Narcismus a narcisté

Začarované kruhy a vývojová cesta

Úvod

     Pojmy narcismus nebo narcista zná asi každý, ale málokdo už přemýšlí o jeho možných příčinách, a o problémech a utrpení, které způsobuje jak samotným narcistům, tak i jejich okolí. A je vůbec možné se z něčeho takového vyléčit a přestat být narcistou? A lze překonáním takového vnitřního nastavení něco hodnotného získat? Má to celé nějaký hlubší význam a smysl? Na všechny tyto otázky jsem se pokusil najít odpovědi a mnohé z nich mě opravdu překvapily.

     V případě narcismu se navíc zdaleka nejedná jen o nějakou okrajovou záležitost. Podle mých zjištění se s těmito problémy v průběhu života potýká až jedna třetina všech lidí. Proto je dost pravděpodobné, že vám bude mnohé z níže popsaného důvěrně známé, ať už vlastní zkušenosti nebo z vašeho okolí.

     Navíc nelze pominout ani sociologickou rovinu celého problému. Narcismus neovlivňuje jen anonymní jedince a jejich soukromý život nebo nejbližší okolí, ale dost podstatně (a bohužel velmi negativně) ovlivňuje i život celé společnosti. Po přečtení tohoto článku si na to můžete udělat svůj vlastní názor.  

 

Vysvětlení pojmu a charakteristika

     Slovo narcismus pochází z řeckého narkissos a latinského narcissus, česky narcis – jméno cibulovité květiny, pravděpodobně pro její výraznou vůni, odvozený z řeckého narkékřeč, ochromení, strnutí. Zajímavá je příbuznost se slovy jako narkóza, narkotický, narkoman

     Narcismus jako pojem označující chorobnou sebelásku byl inspirován známou řeckou bájí o sličném mladíkovi Narkissovi, který odmítl lásku nymfy Échó, která následkem neopětované lásky sešla žalem a zůstala po ní jen ozvěna (echo). Jedna z nymf mu pak přála, aby prožil neopětovanou lásku na vlastní kůži a její přání bylo vyslyšeno. Následkem toho se Narkissos zamiloval do své vlastní podoby, kterou spatřil na hladině jezírka, hladké jako zrcadlo. Byl svým obrazem natolik fascinován, že se do něj zamiloval. Nemohl se na sebe vynadívat, a tak stále setrvával u jezírka. Přestal jíst, pít i spát. Narkissos posedlý (sebe)láskou stále více chřadl, jen rozesmutnělá Échó nesla ozvěnou výkřiky jeho zoufalství. Nakonec se Narkissos sebeláskou utrápil a podle Ovidiovy verze příběhu jej bohové proměnili v květinu (narcis). Ani v podsvětí se však nevymanil ze zajetí sebe sama. Seděl na břehu řeky Stygy a neustále pozoroval svůj obraz na její černé hladině…  

narcismus řecká mytologie

     Pojem narcismus tak můžeme charakterizovat jako chorobnou zaujatost (až „omámenost, opojenost“) sebou samým, provázenou bezživotnou strnulostí („zakletím“), a zároveň i velkou povrchností a nezájmem o cokoli jiného než sebe sama, provázeným sžíravým pocitem vnitřní prázdnoty.

     Chorobní narcisté se vyznačují arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé lidi, které chápou jen jako nástroje pro dosažení svých cílů. Vytvářejí si velkolepé představy o vlastní výjimečnosti, důležitosti a privilegovanosti, které ale neodpovídají jejich skutečnému vnitřnímu Já. Sami narcisté si zvláštností svého chování a vnímání neuvědomují, vnímají je jako „sobě vlastní“.

     Zde je potřeba zmínit, že lehká míra narcismu je pro lidi přirozená a také zdravá. Můžeme díky ní rozlišovat mezi vlastním já a ne-já, tedy tím, co k nám patří a co ne. Vnímat například pocit vlastní hodnoty a jedinečnosti, což jsou nezbytné předpoklady duševního zdraví. Tato míra narcismu ale nesmí překročit únosnou mez.

     Narcisté jsou většinou nešťastní a nespokojení lidé, kteří nedovedou správně vnímat sami sebe ani druhé takové, jací v jádru skutečně jsou. Porovnávat se s druhými lidmi je pro ně obtížné a bolestné. Buď se vidí jako ti „lepší“ nebo jako „horší“, ale nejsou schopni vnímat sebe i druhého jako rovnocenné partnery. Proto mají sklony si druhé lidi buď idealizovat a obdivně k nim vzhlížet nebo se nad ně naopak povyšovat, devalvovat je a ponižovat. Navíc jsou vůči druhým často závistiví nebo vyloženě nepřející.

     Mohou trávit mnoho času planým sněním o „dokonalé a bezchybné“ lásce, partnerovi, světě, kráse… Z tohoto nerealistického idealismu pramení jejich sklony k perfekcionismu, kdy se snaží dosáhnout nedosažitelného za každou cenu v domnění, že tím už snad konečně dospějí k dosažení svého štěstí a dobrého pocitu ze života, kterého se jim zoufale nedostává. Svými nároky se ale jen stávají nesnesitelnými jak pro své okolí, tak i sobě samým.

