se nám nabízejí.
Lidé často přehlížejí možnost, že i přítomnost může působit na minulost tím, že jí dodává nové významy. Potom už se člověk necítí jako oběť své minulosti, ale jako tvůrce jejího významu pro svůj současný život. Takto pojatá minulost už není strnulou skutečností, ale něčím, co na nás klade požadavky – vybízí nás, abychom se s ní vyrovnali. Je jako otázka, která se dožaduje naší odpovědi. A nakonec i převzetí plné odpovědnosti za to, jak na nás působí. To může být hodně náročné, ale nikdo jiný to za nás neudělá.
Metoda prázdného pokoje
Je vhodná zvláště pro lidi, kteří mají mnoho různých (a často roztříštěných) zájmů a zálib a nedovedou se sami rozhodnout, které z nich upřednostnit a věnovat se jim opravdu naplno, kterým se věnovat jen ve zbývajícím volném čase nebo je třeba úplně opustit. Jde o dobrý způsob, jak si vyjasnit jejich hodnotu a správně si určit priority.
Postup:
- Vnitřně se zklidněte a představte si, že sedíte v prázdném pokoji (pokud máte takovou místnost k dispozici, můžete se posadit přímo tam, ale není to podmínkou).
- Zamyslete se nad tím, čemu se ve svém životě věnujete, co děláte, co všechno umíte, čeho jste zatím dosáhli, co z toho vás nějakým způsobem charakterizuje, patří k vám.
- Každou tu schopnost, dovednost, zájem, zálibu nebo dosažený úspěch si představte v podobě nějakého předmětu, který jej symbolizuje (např. hudební nástroj, sportovní náčiní, vyznamenání, zápisník, barvy a štětce, různé nářadí apod.) a umístěte tyto předměty do toho imaginárního (nebo skutečného) prázdného pokoje.
- Představte si, že vedle tohoto pokoje je ještě jedna prázdná místnost. A teď si představte, že jste vše, co máte v prvním pokoji, zapomněli nebo jste o to přišli – že nic z toho ještě nemáte, neumíte to, dosažených výsledků nebo úspěchů jste ještě nedosáhli.
- Teď přichází ta nejdůležitější otázka: Čemu byste byli ochotni se začít učit klidně znovu od začátku? Co byste byli ochotni začít budovat nebo vytvářet znovu od nuly? Čemu byste byli ochotni znovu věnovat všechen ten čas a úsilí? A do čeho by se vám oproti tomu už znovu nechtělo? Kterou z těch cest už byste znovu procházet nechtěli? Můžete si to všechno vypsat na list papíru, který si rozdělíte třeba na levou a pravou polovinu, aby to bylo pěkně přehledné.
- Ve druhém pokoji pravděpodobně zůstane méně věcí, než bylo v tom prvním. Tím si vyjasníte, co vás skutečně baví, co si chcete v životě ponechat a věnovat se tomu i nadále, a co můžete klidně opustit (buď hned nebo časem), protože (už) to pro vás nemá příliš velký význam.
- To, co vám zbylo ve druhém pokoji, si můžete zkusit seřadit v pořadí podle důležitosti a tím získáte žebříček vašich priorit a hodnot. A z toho si už můžete snadno vyvodit, čemu věnovat více času a energie a čemu méně. Tato metoda má opravdu něco do sebe, mohu doporučit.
Setkání se svým budoucím Já
Spočívá údajně v tom, že si představíme sebe sama v budoucnosti jako někoho, kdo se našel a žije naplněný život. Je to vlastně taková aktivní imaginace, ve které si vysníváme optimální verzi svého života. Ve svých představách si tak můžeme svůj život „vymalovat“ podle libosti a nemusíme při tom dělat žádné ústupky ani kompromisy…
To zní docela zajímavě, ale… abychom se skutečně mohli setkat se svým budoucím já, museli bychom se zároveň umět přenést i do úrovně uvědomění, jakou bychom měli optimálně mít. A to je něco, co nedovedeme představit ani ve snu. Je to zkrátka nepředstavitelné. Můžeme si možná představit vnější podmínky našeho života, které by se nám líbily víc než ty stávající. Ale budoucí úroveň vědomí?
