Manipulace vědomím

3. část

Hlavní cíle manipulátorů vědomím: duševní procesy

Myšlení: jeho druhy a vybavení

1) Logické myšlení

Když jsme mluvili o slovech, číslech a dalších znacích, s jejichž pomocí si lidé vyměňují informace a organizují své myšlení, hovořili jsme o prvcích „vybavení mysli“. Ale v průběhu svého biologického a kulturního vývoje člověk vyvinul i složité mechanismy tohoto „vybavení“. Jedním z nich je racionální, logické myšlení.

Schopnost logického myšlení a vyvozování správných úsudků se u člověka vyvinula relativně nedávno. Této schopnosti ve vývoji člověka předcházelo prvobytné, předlogické myšlení, které nevytváří řetězec příčin a následků a své nálezy nesrovnává se zkušeností. Příčiny jevů v takovém případě nesou mystickou povahu.

Pro nás je podstatné, že manipulace vědomím, založená na prelogickém myšlení jako technologii není možná, protože toto myšlení je pro manipulátora nepředvídatelné a nelze stanovit jeho „algoritmus“. Ale žádná zvláštní potřeba takové manipulace ani nevznikla, protože technologové Západu nositele tohoto myšlení buď jednoduše zničili nebo vytlačili z kolonizovaných území.

Naproti tomu logické myšlení je průhledné a jeho struktura je dobře pochopena. To znamená, že jej lze napadnout a zkreslit program, a tak člověka zbavit možnosti učinit správné závěry. Manipulátor může dosáhnout mnohého už jenom tím, že vnese chaos do logického řetězce: člověk potom cítí svoji bezmocnost a hledá průvodce. A pokud se podaří narušit logický program tak, že člověk „sám od sebe“ dospěje k požadovanému závěru, tím lépe.

Použitím těchto technik se u významné části obyvatelstva daří odpojit schopnost strukturálního rozboru zpráv a jevů. Rozbor je okamžitě nahrazen ideologickým hodnocením.

Když byly shrnuty výsledky mnoha studií masového vědomí v letech perestrojky na přelomu 80. a 90. let v bývalém Sovětském svazu, psychologové zavedli pojem umělé zeschizofrenění vědomí. Schizofrenie (z řeckých slov schizo = rozštípnout a phren = vědomí, rozum) znamená rozdělení, rozštěpení vědomí. Jedním z obvyklých příznaků schizofrenie je ztráta schopnosti navázat spojení mezi jednotlivými slovy a pojmy. To narušuje spojitost myšlení.

Je zřejmé, že pokud se podaří uměle „zeschizofrenit“ vědomí, lidé nejsou schopni spojit přijímané zprávy do logického systému a nemohou je kriticky pochopit. Nemají jinou možnost než uvěřit závěrům příjemného řečníka, hodnověrného vědce nebo oblíbeného umělce. Protože jiný způsob znamená zásadně odmítat jejich zprávy a bez zdůvodnění „nevěřit nikomu“. To způsobuje takový stres, že mu málokdo dokáže odolat. Erich Fromm dokonce zavedl pojem pseudomyšlení. Napsal: „Podoba a obsah našich myšlenek, idejí, pocitů a snah jsou do našich mozků navozeny zevně, a to se stává tak často, že máme sklon považovat takové pseudo činy za pravidlo a naše vlastní myšlenky jsou již spíše výjimkou.“

Je to zvláštní, ale ukázalo se, že zničit logiku a manipulovat vědomí je nejsnadnější právě u lidí, jejichž vědomí je v nejvyšší míře racionální. Jinými slovy, nejčistší logické myšlení je nejbezbrannější. Naproti tomu myšlení „posílené“ začleněním iracionálních představ je mnohem stabilnější. Lze to považovat za ověřenou skutečnost: během perestrojky byla umělou schizofrenizací s velkým odstupem od ostatních společenských skupin nejvíce zasažena skupina intelektuálů. Nejstabilnější bylo myšlení prostých rolníků.

Vraťme se na začátek vzniku manipulačních technik. Připomeňme si, jak proběhla racionalizace myšlení, když se středověký člověk změnil na moderního Evropana. Věda přestavovala myšlení na racionálním základě (zanechala církvi duši, ale ne rozum) a zničila tradiční vědomí. Racionalizmus se stal mocným prostředkem k osvobození člověka od mnoha norem a zákazů stanovených v tradicích, legendách a tabu. Tak se vytvářelo svobodné individuum potřebné pro buržoazní společnost.

Liberální i konzervativní myslitelé se shodují na tom, že proces této přestavby myšlení zahájila protestantská reformace. Ta položila základy filozofie osvícenství, nahrazení lidových dogmat individuálním rozumem.