     Jejich velkým problémem je vysoká míra kognitivní disonance (to znamená neochota nebo přímo neschopnost vzít na vědomí a přijmout nějakou zjevnou a jasně prokazatelnou skutečnost, pokud je v rozporu s jejich přesvědčením, představami nebo jejich vnitřním nastavením). Proto se svému okolí mohou často jevit jako velmi rigidní, tvrdohlaví nebo až zabednění (záleží na úhlu pohledu). Bohužel si tím sami (nevědomě) blokují cestu ke skutečnému sebepoznání, které jim tolik chybí.

     V důsledku toho v životě tápou, nevědí, kým vlastně jsou a proč tu vlastně jsou. Nemohou si tak uvědomit si svou vlastní hodnotu, získat zdravé sebevědomí a vytvořit si normální a přiměřený vztah k sobě i ostatním. Stejně tak si nedovedou správně nastavit hranice mezi sebou a ostatními, ani nejsou schopni jít si v životě svou vlastní cestou.

 

Narcismus jako psychická porucha nebo duší záměrně zvolená vývojová cesta?

     Psychologie řadí narcismus mezi tzv. rané vývojové poruchy osobnosti, tedy k těm, které vznikají v útlém dětství. Příčina této poruchy není psychologům dodnes zcela známa. Předpokládá se, že příčina vzniku problému je v rodině a životních okolnostech. Buď bylo dítě přehnaně středem pozornosti a přeneslo si očekávání, že jej budou všichni obdivovat i do dospělosti nebo se naopak dítěti pozornosti, lásky a citu vůbec nedostávalo…

     Tolik oficiální, obecně uznávaná verze. Na první pohled se jeví jako celkem racionální a logická, ale při bližším zkoumání, nemluvě o případných osobních zkušenostech, v ní začneme nacházet četné trhliny a umělou vykonstruovanost. Například proč sourozenci nakonec vyrostou ve dvě naprosto odlišné osobnosti s diametrálně odlišnými životními příběhy, když mají stejné rodiče, kteří se k nim chovali stejně nebo podobně?

     V posledních desetiletích se čím dál víc ukazuje, že vliv dětství na vývoj osobnosti byl dlouhodobě přeceňován a neodpovídá skutečnosti. I moje dosavadní zkušenosti s metodou SRT ukazují, že z přítomného života pochází jen asi 5 % všech problémů, se kterými se lidé potýkají. Zdaleka nejvíce jich má příčinu v minulých životech. To jsem očekával i v případě narcismu, ale byl jsem překvapen odpovědí Vysokého Já, která ukázala, že narcismus není způsoben ani zážitky z minulých životů, ale ani z toho současného. Zvláštní, že? Takže bylo potřeba jít ještě dál, více do hloubky a uvažovat v širších souvislostech.

     Lidská duše do tohoto světa rodí za účelem svého dalšího vývoje a poznání, a proto touží získávat právě takové zkušenosti, které jsou k dalšímu vývoji potřebné a nezbytné. A tak mě napadla otázka, která by se akademicky vzdělanému psychologovi nebo psychiatrovi zdála být padlá na hlavu: Může se stát, že některé duše potřebují ke svému dalšímu vývoji projít životem poznamenaným narcismem? Odpověď byla „Ano“. A další otázka: Volí si život poznamenaný narcismem duše sama a dobrovolně? Odpověď byla opět „Ano“.

     Tak taková je alternativní verze. Je samozřejmě na každém, ke kterému z těchto dvou paradigmat se přikloní. Osobně je mi mnohem bližší předpoklad, že člověk už se rodí „nějaký“ a pozdější vnější vlivy jako je například rodinné prostředí, výchova nebo vzdělávání v něm pouze probouzejí a rozvíjejí to, co už je v něm nějakým způsobem přítomné. Nakonec i ty rodiče a prostředí si duše volí sama, protože právě oni jsou pro ni z nejrůznějších důvodů ti nejvhodnější. (A platí to dokonce i v případech, kdy se jedná o vyloženě špatné rodiče.)

     Toto alternativní pojetí je mi bližší i morálně-etického hlediska, protože vede člověka k zodpovědnějšímu přístupu k sobě i svému životu, namísto stěžování si na „nepřízeň osudu“ nebo okolností, které stejně k ničemu konstruktivnímu nevede.

     Stejně tak mám výhrady k terapeutickému přístupu, který se snaží postiženého jen „narovnat“ do nějaké obecně přijatelnější podoby a už se příliš nezabývá hlubším smyslem života takového člověka. V tomto ohledu tvoří určitou výjimku logoterapie a existenciální analýza, které se více zabývají lidským životem jako celkem a jeho jedinečným smyslem. Více jsem o tom psal v článku o životním poslání (odkaz).

     Na Wikipedii pod heslem „narcismus“ mě mimo jiné zaujala / zarazila tato věta: „Málokdy přesvědčíte člověka, že se celý život a dětství ubíral špatným směrem.“ Ano, narcistu opravdu těžko přesvědčíte, že dělá něco špatně nebo má k něčemu špatný přístup (viz. výše zmíněná kognitivní disonance). Jenže podle vyznění této věty, která zjevně vychází z „materialistického“ paradigmatu, to vypadá, jako kdyby pro narcisty snad existovala nějaká paralelní „správná“ cesta a oni se od ní jen z nějakého důvodu odchýlili.

