Duševní nepohoda

Možná to sami dobře znáte. Máte právě dostatek volného času, ale namísto toho, abyste jej dokázali nějak smysluplně a uspokojivě využít nebo si jej prostě jen tak užívat, přebíháte od jedné věci k druhé a jste čím dál nervóznější, že vás nic z toho moc nezajímá ani nebaví. Drahocenný volný čas zatím nemilosrdně ubíhá a vy se stále plácáte od ničeho k ničemu. Přijde vám líto ten čas jen tak promarnit, ale zároveň nevíte, co byste vlastně rádi.

Samotného mě takovéto „nenálady“ někdy přepadaly, a to zvláště ve dnech, kdy Luna procházela znamením Vodnáře. Dlouho jsem nevěděl, co s tím. Prvním pokrokem a částečným řešením se ukázalo jednoduché určení si priorit. Den má jen 24 hodin a všechno se během nich stihnout nedá. Co je potřeba udělat hned a co může počkat na jindy? Nebo, v případě, že se nejedná přímo o nějaké povinnosti, do čeho se mi chce nejvíc, na co mám právě největší chuť? To se mi docela dobře osvědčilo, ale není to všelék.

Takováto psychická nepohoda může být i směsicí vnitřních reakcí na momentální životní situace, dlouhodobě neřešených problémů a nepřijatých výzev z různých oblastí života a jeho prožívání. Proto je někdy obtížné přesně určit, co se vlastně děje, co nám vadí, co nás zatěžuje, a proč jsme v takové duševní nepohodě.

K tomu ještě malá vsuvka: Je naše přítomnost opravdu tou budoucností, kterou jsme si kdysi v minulosti přáli? Naším splněným přáním, snem?

Vnitřní naladění

Málokdo si asi v takových chvílích uvědomí, že slovu nálada odpovídá sloveso naladit (se na něco), v tomto případě na momentální kvalitu času a zároveň i (nevyslyšené) vnitřní potřeby naší duše. Stejně tak přídavné jméno rozladěný je v tomto případě zcela na místě. Když se nedokážeme naladit na kvalitu přítomného okamžiku a své vnitřní potřeby, je to asi jako kdybychom při pochodu nebo tanci vypadli z rytmu a nedokázali se s ním znovu sladit. Nebo jako kdybychom sjeli nebo sešli z cesty a divili se, proč to najednou tak drncá nebo proč jsme si právě málem vymknuli kotník.

Hledání příčin

Člověka v takovém labilním rozpoložení většinou ani nenapadne, že může být sám sobě tím nejlepším terapeutem. Jen je potřeba se na chvíli prostě zastavit a zkusit si myšlenky a pocity rozdělit a zařadit do nějakých kategorií, aby bylo lépe patrné, z čeho se ten „slepenec“ (momentální duševní stav) vlastně skládá, a co konkrétně způsobuje tu rozladěnost, špatnou náladu, podrážděnost, roztěkanost, nesoustředěnost apod.

Dokud nepochopíme, v čem spočívá podstata problému, sotva s tím můžeme něco udělat. A nedokážeme najít ani odpovídající postoj nebo řešení. Naopak jsme z toho rozmrzelí ještě víc, začínáme se točit v začarovaném kruhu, naše vědomí se zužuje a zatemňuje nebo saháme po nějaké kompenzaci (např. alkoholu), která ale nic neřeší, jen se to, čím bychom se měli zabývat, snaží zakrýt, abychom to, co je nám nepříjemné, nemuseli vnímat.

Lidská bytost jako celek funguje na několika úrovních, které jsou sice vzájemně propojené, ale jsou mezi nimi celkem jasné hranice: fyzické (tělesné), emocionální (citové), mentální (intelektuální) a duchovní (hledající smysl).

Když si tedy namísto nervózního pobíhání nebo přešlapování na místě na chvíli sedneme a pokusíme se do jednotlivých „přihrádek“ zařadit to, co nás nejvíc zatěžuje, můžeme (někdy až překvapivě snadno a rychle) pochopit, co je potřeba udělat nebo změnit, čemu věnovat více pozornosti. O nic jiného tady ani nejde. Proto je dobré klást si otázky spojené s jednotlivými kategoriemi a případně použít vylučovací metodu. Může se to týkat jen jedné nebo dvou z nich, ale i všech najednou.

Tělo a úrovně vědomí

Čeho se tedy týká se to, co mě právě zatěžuje?

