Intuice a heuristika

Problém zvaný INTUICE

Intuice patří mezi obtížně vymezitelné a pochopitelné fenomény naší duševní činnosti a stále kolem tohoto pojmu koluje spousta otazníků, zmatků a nejasností. Zcela pochopitelně se stala předmětem zájmu bádání filozofů už od starověku, a v novější době i psychologického výzkumu. Nicméně je však stále obestřena jistým tajemnem a záhadností, protože nelze přesně určit, odkud vlastně pochází, a zároveň svádí k mnoha mylným domněnkám o své skutečné povaze a účelu. Často dochází k dohadům o tom, co vlastně intuicí je a co není, a zda vůbec něco takového existuje. Nebo je naopak za intuici považováno něco, co s ní nemá nic společného. Někdo se domnívá, intuice přichází „od Boha“, jiný ji považuje přirozený produkt činnosti našeho nevědomí a další to celé považuje za nesmysl. Sám jsem v tom měl také docela zmatek, a tak jsem se rozhodl podívat se na toto zajímavé a svým způsobem kontroverzní téma trochu více zblízka.

Původ a význam slova

Slovo intuice má pochází z latinských výrazů in-tueor, in-tuitum, což doslova znamení v-hled;

případně intueri = hledět, pohlížet z in a tueri = dívat se (do) nebo objevení obrazu v zrcadle

nebo středolatinského intuitio = bezprostřední poznání, tedy poznání něčeho instinktem, bez logické úvahy nebo myšlení

Pod pojmem intuitivní se má zpravidla na mysli dosažený intuicí či odhadem, nezdůvodněný, předběžný.

Co je to INTUICE?

Intuice tedy znamená vhled nebo náhled, a v současném užití obvykle označuje náhlé poznání, pochopení, odhad nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním. A ačkoli bývá provázeno pocitem jasnosti a jistoty, není podloženo zřetelnými důvody (důkazy). V českém jazyce se často významově kryje se slovy tušení či předtucha, což je jedna z možností, jak se může projevit. Lidově bývá označována jako „šestý smysl“. V duchovních naukách je spojována s funkcí 6. čakry, která se nachází v rovině obočí uprostřed čela – tzv. „třetí oko“.

U intuitivních úsudků si nejsme vědomi toho, jak jsme k nim dospěli. Máme pocit, že něco víme, ale nevíme a nechápeme, jak je možné, že to víme, ani odkud toto vědění pochází. Do této oblasti patří všechny originální nápady, záblesky ducha, inspirace, imaginativní a vizionářská vnuknutí, ale i telepatie, jasnovidectví a podobné parapsychologické jevy.

Intuice je podmíněna zkušeností a hraje významnou úlohu při soustředěné duševní činnosti, řešení obtížných problémů, ale i při rychlém rozhodování pod časovým tlakem (např. zkušení požárníci, záchranáři apod). V umění a v každé tvořivé činnosti vůbec se však mnohem důležitější inspirace, která má ale jiný původ i funkci, i když je možné ji považovat za jakousi „podmnožinu“ intuice.

V analytické psychologii představuje intuice jednu ze čtyř orientačních funkcí společně s myšlením, cítěním a smyslovým vnímáním, které odpovídají čtyřem základním psychickým činnostem. V pojetí zakladatele analytické psychologie C. G. Junga leží vždy dvě orientační funkce proti sobě a tvoří osu. Smyslové vnímání a intuice tvoří osu vnímání, protože obě jsou funkcemi vnímání. Smyslové vnímání na rovině hmotné, smyslové a intuice na nehmotné, duchovní rovině. Protože jsou obě tyto funkce čistě percepční a neposuzují, označuje je Jung jako iracionální. Naproti tomu myšlení a cítění, které se spojují na ose posuzování, jsou racionálními funkcemi, protože hodnotí, případně poskytují úsudek, který je u těchto dvou funkcí ovšem zásadně odlišné povahy. Jednoduše se dá říci, že funkce smyslového vnímání vnímá, že zde vůbec něco je, funkce myšlení zjišťuje, co to je, funkce cítění říká, jestli to člověku vyhovuje nebo ne, jestli to chce přijmout nebo nechce, a intuice udává, odkud to pochází a kam to směřuje.