     Z alternativního pohledu je to jeví úplně jinak. Žádná taková paralelní „správná“ nebo „lepší“ cesta neexistuje. Sami narcisté si ji musí pro sebe najít a sami si ji i prošlapat. Takový je skutečný záměr a touha jejich duše. Nemohou se řídit podle nějakého vzoru nebo návodu. Tím by jen kopírovali nebo napodobovali druhé, nenaplnili by své životní poslání ani by nepochopili smysl svého života. 

     Obecně ale platí, že s narcisty je opravdu těžké pořízení, protože si svůj problém neuvědomují a uvědomit ani nechtějí. Proto se na odbornou pomoc zpravidla neobracejí, a když už, tak kvůli nějakému problému, který jim narcismus způsobuje – například deprese, poruchy příjmu potravy nebo pocit nesmyslnosti vlastního života a tápání v něm, které je může dohánět až k zoufalství.   

     Narcisté se se svým problémem musejí vypořádat především vlastními silami tím, že si jej začnou postupně a po malých částech sami uvědomovat, začnou si postupně vytvářet skutečné a hlubší vztahy k jiným lidem, ke světu, který je obklopuje, a zároveň i sami k sobě a svému životu. Musejí postupovat svým vlastním tempem, které jim vyhovuje. Jakékoli snahy o rychlejší pokrok, než na jaký jsou vnitřně připravení, by vedl jen ke zhoršení jejich stavu nebo způsobil i jiné a vážnější potíže nebo psychická poškození, než je narcismus (!!!). Na to je potřeba důrazně upozornit a varovat před tím.

     Nějaká rychlá, účinná a zároveň šetrná terapie pro narcisty tedy neexistuje. Bylo by to podobné, jako kdybychom se pokoušeli mávnutím nějakého kouzelného proutku proměnit třeba desetileté dítě ve třicetiletého dospělého. Něco takového prostě není možné. K tomu musí dorůst a dospět každý sám.

Dva typy narcismu – dvě strany jedné mince

     Zdaleka ne každého (včetně mně) už někdy napadlo, že existují dva protikladné typy narcistů, které na sebe vzájemně silně působí a vznikají mezi nimi velmi silné a často napjaté psychické vazby, konflikty a závislosti. Nezáleží přitom na pohlaví nebo věku zúčastněných osob. Mohou to být vztahy mezi rodičem a dítětem, mezi sourozenci, vrstevníky, muži a ženami, kolegy v zaměstnání atd.

     Obecně se lidé s narcistickou poruchou chovají velmi zvláštně a sami balancují mezi dvojím chováním. Někteří se chovají jako perfektní, nejlepší a nepřekonatelní. Mají až přehnaně velké sebevědomí. Jiní se zase chovají velmi nejistě, cítí se jako by byli k ničemu, jako úplné nuly. Odtud plyne také rozdělení narcistické poruchy na dva protikladné typy: přehnaně sebevědomý typ a nesebevědomý typ.

     Tyto typy se vzájemně přitahují, ale vůbec ne proto, že by se měli rádi nebo si byli si nějak blízcí. Něco takového ani nepřipadá v úvahu. Ale prostřednictvím vzájemné interakce si mohou konečně naplno začít uvědomovat i své slabé a stinné stránky a posunout se ve svém vývoji zase o kus cesty dál. Proto se navzájem (nevědomě) tolik přitahují.

     Oba níže popsané typy osobnosti se vyznačují velkou mírou nevědomosti, ze které potřebují „procitnout“, aby se mohli stát vědomějšími tvůrci svého života a mohli se zároveň stát i přínosnými a užitečnými nejen pro sebe, ale i pro ostatní. A i když to tak na první pohled vůbec nevypadá, mohou si prostřednictvím vzájemných vztahů (většinou velmi zraňujících a plných dalších nepříjemností) svůj problém lépe uvědomit a začít na sobě pracovat. Aniž by o tom věděli, jsou si navzájem těmi nejlepšími terapeuty.

 

1) Přehnaně sebevědomý (soutěživý) typ

     Uvědomují si své přednosti a silné stránky, ale nevidí (ani nechtějí vidět) své slabosti, nedostatky a stinné stránky. To, co nechtějí vidět sami na sobě si promítají si je na druhé (psychická projekce). Díky tomu mohou navenek působit spokojeným a sebevědomým dojmem a mít i jisté osobní kouzlo, ale realita jejich vnitřního světa a prožívání tomuto vnějšímu obrazu neodpovídá.

     Typickým rysem je jejich závislost na pozornosti a obdivování druhými. Ve skutečnosti jsou si tak málo jistí sami sebou, že neustále potřebují nějakou vnější odezvu jako potvrzení toho, že vůbec existují (!).

