Manipulace vědomím

1. Manipulace

     Program, biologicky založený do našeho vědomí nestačí k tomu, abychom byli lidmi. Doplňuje se programem zaznamenaným ve znacích kultury. A tento program je kolektivním dílem. To znamená, že naše chování je vždy pod vlivem jiných lidí a v zásadě se nemůžeme nějakou pevnou bariérou před tímto dopadem ochránit. A jaký vliv na naše chování můžeme, v celé obrovské škále vlivů, označit jako manipulaci?

     Samotný tento pojem má zápornou povahu. Označujeme jím vliv, který nás přiměl vykonat takové kroky, že podle následného posouzení docházíme k závěru, že jsme prohráli, něco ztratili apod. Pokud vás přítel na dostizích přesvědčil vsadit si na koně, který nakonec doběhne první, potom u pokladny při převzetí výhry neřeknete: „Manipuloval se mnou.“ Ne, on vám dal dobrou radu.

     Na druhé straně ne každý vliv, v jehož důsledku se dostanete do ztráty, můžeme nazvat manipulací. Pokud vám v temné uličce dali nůž na břicho a zašeptali: „Peníze a hodinky, rychle!“, pak je naše chování velmi efektivně naprogramováno. A sotva někoho napadne nazvat neznámého manipulátorem. Jaký tedy vkládáme význam do tohoto pojmu?

     Kořenem slova manipulace je latinské slovo manus = ruka; manipulus = hrst, hrstka). Ve slovnících evropských jazyků se toto slovo chápe jako zacházení s předměty s určitým cílem (například ruční řízení, vyšetření pacienta lékařem pomocí rukou atd.). Rozumí se, že takové akce vyžadují obratnost a cvik. V technice se jako manipulátory nazývají zařízení pro ovládání mechanismů, které mají povahu prodloužených rukou (páky, rukojeti).

     Odtud přišel soudobý přenesený význam slova – „obratné zacházení s lidmi jako s předměty nebo věcmi“. Moderní slovník sociologie, vydaný v roce 1969 v New Yorku, vymezuje manipulaci jako „formu uplatnění moci, ve které její držitel ovlivňuje chování druhých, aniž by odhalil povahu chování, jaké od nich očekává.

     Jednou z prvních knih, přímo věnovaných manipulaci vědomím, byla kniha německého sociologa Herberta Franke Manipulovaný člověk (1964). Jeho výklad je následující: „Pod manipulací bychom ve většině případů měli chápat psychologické působení, které se provádí tajně, a tudíž na úkor těch, jimž je určeno. Nejjednodušším příkladem je reklama.“

     Aby byla manipulace úspěšná, musí zůstat nezpozorována – manipulovaný věří, že vše, co se děje, je přirozené a nevyhnutelné. Manipulace vyžaduje vytvoření falešné skutečnosti, ve které nebude její přítomnost vnímána.

     Tuto „falešnou skutečnost“ vytvářejí sdělovací prostředky. Ty předávají panující názory, od nich si je osvojují lidé, a ti je následně přijímají za své vlastní vývody. Psycholog Erich Fromm v knize Útěk od svobody rozlišuje dvě zcela rozdílné kategorie. Na jedné straně je samostatné myšlení a na druhé straně osvojené cizí myšlenky. Dochází k takovémuto závěru: „Ve skutečnosti se lidem zdá, že se rozhodují sami, že něco chtějí, zatímco ve skutečnosti podléhají tlaku vnějších sil, vnitřním nebo vnějším podmínkám a „chtějí“ právě to, co mají dělat.“

     K manipulaci dojde pouze v takovém případě, že člověk pod vlivem přijatých signálů změní svůj pohled na věc, názory, nálady a cíle – a začne jednat podle nového programu. A pokud zapochyboval, vzepřel se, a uchránil svůj duchovní program, obětí manipulace se nestal. Manipulace není násilí, ale pokušení. Když přistupujeme k nějakým výrokům nebo faktům jako k předmětům výzkumu, musíme od samého začátku přijmout, že nám zjevně nabízený význam slov a činů je pouze jednou z možností. A v této první fázi nemůže tato jedna verze mít oproti jiným (které musíme postavit sami, bez nápovědy) žádné výhody.

     Paradoxní je, že lidé pod vlivem manipulace nebo vnějšího tlaku často nejsou schopni jasně vnímat právě to, co je jasně patrné a mají to přímo před očima. Mají zastřené vnímání, jako by byli něčím omámeni a (podvědomě) odmítají věřit svým vlastním očím (a zdravému rozumu). Filozof Nietzsche to vyjádřil takto: „To, co vyžaduje ty nejdůkladnější a nejtrvalejší důkazy, je zřejmost. Mnozí nemají oči na to, aby ji viděli.“

2. Hermeneutika

     Hermeneutika je věda studující výklad – tedy „odhalení skrytého smyslu ve zjevném.“ Princip hermeneutiky spočívá v tom, že se slovo nebo gesto vkládá do svých souvislostí – kontextu. V textu je třeba vidět výraz složité a neviditelné skutečnosti (součást textury – tkaniny). „Každé slovo (každý znak) textu překračuje své meze. Jakékoli porozumění představuje pouze souvislosti daného textu s jinými texty.“ (Michail Bachtin – literární vědec)

     Výklad a vysvětlení je obnovou skrytých nebo zvláště utajených vazeb s kontextem. Účelem manipulátora je dát nám takové znaky, že jejich vložením do souvislostí změníme v našem vnímání obraz tohoto kontextu. Napovídá nám taková spojení svého textu nebo konání se skutečností a navazuje takový jejich výklad, aby se naše představy o skutečnosti zkreslily způsobem, jak si to přeje manipulátor.