Intuitivní vnímání není zprostředkováno fyzickými smysly, ale představuje nevědomý pracovní proces vztažený ke zkušenosti, idejím a fantaziím. Jde o „tvůrčí proces“, který se často vztahuje k budoucnosti tím, že odhaluje její potenciál a ukazuje perspektivní možnosti konání a bytí. Obsahy intuice však často představují jen „surový materiál“, který je třeba zkoušet a prověřovat ostatními psychickými funkcemi. K tomu je považuji za nutné dodat, že intuice se sice projevuje skrze nevědomé procesy v naší psychice, ale jako taková nemá v našem nevědomí svůj původ. Přináší nám vědomosti a nápady, se kterými jsme se nikdy předtím nesetkali ani je nás nikdo neučil. Právě to je pro intuici specifické – její naprostá originalita a „nenaučitelnost“. Pomocí testování kyvadlem se mi sice podařilo zjistit i konkrétní (velmi vysokou) úroveň vědomí, ze které pochází, ale protože o této záležitosti nemám žádné další vědomosti, nebudu se o tom zde šířit.

Intuice není bez práce

Už starověký filozof Platón (427-347 př.n.l.) považoval intuici za něco, co se může dostavit až po dlouhodobém duševním úsilí a je tedy výsledkem předchozí usilovné práce. A i když existuje i řada jiných filozofických a psychologických pojetí, je mi ten Platónův nejbližší, a to i s ohledem na osobní zkušenost.

Už několikrát se mi stalo, že jsem se z naléhavé vnitřní potřeby musel zabývat řešením obtížných otázek, na které jsem dlouho nemohl nalézt odpověď, respektive způsob nebo cestu, která by mě k jejich vyřešení dovedla. Celé dny a týdny jsem se snažil nahlížet na daný problém ze všech možných úhlů pohledu, aby mi něco neuniklo, ale přesto moje úsilí stále připomínalo spíše hru na slepou bábu, než nějaký efektivní pokrok vpřed. Už jsem toho začínal mít dost a měl chuť to vzdát, když jsem se jednoho rána probudil a potřebná myšlenka mi bez nejmenší námahy sama od sebe „vplula“ do hlavy, i když jsem o to vůbec neusiloval, natož abych něco takového očekával. Bylo to provázeno pocitem velké radosti, úlevy a vděčnosti.

Už výše zmíněný Platón také považoval za nutné podrobit výsledky intuitivního poznání důkladnému přezkoumání a kritické analýze, aby se ověřila jejich platnost a mohly být potom předány ostatním. Aniž bych tehdy tyto jeho myšlenky znal, učinil jsem totéž a po zjištění, že jsem opravdu nalezl hledané řešení, jsem s tím pracoval dál. (Jednalo se např. o téma sdílení se v mezilidských vztazích, a z nich pramenících nedorozumění, které mě tehdy dost zatěžovaly. Získané poznatky mi významně rozšířily obzory a dodnes je používám při testování kyvadlem i při terapiích SRT.)

Intuici tedy na základě výše popsaného považuji za formu odměny a/nebo pomoci za snahu o dosažení výsledků duševní činností, prováděnou s čistým záměrem, bez postranních úmyslů.

Typické znaky intuice:

Intuici je třeba jít naproti vynaložením jistého duševního úsilí, nedostaví se sama od sebe.
Neprojevuje se bezdůvodně ani zcela nahodile.
Intuici nelze ovládat. Nepřiběhne jako pejsek, kdykoli se nám zachce.
Umožňuje pochopení jádra nebo základního vzorce nějakého problému, který zkoumáme.
Umožňuje pochopení skrytých souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími jevy.
Umožňuje vytušit průběh budoucích událostí.
Intuice může být blokována egoismem, nečistým záměrem, pýchou, rigidním systémem přesvědčení, nedostatkem pokory apod.

Intuice může být také snadno zaměněna za jiné projevy našeho vědomí, resp. nevědomí.

Proto pokud se nám v hlavě z ničeho nic „vylíhne“ nějaký nápad, nemusí se vždy nutně jednat o intuici. I špatné „intuitivní“ závěry může provázet vysoká míra subjektivní jistoty.