     Ve vztazích s druhými projevují se jako paraziti, kteří z druhých lidí vysávají jejich energii tím, že se nad ně neustále (nenápadně) povyšují a tím je degradují. Jen díky tomu se mohou cítit dobře a spokojeně. Ve skutečnosti v sobě mají hluboce zakořeněný strach ze ztráty své identity, svého Já, respektive představy, kterou si o sobě vytvořili.

narcista přehnaně sebevědomý typ

     Jejich identita je velmi křehká a zranitelná, protože není autentická, ale jen uměle vytvořená. Často je odvozená od jakéhosi obecně přijímaného standardu nebo statu quo (například různé módní trendy nebo postoje). Proto tito lidé působí umělým, nepřirozeným a neosobním dojmem. Navíc jsou velmi povrchní a nelze se s nimi bavit o hlubších věcech. Dávají přednost vnější formě před obsahem a hodnotou.

     Mají sklony považovat sebe samy jako „všemohoucí bohy“, kteří si mohou všechno dovolit a vzít si všechno, čeho se jim zachce. Jejich chování je často drzé, neomalené, vlezlé. Jsou velmi citliví na kritiku a narušování svých hranic, ale druhé kritizují velmi rádi, jejich hranice ignorují a zcela bezostyšně překračují. Nedovedou vnímat pocity a potřeby druhých. Na konstruktivní kritiku reagují lhostejností nebo hněvem, protože sami sebe považují za neomylné, perfektní, nejlepší a nepřekonatelné.

     Nemají vytvořený skutečný a hluboký vztah sami k sobě, a to se navenek odráží v problematických mezilidských vztazích. Mají strach ze závazků, z citového pohlcení ve vztazích, z „rozpuštění“ sebe sama ve vztahu s druhým. Zároveň ale nejsou schopni žít sami, protože potřebují někoho druhého jako svého obdivovatele a zdroj energie, který je bude „napájet“. Proto si ihned po ztrátě nějakého vztahu okamžitě hledají náhradu. Mnoha lidem je jejich vtíravé a nátlakové chování nepříjemné, proto s nimi jen málokdo vydrží delší dobu. A je zpravidla ani nenapadne, čím by to mohlo být…

     Své intuitivní schopnosti využívají k načítání si slabých stránek ostatních, manipulaci jejich vědomím, vyvolávání pocitu viny a studu – namísto toho, aby prostřednictvím intuice v životě sami  tvořili něco smysluplného v souladu s Duchem, Bohem, Vesmírem…

     Protože nedovedou uznat své chyby, slabosti a nedostatky, ze svých selhání obviňují ostatní a vyvolávají v nich pocity viny, studu a hanby – aby se nemuseli stydět sami za sebe.

     S druhými lidmi neumějí spolupracovat jako se sobě rovnými, ale jen soutěžit o to, kdo je lepší – především když jsou jistí svou převahou a cítí velkou šanci na vítězství. Ostatní považují spíše za nežádoucí konkurenci, a podle toho s nimi také jednají. Nebo ostatní prostě jen účelově využívají.

     Tento typ lidí bohužel poměrně často najdeme mezi vedoucími a řídícími pracovníky, politiky (kteří dělají všechno dobře a za všechno špatné může někdo jiný), učiteli (kteří mají pravdu i když se mýlí), ale i mezi různými odbornými poradci („mistři světa“), a dokonce i mezi terapeuty („vševědoucí guruové“).

     A z jakého vnitřního nastavení vychází jejich divné, nepřirozené a pro ostatní nepříjemné chování? Můžeme identifikovat tři základní výchozí negativní motivace:

  1. Vnitřně cítí, jako kdyby je ostatní (ze zlé vůle) opustili a nechali je napospas osudu (i když to není pravda).
  2. Silná vnitřní touha po pomstě za toto opuštění. Proto se k druhým lidem chovají tak zle. Ostatním závidí, že je nic takového nepotkalo a vnímají to jako nespravedlnost.
  3. Postrádají povědomost o smyslu a účelu svého života. Mají sklony k nihilismu a optimisty považují za naivní hlupáky.

     Tady je nutné znovu zopakovat, že si tuto cestu sami vybrali, to znamená, že mají dostatek sil i schopností potřebných pro její úspěšné zvládnutí. Za problémy, způsobené jejich vnitřní slabostí nikdo jiný nemůže.

2) Nesebevědomý typ

     Tito lidé se cítí jako kdyby do tohoto světa vůbec nepatřili a mají dojem, že nikdy nezapadnou mezi ostatní „normální“ lidi. Druzí lidé i okolní svět jim připadají cizí a vzdálení, jako by od nich byli oddělení nějakou skleněnou stěnou.

     Jsou si vědomi svých slabých stránek a nedostatků, ale nedovedou ocenit své přednosti nebo je považují za samozřejmé a nepodstatné. Neuvědomují si svou vlastní hodnotu, a proto mají velmi nízké sebevědomí. Nemají své pevné jádro nebo těžiště, a proto jsou snadno ovlivnitelní, manipulovatelní, nechají se snadno zastrašit a zahnat do kouta.

     Protože nemají jasně vymezené osobní hranice, jsou příliš otevření působení vnějších vlivů, které nedovedou filtrovat na prospěšné a škodlivé, důležité a zbytečné a podobně. Díky tomu jsou podobně slabí a zranitelní jako tělo s nedostatečně fungujícím imunitním systémem.

narcista nesebevědomý typ

     Bývají velmi vnímaví vůči působení a vyzařování druhých (zejména autorit), ale sami jen velmi málo vnímají své vlastní pocity a vnitřní potřeby. V životě a ve vztazích proto mají sklon hrají různé role (které jim nepatří), ale přitom se jen vzdalují a odcizují sami sobě i druhým.