To znamená, že to ovlivní naše chování, a přitom si budeme jisti, že konáme v plném souladu s našimi vlastními přáními.

     Říci slovo nebo vykonat čin, který by tak ovlivnil struny naší duše, abychom najednou viděli skutečnost zkreslenou tak, že si ji vyložíme v rozporu s našimi zájmy, je velké umění. Takové slovo a takový čin nemohou být jasné, zářivé a srozumitelné. Nutně se musí obracet k něčemu skrytému před rozumem.

     Pokud se chceme něčemu takovému bránit, je třeba si v mysli v co největší míře znovu vytvořit skutečný kontext zprávy a různými způsoby do ní vložit slyšené nebo viděné. Je samozřejmě nemožné zcela zrekonstruovat realitu, ale je nutné vybrat její základní stránky. Je velmi důležité, ale zároveň obtížné, obnovit zvláště skryté stránky skutečnosti a jejich spojení se zprávou. Například zájmy těch, kteří „připravují“ poselství. Ne bez důvodu již staří Římané stanovili nejdůležitější princip společenské hermeneutiky – „hledej, čí prospěch“.

     Hledání skrytého smyslu je psychologicky obtížný proces. Vyžaduje odvahu a svobodnou vůli, protože v tuto chvíli musíme odhodit břemeno autority, kterou často odesílatel zprávy má. Mocní, vlastníci, i pytle peněz – jsou to hlavně oni, kteří mají zájem manipulovat veřejným vědomím. Vždy mají možnost si pro přenos potřebných zpráv nebo „poselství“ najmout oblíbeného umělce, uznávaného akademika, „nepodplatitelného“ básníka nebo známou modelku.

     Mnoho lidí má velké potíže zařazovat si útržkovité informace do správného kontextu a správně vyhodnocovat a chápat souvislosti mezi nimi. Není to vrozená schopnost, ale je možné se v ní soustavným tréninkem cvičit a zdokonalovat.

     Lidé se ve svém přístupu k výkladu dělí na dva základní druhy. Jedni začínají tím, že se snaží co nejvíce stroze prověřit logiku autora zprávy a načas odkládají vlastní úsudky a konstrukce. Pokud v logice autora najdou vady a jedno tvrzení nesedí s druhým, začnou pátrat.

     Druzí neztrácejí čas na rekonstrukci „intelektuálních nástrojů“ autorů zprávy. Hotový výstup zprávy přijímají jako jednu z platných verzí, ale pouze jako jednu z několika možných, a začnou vyvíjet sadu svých verzí. Konstruují kontexty a ověřují na nich verzi „podezřelého“ – autora zprávy.

     V praxi se v nějaké kombinaci používají oba přístupy. Je důležité osvojit si hlavní poučení hermeneutiky: „Šíře výkladů, a dokonce i jejich vzájemný konflikt nejsou vadou nebo nemravností, ale předností chápání a tvoří podstatu výkladu.“ (P. Ricker)

     A nejde o kompromisní sestavení nějakého „zprůměrování“ z několika výkladů. Jedině rozborem různých výkladů se člověk může přiblížit k pravdě, zejména když účinkující osoby mají zájem ji skrýt. Tento proces je velmi názorně předveden například v japonském filmu Rašómon z roku 1950.

     Bohužel, velmi často zažíváme zúžení vědomí: Když dostaneme nějakou zprávu, okamžitě s absolutní jistotou přijmeme pro sebe i její jediný výklad. A ten nám slouží jako vodítko ke konání. Obvykle se to děje proto, že se z důvodu „úspory myšlení“ držíme navyklých vzorců uvažování (stereotypů) – obvyklých otřelých obratů (klišé), pojmů a zakořeněných předsudků.

     Pohled zúžený i jen dočasným vzorcem uvažování vyvolá vážné chyby a úlety v našem praktickém konání. Nezáleží ani na tom, zda věříme bezesporu falešnému poselství nebo si vytvoříme svůj vlastní falešný výklad. V obou případech naše chování neodpovídá skutečnosti a čeká nás neúspěch.

     Ten, kdo si chce vybudovat obranu proti pokusům manipulovat s jeho vědomím, musí překonat zkostnatělost mysli a naučit se v mysli vytvářet varianty vysvětlení. Před manipulací se nelze chránit pomocí dogmatismu a tvrdohlavosti – „přijatými zásadami, které nemůžeme obětovat“ nebo prostým vzepřením se, protože takové strnulé postoje jsou snadno předvídatelné, a každý předvídatelný myšlenkový pochod je přístupný programování.

     Ovládnout schopnost čistého, nezaujatého a nezkresleného vnímání skutečnosti lze pouze nastudováním učení, taktiky a zbraní manipulátorů. Rozebereme nejprve, v jakých podmínkách společenského bytí se manipulace stává nejvážnějším prostředkem nadvlády a moci, a v jakých doktrínách se vyjadřují hlavní principy tohoto způsobu nadvlády.