Proto je vždy potřeba se ptát:

Nesetkal(a) jsem se s touto myšlenkou, nápadem nebo představou už někdy dříve?
Není to jen představa lichotící mému egu nebo pohodlnosti?
Je tato myšlenka nějak prakticky využitelná, může mi (nebo někomu jinému) nějak pomoci?
Mohu díky ní něco lépe pochopit nebo vyřešit?
Lze u této myšlenky, vhledu, nápadu nebo představy nějak ověřit její platnost a pravdivost?

Expertní intuice

Jako zvláštní druh intuice bývá zmiňována tzv. expertní intuice. Pod tímto pojmem se rozumí zvláštní schopnosti nebo nadání, získané zpravidla díky dlouholeté profesní specializaci a velkému množství nasbíraných zkušeností. Typickým příkladem mohou být šachoví mistři, kteří jsou schopni vidět šachovou partii jinak než laik nebo začátečník, a promýšlet varianty dalšího postupu o několik tahů dopředu. Jejich počínání se někdy nezasvěcenému může jevit až jako nelogické nebo iracionální, ale přesto jim nakonec přináší úspěch. Tito lidé ale nad šachovnicí strávili i desítky tisíc hodin, což představuje obrovskou výhodu díky množství nasbíraných zkušeností, které dovedou ve správný okamžik správným způsobem využít.

K osvojení expertní intuice ale údajně může stačit i jediná zkušenost, jako v případě emoční reakce při bodnutí včelou. Při dalším setkání s včelou se dostaví automatická reakce strachu nebo opatrnosti.

Osobně ale nepovažuji expertní intuici za projev intuice jako takové, ale spíše za heuristiku, což pro mě byl až do nedávna neznámý pojem. Po jejím prozkoumání si můžete svůj názor (nejen na expertní intuici) udělat sami.

Co je to HEURISTIKA?

Původ a význam slova

Slovo heuristika pochází z řeckého heuristó = nalézt, objevit nebo nalézám, a pokud vám tento výraz evokuje známý Archimédův výrok „heuréka“ (= nalezl jsem), který údajně pronesl, když objevil zákon o váze těles v kapalině, jste na správné stopě. Tedy až na to, že v Archimédově případě nešlo o případ heuristického řešení problému, ale o pochopení prostřednictvím intuice. Že je to celé nějaké zamotané a nedává to smysl? Vše se zakrátko vyjasní.

Heuristika znamená zkusmé řešení problémů, pro které neznáme algoritmus (postup vedoucí k vyřešení úlohy) nebo přesnější metodu. Heuristické řešení je často jen přibližné, založené na poučeném odhadu, zkušenosti nebo prostě na zdravém rozumu.

Prvotní odhad se může postupně zlepšovat, i když heuristika nikdy nezaručuje nejlepší řešení, zato je univerzálně použitelná, jednoduchá a rychlá. Nejjednodušší heuristickou metodou je pokus a omyl.

Jedná se tedy o jednoduchá a efektivní pravidla usuzování nebo rozhodování. Používají se jako zkratka k nalezení řešení, které sice nemusí být optimální, ale je pro dané účely dostatečně dobré, a to především v situacích, kdy by hledání optimálního řešení bylo příliš náročné a zdlouhavé.

V psychologii představuje heuristika soubor jednoduchých efektivních pravidel, pevně zakódovaných evolučním procesem nebo učením, které určují, jak se lidé rozhodují, jak přicházejí ke svému úsudku a jak řeší své problémy. A to zvláště pokud jsou to problémy komplexní nebo k rozhodování chybí dostatek času a/nebo informací. Ve většině případů pracují tato pravidla správně, ale v určitých případech vedou k systematickým chybám nebo k zaujatému rozhodnutí.

Myšlení rychlé a pomalé

Abychom heuristiku lépe pochopili v rámci každodenního života a v náležitých souvislostech fungování naší psychiky, je nezbytné obeznámit se alespoň se základy práce současného psychologa Daniela Kahnemana. Ve své neznámější knize Myšlení rychlé a pomalé (2012) rozděluje lidské myšlení do dvou samostatných systémů: Systém 1 a Systém 2.

Systém 1

Tento systém funguje automaticky a rychle, bez pocitu úmyslné kontroly, s velmi malým nebo žádným úsilím. Má nevědomou povahu, proto jej nelze vypnout a jeho hlavní složkou je asociativní paměť (porovnávání nových příchozích informací s těmi, které už jsou v paměti uloženy z dřívější doby), díky které tento systém neustále kontroluje vše, co se kolem nás děje, následně tomu přiděluje význam a vytváří logické interpretace těchto jevů.