     Snaží se nějak definovat svou identitu prostřednictvím toho, co dělají nebo co se jim líbí. Svůj pocit ze života si odvozují od toho, čeho se jim daří nebo nedaří dosáhnout. Mohou být velmi činorodí a pracovití, ale je pro ně obtížné najít si své pravé pole působnosti, něco, co by je skutečně vnitřně naplňovalo a zároveň i bavilo. Ve všem, co dělají, se projevuje jejich zoufalá potřeba nějak vymezit, ohraničit a definovat sebe sama jako výjimečnou, originální osobnost. Proto mají silný sklon přivlastňovat si něco s čím se mohou ztotožnit, poutat se k někomu nebo něčemu. Druzí je proto považují za sobecké a majetnické.

     Potíž je v tom, že se snaží najít své Já „někde tam venku“, prostřednictvím někoho nebo něčeho, s čím by se mohli ztotožnit (a tak najít svou totožnost, identitu) namísto toho, aby se učili naslouchat a důvěřovat svému vnitřnímu hlasu. Proto mívají téměř nulovou intuici a v životě se často cítí zcela bezradní a zoufalí jako malé děti, které ztratily své rodiče. Snaží se najít si nějaký svůj vzor, podle kterého by se mohli řídit, ale to je vede jen ke stylizování se do rolí, které jim nepříslušejí. I tento typ narcistů je v rané fázi vývoje velmi povrchní a snadno se nechá zlákat a zmást vnějším pozlátkem.

     Nechápou, že své Já mohou objevit jen skrze hluboký zájem o něco, co je samé přesahuje a je pro ně zároveň existenciálně důležité tomu rozumět. Právě takové porozumění může těmto lidem dodat tolik potřebnou vnitřní sílu, pocit vlastní hodnoty sebevědomí a kompetence, které tolik postrádají.

     Zároveň ale platí, že pokud by se až příliš otevřeli vnějším vlivům, hrozilo by jim zahlcení a zaplavení i takovými obsahy, které pro ně nemají žádný význam a smysl, a ve kterých by se snadno ztratili nebo „utopili“. Proto musí toto otevírání se světu probíhat postupně a po malých dávkách, stejně jako v případě přehnaně sebevědomého narcismu. Jen obsah a téma je zde jiné.

     Velký rozpor může být i v tom, co by se jim v životě líbilo a tím, co skutečně potřebují k tomu, aby mohli ve světě „zakořenit“ a cítili se v něm jako doma, a ne jako ve vyhnanství.

     Proto není divu, že tito lidé často a rádi unikají do svých vysněných fantazijních světů a představ, kde je tyto problémy netrápí a mohou na ně alespoň na chvíli zapomenout.

     Často mívají negativní vztah ke své původní rodině, protože jim nemohla poskytnout oporu ani inspiraci pro jejich životní cestu, což ji připadá jako nespravedlivé protivenství osudu a nesou to velmi nelibě. Závidí proto ostatním, kteří takové problémy nemají.

     I zde je nutné znovu zopakovat, že si takovou nekomfortní životní cestu sami vybrali a za jejich problémy, způsobené jejich vnitřní slabostí nikdo jiný nemůže.

     A z jakého vnitřního nastavení vychází nedostatek sebevědomí v chování tohoto typu narcistů? I zde můžeme identifikovat tři základní výchozí negativní motivace:

  1. Pocit oddělenosti od svého okolí, druhých lidí, od světa. Cítí se, jako kdyby byli odděleni a izolováni nějakou neviditelnou přepážkou nebo skleněnou stěnou.
  2. Pocit, jako kdyby je ostatní odmítali a odtahovali se od nich, a to i jejich nejbližší, i když to neodpovídá skutečnosti.
  3. Hluboce zakořeněná nenávist k sobě. Nejsou si vědomi svých skutečných potřeb a zájmů, takže často nevědomky jednají v rozporu s nimi, a tím si (nechtěně) ubližují. A tak se musí učit pokusem a omylem.

     Zjednodušeně lze říci, že to, co jednomu typu narcisty chybí, to druhému přebývá a naopak. Jsou to přirozené protiklady, které se vzájemně přitahují.

 

Vztahy mezi soutěživými a nesebevědomými narcisty– začarovaný kruh – „peklo“

     Soutěživé typy mají pro nesebevědomé narcisty zvláštní kouzlo, které je k nim magneticky přitahuje, aniž by věděli proč. Ti zase představují výživné sousto pro soutěživé typy, kteří z nich mohou čerpat energii, posilovat si díky jejich slabostem své nejisté, labilní ego a ješitnost. Přehnaně sebevědomí narcisté jsou zdatní manipulátoři, kteří jsou schopni vloudit se do přízně nesebevědomých, kteří se často cítí osamělí a nepochopení, a tak je zájem sebevědomých narcistů obvykle potěší. To ale ještě netuší, že se toto potěšení se nezakládá na nějaké sympatii nebo přátelství (o lásce ani nemluvě), a že za něj budou muset dříve nebo později tvrdě zaplatit.