Otázky týkající se jednotlivých oblastí mohou vypadat například takto:

1) fyzická úroveň? – fyzické tělo a jeho kondice, hmotné zabezpečení

Trápí mě nějaké zdravotní problémy, nemoci, bolesti?
Mám dostatek peněz a věci, které k životu potřebuji?
Je nějak ohrožena moje osobní bezpečnost?

2) emocionální úroveň? – posuzování na základě cítění a prožívání, mezilidské vztahy

Mám dostatečný přísun pozitivní energie z toho, co dělám nebo od lidí, se kterými se stýkám?
Mám uspokojivé vztahy s lidmi, na kterých mi záleží?
Vysává někdo nebo něco moji psychickou energii?
Mám se na co těšit?

3) mentální úroveň? – myšlení, rozum, intelekt, komunikace, sdílení

Dovedu pojmenovat, vyjádřit a sdílet své pocity a myšlenky? Mám pro to dostatek informací?
Dovedu si vyargumentovat a obhájit své názory a postoje?
Netrpím zahlceností nepodstatnými informacemi, zatímco důležitá témata mi unikají?
Rozumím tomu, čemu rozumět potřebuji?

4) duchovní úroveň? – hledání smyslu

Chápu význam a smysl toho, co se mi v životě právě děje a proč, nebo mi ten smysl uniká?
Nacházím význam a smysl v tom, co dělám (i dlouhodobě)?
Vím, co za mě v životě nikdo jiný udělat nemůže?
Dovedu se poučit ze svých chyb nebo je dělám stále znovu?
Využívám šance a příležitosti, které mi život nabízí?

Kladení si takových otázek umožňuje navázání kontaktu s naším nitrem a dovede rozproudit skutečně plodný vnitřní dialog, jestliže jsme k sobě dostatečně upřímní a poctiví. Je důležité si uvědomit, že nemůžeme stále jenom „mluvit“ (být stále zaměstnáni záležitostmi vnějšího světa), ale musíme (si) umět i naslouchat a klást si ty správné otázky. Lidé se tomu často vyhýbají z obavy, že by se tím „propadli do prázdna“ a ztratili půdu pod nohama. A tak raději spoléhají na „jistoty“ v podobě stereotypního chování a naprogramovaných emocionálních reakcí, které ještě více prohlubují nerovnováhu mezi pozorností věnované vnějšímu a vnitřnímu světu, aktivitou a pasivitou vůči jednomu nebo druhému.

Pokud se ale v takové těžké chvíli ponoříme sami do sebe, podáme tím sami sobě pomocnou ruku. Naše nitro se nám za pozornost, kterou mu věnujeme odvděčí nejen pocitem úlevy a větší celistvosti, ale i novým náhledem na současnou situaci a inspirací pro její řešení. Nemusí být vždy snadné a jednoduché, ale alespoň už budeme vědět, kterým směrem se vydat, na čem zapracovat, co změnit. A pokud potřebujeme požádat někoho o pomoc, budeme alespoň umět svůj problém pojmenovat.

Důležité je při tom nesoustředit se jen na problémy nebo výzvy jako takové, ale především na možnosti jejich řešení. Tím dojde k žádoucímu usměrnění proudu energie našich myšlenek a emocí, které se v naší hlavě přestanou prohánět jako „vítr v bedně“, a začnou směřovat k nějakému konkrétnějšímu a účelnému uvažování a jednání s určitým záměrem a cílem.

Závěr

Celé toto povídání možná působí trochu banálně a nijak zvlášť objevně, ale nestojí právě dlouhodobé přehlížení takových „nepohod“ za vznikem mnohem vážnějších potíží? Asi jako když dostanete pokutu a vyhýbáte se jejímu zaplacení. Nějakou dobu se nic neděje a vy můžete nabýt dojmu, že se na to zapomene a časem to vyšumí do ztracena. Potom ale začnou chodit upomínky a požadovaná částka se začne navyšovat o penále, a když nezaplatíte ani potom, může celá záležitost skončit u soudu, který nemáte šanci vyhrát. Byli jste přeci několikrát upozorněni a nedbali toho.

Jak asi vznikají deprese a další duševní nemoci? A dolehnou nakonec na toho, kdo se snaží žít vědomě a pracuje na sobě nebo na toho, kdo své duševní zdraví dlouhodobě zanedbává? Myslím, že to není zase tak složité na pochopení.

Publikováno 13. 1. 2022