Systém 2

Tento systém je pomalý a analytický, přikládá pozornost vědomým duševním činnostem, které pocit kontroly vyžadují. Také často racionalizuje a vysvětluje mnohdy iracionální rozhodnutí, která provedl první systém.

Systém 2 můžeme považovat za něco, s čím se můžeme ztotožnit – je to naše vědomí, rozhodování a rozum. Systém 1 automaticky a nevědomě generuje naše myšlenky, které jsou pak různým způsobem filtrovány a kontrolovány Systémem 2.

Z těchto charakteristik vyplývá, že heuristiky spadají do pole působnosti Systému 1. I když jsou pro náš život nezbytné, mají své limity a omezení, a jsou situace, kdy systematicky selhávají, pokud nejsou následně podrobeny kritické analýze Systémem 2. Ve všech situacích totiž není na první pohled jasné, který z těchto systémů (resp. způsobů myšlení) je vhodnější použít nebo upřednostnit. Ve své knize autor uvádí i konkrétní příklady a důvody takových selhání. Tyto případy se označují jako kognitivní omyly, protože často porušují pravidla logiky, pravděpodobnosti nebo racionality.

Typickými příklady, kdy mohou heuristiky selhávat a vést k nesprávným závěrům nebo rozhodnutím jsou například:

klam záměny atributů: rozhodnutí je zdeformováno nesprávným určením hodnot nebo faktů, se kterými je potřeba počítat, aby bylo dosaženo správného výsledku
emoční heuristika: rozhodnutí je ovlivněno a zdeformováno subjektivním emocionálním vztahem k předmětu úvahy
heuristika reprezentativnosti: uvažování je ovlivněno stereotypními pohledy na společnost
heuristika snadné dostupnosti informace: tendence upřednostňovat informace, které si při rozhodování snadno vybavíme. Lidé nacházejí zalíbení ve věcech, které jsou aktuálním trendem, a protože se s nimi často setkávají, vytvoří si k nim silné neuronové spojení (snadná rozpoznatelnost, hladký průběh zpracování a snadné vyhodnocení vnímaného jevu algoritmickým systémem mozku). Stejně jako jakákoli jiná heuristika může i tato vést k iracionálnímu rozhodnutí právě kvůli zjednodušení nebo nedostatku informací o daném tématu. Největší kognitivní zkreslení tak může vznikat u méně častých událostí nebo témat, protože s nimi nemáme dostatečnou zkušenost. Při našem rozhodování tedy záleží nejen na tom, o čem jsme informováni, ale také jak často se s určitou informací setkáváme.

Na základě výše uvedených heuristik lze také lépe pochopit, proč tento psycholog získal v roce 2002 Nobelovu cenu za ekonomii. Jednalo se o ocenění za jeho přínos v oblasti integrování poznatků z psychologického výzkumu do ekonomických věd, a to zejména poznatků o lidském úsudku a rozhodování za nejistoty. Není zase tak těžké si domyslet, že takové znalosti o fungování lidské psychiky lze velmi efektivně využít v oblasti marketingu, reklamy nebo propagace… ale bohužel i zneužít pro účely propagandy všeho druhu. Známá Goebbelsova myšlenka o tisíckrát opakované lži, která se stává pravdou, získává díky takovým psychologickým výzkumům empirický základ.

Dalším příkladem heuristiky je odhadování podoby nebo průběhu budoucích událostí, kdy máme obecně tendenci považovat za pravděpodobnější tu situaci, kterou si dovedeme snáze představit.

A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Lze tedy říci, že heuristika je způsob, jak řešit nebo přistupovat k řešení nových, neznámých problémů pomocí starých, v minulosti osvědčených postupů. Možná potíž nebo riziko spočívá v tom, že každý nový problém je v něčem jiný a další potíž spočívá v tom, jak jsme k těm svým heuristickým zkušenostem přišli. Jedná se opravdu o naše zkušenosti a postupy, které se nám v minulosti už mnohokrát dobře osvědčily nebo jsou spíše produktem (účelového?) naprogramování z vnějšku, abychom jednali, reagovali nebo se rozhodovali tak, jak si přeje někdo jiný, aby z toho mohl nějakým způsobem profitovat?

Publikováno 17. 11. 2021