     Soutěživí narcisté jim imponují proto, že disponují právě tím, co jim samým chybí – přesněji řečeno tím, co v sobě mají potlačené, a ještě to u sebe nedokázali rozpoznat a rozvinout. Nesebevědomí obvykle bývají k soutěživcům milí a přátelští, a díky své neschopnosti vnímat své vlastní potřeby přehlížejí skutečnost, že k nim od narcistů „nepřitéká“ prakticky žádná pozitivní energie a svou sílu při kontaktu s nimi sami ztrácejí.

vlk s maskou beránka

     Přehnaně sebevědomí narcisté se velmi rádi stylizují do role „mentorů“, kteří s povýšeností sobě vlastní poučují hloupoučké „neználky“, za které nesebevědomé narcisty považují. (Expresivně vyjádřeno: Přehnaně sebevědomí narcisté považují ostatní lidi – a zvláště nesebevědomé narcisty – za ještě větší blbce, než jsou oni sami.)

     Nesebevědomí narcisté toho (alespoň zpočátku, v nevědomé fázi svého vývoje) opravdu moc nechápou, takže přehnaně sebevědomé narcisty často považují za jakési „náhradní rodiče“ nebo „učitele“, kteří jim nezištně pomáhají k větší uvědomělosti. Považují je za úžasné a dokonalé a nevidí na nich žádnou chybu nebo slabinu.

     Ani si neuvědomují, jak ponižujícím způsobem k nim narcisté přistupují a jednají s nimi. Zato si ale bolestně uvědomují svou slabost a nevědomost. Ať dělají, co dělají, vždy jsou za soutěživcem o krok pozadu a postupně získávají negativistické přesvědčení, že se jim nikdy nemohou vyrovnat.

     A jak vlastně probíhá to „vysávání energie“? Nesebevědomý narcista ztrácí svou energii už jenom tím, že soutěživému narcistovi věnuje svůj čas a pozornost. Ten se vedle nesebevědomého cítí silnější a jistější sám sebou. Cítí svou převahu a náležitě (i když skrytě) si ji vychutnává. Nesebevědomý je naproti tomu zahlcován toxickou energií a negativismem soutěživého, a cítí se stále stejně špatně. I v nejlepším případě je to jen takové „nemastné, neslané“.

     Možná by bylo přesnější napsat, že přehnaně sebevědomí narcisté nesebevědomé ani tak „nevysávají“, jako jim spíše neumožňují doplňovat si zásobu pozitivní energie. Prostě jim k ní blokují přístup. Jsou jako pohádková žába na prameni.

     Ale ani soutěživí narcisté nejsou tak v pohodě, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sami mají tak málo vlastní energie, že jsou zcela závislí na vnějších zdrojích a (pokud možno pozitivní) odezvě druhých. Podobně jako narkomani, kteří potřebují stále další dávky. Nesebevědomými sice pohrdají, ale zase to nesmějí moc přehánět, aby si je hned nenávratně neznepřátelili a ti od nich hned neutekli.

     Jsou však mistry v manipulaci, přetvářce a pokrytectví, a tak všechno negativní, čím se sami proviní, obratně zaonačí tak, jako kdyby za to mohli sami nesebevědomí. Vyvolávání studu a pocitů viny u druhých jim jde opravdu dobře, a ti se ocitají v podobné situaci jako moucha v pavučině. Čím více se snaží se z ní dostat, tím více se do ní zamotávají a stávají se stále bezmocnějšími.

     Nesebevědomí narcisté mají obvykle natolik zúžené vědomí a slabé sebevědomí, že je pro ně prakticky nemožné se s touto situací vypořádat. Je ale s podivem, že pokud se nesebevědomý narcista ocitne na nějakou dobu sám, začne se mu po přehnaně sebevědomém narcistovi stýskat (!), i když ten se k němu chová všelijak, jenom ne dobře. A pokud jde o vztah mezi mužem a ženou, je zaděláno na pěkný průšvih…

 

„Očistec“ - cesta ven z pohledu nesebevědomého narcisty

     Jak již bylo zmíněno výše, pro nesebevědomé narcisty je velmi obtížné postavit se na vlastní nohy a převzít zodpovědnost za svůj život. Protože si zpravidla nejsou dostatečně vědomi svých silných stránek, mají často navíc potíže najít své životní poslání, smysl svého života.

     Svou senzitivitu považují spíše za slabost a znevýhodnění než nějaký dar. V tom se ale hluboce mýlí. Pávě díky setkáním s toxicky působícími narcisty s přehnaným sebevědomím mají možnost si náležitě uvědomit, jak je pro ně vnímání energií druhých lidí důležité, a jak jim jejich správné vyhodnocení může v životě pomáhat. A to nejen při odhadování charakterů druhých lidí, ale i jako navigace na jejich životní cestě.

     Zpravidla prvním krokem, který nesebevědomé narcisty přivádí na cestu lepšího sebepoznání a šťastnějšího života, je uvědomění si, že o samotě (bez toxicky působících jedinců) je jim lépe než v jejich společnosti. O samotě je nikdo nepřipravuje o jejich energii a oni se mohou těšit z toho, co jim dělá radost, aniž by jim ji někdo kazil. Tím docházejí k pochopení, že čas strávený o samotě je pro ně důležitý, protože jim umožňuje doplnit si zásobu energie. To je životně důležitý akt zdravé lásky k sobě (ne té sobecky narcistické).

