Manipulace vědomím

    Další vrstvou, ovlivňovanou prostřednictvím slov je rozvinuté vědomi a proces poznání. Na úsvitu vědy Francis Bacon řekl: „Znalost je moc.“ Za touhou po poznání se skrývá touha po moci – tento Baconův závěr byl potvrzen filozofy následujících generací, Nietzscheho po Heideggera. A jedním z důsledků vědecké revoluce 16.–17. století byl dříve nemyslitelný jev: vědomé vytváření nových jazyků s vlastním tvaroslovím, mluvnicí a výstavbou.

     Jazyk se stal analytickým (rozlišujícím, rozdělujícím), zatímco dříve především sjednocoval. Slova měla vícevrstvý, vícenásobný význam. Slova tak působila v mnohém prostřednictvím konotace – tvořením slov, obrazů a pocitů prostřednictvím jejich seskupování. Jednolitý a „sjednocující“ jazyk se vytváří proto, že různá slova mírně odlišně vytvářejí stejný předmět a jedno, a to samé slovo zase jisté stránky různých předmětů. Jak napsal S. N. Bulgakov, jinak „by slova nehybně seděla ve svých hnízdech, všechna podstatná jména by byla vlastními, jedinečnými jmény, ale pak by neexistovalo žádné logické a slovní spojení, ani myšlení, ani řeč.“

     V novověké společnosti Západu se přirozený jazyk začal nahrazovat umělým, speciálně vytvořeným. Slova se stala racionálními, byla očištěna od řady původních významů, sahajících do hlubin věků. Ztratily svou svatost a cennost (ale získaly cenu jako zboží). To byl zlom v celých dějinách lidstva. Když se místo síly hlavním prostředkem moci stala manipulace vědomím, držitelé moci potřebovali úplnou „svobodu slova“ – proměnili slovo v neosobní, neoduševnělý nástroj.

     Mnozí dnes svobodu slova přijímají nikoli jako otázku bytí, ale jako kritérium politického hodnocení. Svoboda projevu – dobrá společnost, není svoboda projevu – špatná společnost. Pokud se do naší špatné společnosti zavede svoboda slova, stane se lepší.

     Ve skutečnosti mluvíme o dvou různých typech společnosti. „Osvobození“ slova znamenalo především to, že se z něj odstranila svatost – proběhlo zesvětštění. Slovo a jméno přestalo skrytě vyjadřovat kořenovou příčinu obsaženou ve věci. Vznik propasti mezi slovy a věcmi se stal kulturní proměnou, skokem z tradiční společnosti do občanské, západní. To však nemá nic společného s hodnocením „špatný – dobrý“. Pro takové hodnocení je důležitý souhrn všech dějinami daných vlastností konkrétní společnosti. To znamená, že občanská společnost může být odporná, duchovně nemocná a vykastrovaná, zatímco společnost tradiční, dokonce i totalitní, může být oduševnělá a člověka povznášející.

     S knihtiskem byl ústní jazyk osobních vztahů vytěsněn získáváním informací prostřednictvím knihy. Ve středověku bylo jen velmi málo knih (v kostele – jeden exemplář Bible). Na univerzitách se za čtení knihy účtoval poplatek. Za pouhých 50 let knihtisku, k počátku 16 století, bylo v Evropě vydáno 25–30 tisíc knižních titulů s celkovým nákladem asi 15 milionů kusů. To byl zlomový okamžik. Na masové knize se začala stavět i nová škola.

     Hlavním cílem této školy bylo vymýcení „domorodého“ jazyka svých národů. Nepříliš příjemný výraz „domorodý“ složí k označení jazyka, přirozeně vyrostlého v průběhu staletí s kořeny v kultuře daného národa, na rozdíl od jazyka, vytvořeného průmyslovou společností a přijatého ideologií. Tento domorodý jazyk, kterému se dítě učilo v rodině, na ulici a na tržišti, byl systematicky nahrazován „správným“ jazykem, který vyučovali placení profesionálové – jazyk novin, rozhlasu a nyní televize a internet.

     Ve 2. polovině 20. století došlo k dalšímu obratu. Je zde výsledek studie jazykovědců v Torontu z doby před druhou světovou válkou. Tehdy ze všech slov, která člověk slyšel v prvních 20 letech svého života, každé desáté pocházelo z nějakého „ústředního“ zdroje – kostela, školy a vojska. A devět z deseti slov slyšel od někoho, koho mohl vidět a dotknout se jej. Dnes se tento poměr změnil: devět z deseti slov člověk poznává z „ústředního zdroje“ a obvykle se říkají do mikrofonu.