Jestliže je vám teď dvacet, třicet nebo čtyřicet, dovede si představit, jaká bude vaše úroveň vědomí a způsob prožívání třeba v šedesáti? Jak budete vnímat sami sebe, svůj život, ostatní lidi nebo okolní svět? Kdyby toho bylo možné dosáhnout hned teď, k čemu by potom byly všechny ty roky života, které máme ještě před sebou?
Tyto odstavce tedy nepředstavují nějaký návod, ale spíše námět k zamyšlení. Zkrátka není radno se bezmyšlenkovitě vrhat po všem, co kde a kdo řekne nebo napíše…
Znaky toho, že žijeme své životní poslání
Pokud se ráno probouzíme a těšíme se na následující den, a večer usínáme s dobrým pocitem, znamená to, že jdeme po správné cestě – tím se postupně „přelaďujeme“ na jinou stupnici, frekvenci, tóninu. Zároveň s tím k nám začínají přicházet i nové myšlenky, nápady a vize.
Když pracujeme na svém poslání, tak pro nás čas jako by přestává existovat. Jsme plně soustředění, cítíme se šťastní, protože vnímáme, že jsme přesně tam, kde máme být a pociťujeme se jako spjatí se světem nebo s druhými lidmi – ne jako Robinsoni na pustém ostrově.
Práci v rámci našeho životního poslání ani nevnímáme jako nějakou obtížnou činnost, ale spíše jako zábavu a hru.
Když začínáme žít ze srdce a následujeme své nejhlubší touhy, tak to k nám přivádí lidi, kteří jsou našemu srdci blízcí a kteří s námi dobře rezonují. Mohou začít vytvářet naši podpůrnou síť. Oproti tomu lidé, kteří s námi už „neladí“ z našeho života postupně mizí a zpravidla už se s nimi nikdy později nesetkáme.
Daří se nám zachovávat si vnitřní harmonii i uprostřed chaosu, udržovat si vnitřní klid i navzdory překážkám a obtížím, které život přináší, protože jsme začleněni v zákonitostech života.
Vnímáme, jako kdyby se všechno spojovalo, aby nás podporovalo, do života nám přicházejí lidé, kteří nás inspirují a kteří se zároveň zase mohou naučit něco od nás, a kteří nám pomáhají naše životní poslání realizovat.
Práce na našem životním poslání nás naplňuje nadšením – máme dostatek energie a všeho, co potřebujeme. Nemáme důvod si na něco stěžovat.
Závěr
Objevování svého životního poslání je opravdu velké téma, ale nemusí to být zase taková věda, pokud člověk není vyloženě „zasekaný“ nevyřešenými osobními problémy a/nebo různými strnulými a zcestnými představami o sobě a svých hodnotách. U mě osobně došlo k největšímu posunu až když jsem objevil možnosti práce s kyvadlem a Vysokým Já. V ten okamžik jsem jasně věděl, že právě to mi po celý dosavadní život chybělo. Tím se věci konečně daly do pohybu a otevřelo se mi tak celé pole dosud netušených možností. Ale životní poslání nespočívá jen v nějaké jedné konkrétní činnosti nebo oblasti zaměření, ale prostupuje celým naším životem.
Některé z metod uvedených v tomto článku vám už možná byly známé, jiné třeba ne. Některé pro vás mohou být užitečnější, jiné méně. Každý jsme jiný a každému může „sedět“ něco jiného. Takže už mi nezbývá než doufat, že pro vás bylo toto čtení alespoň něčím přínosné a pomůže vám při objevování vašeho životního poslání.
Použité zdroje
kniha:
Silvia Längle, Martha Sulz (ed.): Žít svůj vlastní život (Úvod do existenciální analýzy) – Portál, 2007
videa na YouTube:
Život v Radosti (Baru Alegria) – Objevte své životní poslání
Barbora Englischová – Jak najít svoje poslání?
Charlie Greenberg – Jak zjistit, co chcete v životě dělat? (Metoda prázdného pokoje)
a několik málo dalších…
Publikováno 23. 9. 2022