     Samota jim zároveň umožňuje získat jistý odstup od lidí i životních událostí a podívat se na ně z jiné perspektivy, utřídit si své poznatky a dojmy, porovnat své současné prožitky s těmi minulými a podobně. Tím dochází k probouzení vnitřního duševního života, díky kterému se mohou dostat blíže ke svému středu začít naslouchat a více důvěřovat své intuici.

     Pro nesebevědomé narcisty je velkou překážkou iracionální přesvědčení, že pokud si vymezí a nastaví určité hranice vůči někomu nebo něčemu, ocitnou se sami v izolaci. Zpravidla trvá velmi dlouho, než si uvědomí, že bez určitého vymezení se není možné vytvořit jakýkoli hodnotný vztah. Dalo by se to zjednodušeně připodobnit k vyvěšení vlajky na stožáru lodi. Loď bez vlajky nelze identifikovat a zaujmout k ní nějaký postoj. Spojenecká? Nepřátelská? Nebo neutrální?

     Tito lidé by byli nejraději zadobře se všemi, protože špatně snášejí projevy nepřátelství a otevřené konflikty. Postupně jim ale dochází, že to není možné. Nemohou zavděčit všem. Stejně tak si začínají více všímat kvalit energií, které se jim v různých situací vracejí od různých lidí, se kterými přicházejí do kontaktu. Už lépe vidí, že nemohou přistupovat ke všem stejně a sdílet všechno s každým, kdo se jim připlete do cesty.

     A tak si postupně mohou začít uvědomovat důležitost sebe vymezení a nastavení si určitých hranic. Dovedou lépe vycítit, co a koho ke svému životu skutečně potřebují a co ne, postupně se zbavují svých závislostí na vnějších oporách a „autoritách“, učí se lépe rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi tím, co je jejich problém a co jsou problémy a nedostatky druhých, kterými se nemusejí zabývat.

     A po dlouhé a tvrdé práci na sobě jim konečně dojde i příčina toho, proč a čím k sobě tolik přitahují přehnaně sebevědomé narcisty. Že nejde o žádné náhody nebo zlý osud, ale o důsledek jejich vlastního vnitřního nastavení. A že když toto své vnitřní nastavení vědomou prací na sobě změní, změní se tím i kvalita vztahů s druhými lidmi.

     Někdy se dokonce stává, že lidé, kteří se k nim chovali velmi nepříjemně a nepřátelsky, z jejich života prostě zmizí a už se nikdy neobjeví. A namísto toho se začnou setkávat s lidmi, se kterými jsou v mnohem lepším souladu. Protože jsou nyní v lepším souladu sami se sebou. Tím se jen potvrzuje platnost známého pravidla „jak uvnitř, tak navenek“.  

     Po tomto „očištění“ přichází také prozření, že se k nim přehnaně sebevědomí narcisté chovali tak ohavným způsobem především proto, že jim to svou pasivitou, nevymezeností a nevyhraněností sami dovolili. Toto poznání a jeho převedení do běžného života pro ně představuje důležitý krok k vysvobození z „pekla“ vlastní slabosti a nevědomosti.

     Neméně důležitá je ale i práce na poznání a pochopení svého životního poslání, protože právě smysluplná činnost pro ně představuje významný zdroj energie, ale i sebevědomí, sebeúcty a kompetencí, které jim umožní prožívat pocit vlastní hodnoty. Objevování životního poslání jsem věnoval samostatný článek zde.

„Očistec“ - cesta ven z pohledu soutěživého narcisty

     Vysvobození ze závislosti na parazitování na energii ostatních je pro tento typ narcisty podobně obtížné jako pro alkoholika nebo narkomana zbavit se své závislosti. Zpravidla si svůj problém celá dlouhá léta ani nejsou schopni připustit, ale zato rádi druhým předhazují, v jakém žijí sebeklamu a jaké o sobě mají falešné představy a jak jsou neuvědomělí (!).

     Už jen přiznání si svého problému tedy pro tyto narcisty představuje téměř nadlidský výkon. Během let si tak zvykli promítat všechny své vlastní problémy na ostatní, že prakticky nejsou schopni sebereflexe, o nějakém zpytování svědomí ani nemluvě. A tak je třeba ani nenapadne položit si otázku, proč s nimi nikdo nedokáže dlouhodobě vydržet.

     Svými problémy se tedy začínají zabývat až tehdy, když už se jim nedaří získávat dostatek dalších „obětí“ a oni jsou pod tlakem okolností nuceni nahlédnout sami do sebe. Jejich největším problémem je velmi labilní prožívání a vnímání sebe sama a chronický nedostatek energie. Jak to, že jí ale ostatní mají dostatek? Jak to dělají, aniž by museli neustále parazitovat na ostatních? To jsou dobré otázky, ale bez psychologického vhledu je těžké na ně najít odpověď.

     A tak se musejí ptát dál a začít uvažovat v jiné perspektivě. Co třeba porovnat své chování a přístup k lidem s chováním a přístupem druhých? To by šlo. Chovají se druzí k ostatním jako já? Ne. Považují se za dokonalé a neomylné? Ne. Hroutí se z toho? Ne. Takže si mohou dovolit být nedokonalí, dělat chyby a přiznat si své slabiny a nedostatky, aniž by tím ztratili pocit vlastní hodnoty a dobrý pocit ze sebe sama? Ano, mohou. A jsme téměř u cíle.