     Ale v čem je hlavní rozdíl mezi „domorodým“ a „správným“ jazykem? „Domorodý“ se rodí z osobního obcování (dorozumívání, jednání) lidí, vyjadřujících své myšlenky uprostřed každodenního života. Je tedy přímo spojen s dialogem a se zdravým rozumem (lze říci, že hlas zdravého rozumu „hovoří rodným jazykem“). Naproti tomu „správný“ jazyk je jazyk „hlasatele, čtoucího text“, který mu předal redaktor, když dopracoval materiál od publicisty v souladu s poznámkami správní rady. To je neosobní rétorika, vytvořená celou řadou placených pracovníků. Je to jednosměrný tok slov, zaměřený na konkrétní skupinu lidí s cílem ji přesvědčit o čemkoli.

     Zde vzniká „divácká společnost“ – tento jazyk je určen pro diváka, sledujícího jeviště. Jazyk mluvčího v nové buržoazní společnosti nemá žádnou souvislost se zdravým rozumem – nese smysl založený těmi, kdo kontrolují prostředky masových informací. Lidé, kteří si toho nevšimli, začali sami mluvit takovým jazykem, odtrhli se od zdravého rozumu a stali se snadnými předměty manipulace.

     Základy „správnému“ jazyku položila věda. Z vědy do ideologie a potom do každodenního jazyka přešla v ohromném množství slova – „améby“ (měňavky). Ta jsou natolik nespojena s konkrétní realitou, že je lze vložit do téměř jakékoli souvislosti, rozsah jejich použitelnosti je výjimečně široký (vezměme například slovo progres). To jsou „průhledná slova“, jakoby nemající kořeny a nespojená s věcmi. Tato slova se dělí a množí, aniž by k sobě přitahovala pozornost – a „požírají“ stará slova. Jeví se, jako kdyby spolu vzájemně nesouvisela, ale to je zavádějící dojem. Jsou propojena jako plováky rybářské sítě – síť není vidět, ale ona loví a zamotává naši představu o světě.

     Významným příznakem těchto slov-améb je jejich zdánlivá „vědeckost“. Pokud řekneme komunikace místo dorozumívání, nebo embargo místo blokády naše banální myšlenky se jako by podpoří autoritou vědy. Ve „slušné“ společnosti je člověk povinen je používat – jsou jako malé stupínky vzestupu po společenském žebříčku a jejich využití dává člověku společenské výhody.

     Zvláštním druhem umělého jazyka je politický jazyk. Každý politický jazyk má svůj vlastní žargon, srozumitelný pouze pro „své“. Obsahuje mnoho slovních symbolů a slouží jako signální systém, umožňující odlišit „své“ od „cizích“. V těchto slovech-signálech, slovech symbolech je zakódován smysl přístupný pouze představiteli „své“ politické subkultury. Přijmout „cizí“ jazyk, nechápaje význam slov-symbolů znamená v politice se vědomě odsoudit k porážce. Osvobozující a upevňující roli vždy hraje přirozený rodný jazyk.

     Aby byla lidská osobnost zbavena této pomoci a podpory rodného jazyka, museli manipulátoři bezpodmínečně buď zničit nebo alespoň co nejvíce narušit „domorodý“ jazyk. Oddělení slova (jména) od věci a významu ve věci skrytého, bylo vážným krokem ke zničení celého uspořádaného Vesmíru (Kosmu), ve kterém žil a stál pevně na svých nohách člověk starověku a středověku. Když začal používat „slova bez kořene“, začal žít v rozděleném světě, a ve světě slov se neměl na co spolehnout.

     Každý velký společenský posun otřese jazykem a silně zvyšuje tvorbu slov. O nezbytnosti „přejmenování věcí“ za revolucí psal Gustave Le Bon: „Když po různých politických otřesech a změnách v náboženské víře v davu vzniká hluboký odpor k obrazům, vyvolávaným známými slovy, potom první povinností skutečně státnického člověka musí být změna slov.“

     Vezměme si jako příklad zdánlivě zaměnitelná slova – vedoucí a lídr. Proč se sdělovací prostředky neustále snaží zabránit používání slova vedoucí? Protože toto slovo vzniklo v minulosti a označovalo osobu, zosobňující kolektivní vůli, vytvořenou touto vůlí a jde o výtvor spolupráce. Kdežto slovo lídr vzešlo z filozofie konkurence. Lídr zosobňuje individualismus podnikatele.

     Ve velkém počtu se do jazyka zavádějí slova, odporující zdravému rozumu. Podkopávají logické myšlení a oslabují tak obranu proti manipulaci. Nyní se například často užívá pojem „jednopolární (unipolární) svět“. Tento výraz je absurdní, protože slovo „pól“ je ve svém smyslu neoddělitelně spjato s číslem dva, s přítomností druhého pólu.

     Povaha nových „amébových“ slov je „rozmazaně univerzální“ a zároveň nese velmi malý, ne-li nulový obsah. Předmět, vyjádřený tímto slovem, lze velmi obtížně definovat jinými slovy. Tato slova nemají žádný dějinný rozměr, není jasné, kdy a kde se objevila a ani nemají kořeny. Rychle se stávají mezinárodními. Procesy, probíhající v jazyce, úzce souvisejí s průběhem společenských procesů a výsledky tohoto dlouhého přechodného období zatím nelze předvídat.