     Teď už stačí jen doplnit poslední chybějící dílek skládačky. A tím jsou narcistovy vlastní stínové vlastnosti, které si po celá léta s takovou oblibou promítal na druhé, zatímco ty své popíral, potlačoval a zadržoval v nevědomí. Právě toto neustálá (časem zautomatizovaná) hra na „úžasného a dokonalého“ stojí narcistu tolik úsilí a energie (aniž by si to sám uvědomoval), že jí má stále nedostatek. Je to jako kdyby si někdo doma neustále s oblibou cídil svůj křišťálový lustr a ani si nevšiml, že jeho vlastní rodina zatím umírá hlady.

     Nehledě na to, že ani všechny tzv. stínové vlastnosti a obsahy nevědomí nemusí být nutně negativní. Mnohdy prostě jen nezapadají do narcistovy vysněné představy o sobě samém nebo nejsou dostatečně „společensky prestižní“. Navíc je tím v podvědomí vázáno a blokováno i množství psychické energie, která nemůže volně proudit a oživovat bytost jako celek.  

     Řešením pro přehnaně sebevědomé narcisty je tedy v uvědomění si svých vlastních stínových a negativních vlastností, jejich přijetí za své a zásadní proměna v náhledu na sebe sama. Zkrátka zbavení se falešných představ o sobě a přijetí se své skutečné, autentické podobě i se všemi jejími chybami a nedostatky.

     Díky tomuto sebepřijetí už nemusí soutěživý typ narcisty (ať už vědomě nebo nevědomě) vynakládat spoustu psychické energie na udržování svého zářivého, ale neautentického sebeobrazu a nemusí si tuto energii brát od ostatních ani se neustále dožadovat jejich pozornosti. Tím přestává být otravným a nesnesitelným parazitem a stává se skutečně lidským, přirozeným, autentickým a snesitelným.

„Vykoupení“ – odměna za práci na sobě pro nesebevědomého narcistu

     Po letech nebo i desetiletích usilovné práce na sobě postupně získává tento typ člověka konečně zdravé sebevědomí a realistický náhled na sebe sama. Z jeho života zmizela nevědomost, plytkost, povrchnost, ale i psychická labilita a zranitelnost. Namísto toho pochopil, jaké znalosti a porozumění mu po celý dosavadní život chyběly a s chutí se pouští do další práce, která dává jeho životu smysl.

     Zároveň si vytvořil i hlubší vztah k životu a pochopil, že si takovou životní cestu sám zvolil a žádná jiná by mu nepřinesla takové naplnění a uspokojení. Už jasně vidí, čím se chce po zbytek svého života zabývat, čeho chce dosáhnout a jakým způsobem. Mnohem více si váží i času, který má k dispozici, takže jej zbytečně nemarní planým fantazírováním.

     Ve svém srdci cítí lásku a vděčnost za každý den, který tu může být a do budoucnosti hledí s nadějí a optimismem. Cítí se jako znovuzrozený…

„Vykoupení“ – odměna za práci na sobě pro soutěživého narcistu

     Po letech nebo i desetiletích usilovné práce na sobě postupně dochází i tento typ člověka k jinému náhledu na sebe i druhé lidi. Protože se po dlouhých letech a mnoha životních eskapádách začal konečně přijímat takový, jaký skutečně je a pochopil, že jeho nejlepším přítelem i nejhorším nepřítelem nemůže být nikdo jiný než on sám.

     Vymanil se ze závislosti na pozornosti a obdivu druhých, našel totiž konečně oporu sám v sobě. A totéž přeje i ostatním. Už jej ani nenapadne, aby na někom vynucoval jeho přízeň, protože si uvědomuje, jak je to dětinské a ubohé. Chápe, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda toho druhého a podle toho se i chová. Lidé se od něj už znechuceně neodvracejí. Překonal svou slabost a závislost, a konečně na sebe může být právem hrdý.

     Porazil svého největšího nepřítele – svůj vlastní stín, takže už se nemá čeho bát.

Závěr

     Tento text ani zdaleka nepojednává o všech možných aspektech narcismu. Takové pojednání by vystačilo na celou knihu. Šlo mi především o základní nastínění jádra těchto problémů, se kterými se potýká mnoho lidí a jejich uvedení do vzájemných souvislostí. Nezdá se mi, že by se tomu věnovala nějaká zvláštní pozornost. Občas se sice objevují nějaké příběhy a dobré postřehy ze vztahových psychodramat, ovšem bez zasazení do nějakého širšího kontextu a hlubšího pochopení jejich příčin a smyslu.

     Mnoho lidí se bohužel k podobným poznatkům dostane teprve tehdy, když už jsou z nejhoršího venku, a to je často až po mnoha letech utrpení. Je ale otázkou, zda by takové poznání dokázali přijmout dříve. Celé mi to trochu připomíná Hlavu XXII…

     Za prvotní podnět a inspiraci k napsání tohoto článku děkuji astroložce a terapeutce Heleně Heclové.

 

 Publikováno 30. 1. 2023