Vědecké metody opustily zdi laboratoří a začaly utvářet způsob myšlení i v dalších oblastech činnosti a ve všedním vědomí. To již vytvářelo zranitelnost, protože většina, se kterými běžné vědomí pracuje, nezapadá do formalizovaných, a tím spíše mechanistických modelů vědeckého myšlení.

Proč tedy „ostrovy tradice“ – tedy znalosti uložené v hlubinách dějinné paměti, nepodléhající pochybnostem a logické analýze, posilují racionální myšlení? Proč slouží jako účinná „poplašná“ zařízení? Protože jednají samočinně a manipulátoři našeho vědomí je mohou zvenčí vypnout jen obtížně. Tradice obsahují mimo jiné i množství varování (například ve formě přísloví) proti pokušení snadno získat peníze spekulací. Pokud je tato „nezjevná znalost“ zahrnuta do vybavení mysli, potom při přemýšlení o možných výhodách vkladů např. do investičních fondů vybudí poplašné signály a člověka přinutí vyslechnout hlas zdravého rozumu.

Známý antropolog a přírodovědec Konrad Lorenz podotýká: „Radikální odmítnutí „otcovské kultury“, i kdyby bylo naprosto oprávněné, může vést ke zhoubným následkům, díky nimž se mladík, pohrdající slovy ponaučení, stane obětí těch nejbezohlednějších šarlatánů. A to už nemluvím o tom, že mladí lidé, osvobození od tradic, obvykle ochotně naslouchají demagogům a s plnou důvěrou přijímají jejich kosmeticky ozdobené doktrinářské výroky.

Lorenz považuje odmítnutí tradic za zkázonosné pro stabilitu vědomí, i když je toto odmítnutí plně odůvodněné. To znamená, že ochranná role tradic nesouvisí přímo s konkrétními zákazy (například zákaz „nehoň se za snadnými penězi“). Konstrukce tradic v racionálním myšlení působí jako obecný mechanismus, zabraňující rozštěpení vědomí.

Racionalizmus, který z logického myšlení „vyčistil“ etiku a metafyziku, se zvrhl do nihilizmu, tedy popření hodnot. Máme dokonce výraz: „Západ je civilizace, která zná cenu všeho, ale nezná hodnotu ničeho.“ Tento nihilizmus jemně odstraňoval, slupku za slupkou, obranu mysli proti manipulaci. Zde je ztráta symbolů a tradic, i vytvoření nového jazyka, i zhroucení lidských vazeb, což postavilo kulturní podstatu člověka proti jeho biologické přirozenosti.

Lze říci, že otázka dobra a zla byla z myšlenkového procesu odstraněna, vše se zvrhlo ne zjednodušená racionální kritéria – na „efektivitu“, „ziskovost“ atd.

Nedějinná povaha racionálního myšlení, očištěná od tradice, vede k tomu, že člověk ztrácí schopnost umisťovat události do souřadnicového systému, vázaného na nějaké pevné, absolutní normy. Všechno se stává relativním a váží se nekalibrovanými váhami.

Duševní vytváření takových „pevných“ souřadnicových systémů, vybavených mravním rozměrem, je při ovlivňování manipulátory vědomí důležitou podmínkou pro udržení racionality a logiky. Proto jedním z pomocných nástrojů manipulace je relativizace, „změkčení“ nebo dokonce zničení souřadných systémů. Tak se podkopává důležitá obrana racionálního myšlení. Potom samotný ideolog, s pomocí manipulativní rétoriky (například častého opakování prohlášení, nepřipouštějícího pochybnosti), ukládá publiku svůj vlastní souřadný systém a usměrňuje tím myšlení podle svých potřeb.

2) Nespojitost úsudků

Jedním z hlavních znaků racionálního myšlení je propojenost, vnitřní soudržnost závěrů. Nejde o to, aby úsudky nezahrnovaly dialektické rozpory, ale o potřebu vybudovat takový řetězec logických kroků, aby jeden vazební článek uvažování odpovídal dalším a mohl s nimi spolupůsobit a tvořit systém. To se zajišťuje slučitelností a souměřitelností použitých pojmů a neexistencí chyb v logice.

Prohlášení učiněná v jazyce nesouměřitelných pojmů a s chybami v logice vytvářejí rozporuplné závěry. Jsou nespojité (inkoherentní). Nejpřesnější překlad tohoto latinského slova by znamenal přibližně toto: „zdůvodnění, v němž závěry do sebe nezapadají“.

Nespojitost úsudků může být způsobena autistického vědomí, kdy člověk vidí jen to, co vidět chce, ale nebere v úvahu další, často negativní, ale neoddělitelné aspekty téže věci nebo jevu. Prostě je nevidí, a proto o nich ani neuvažuje a nemluví.

Manipulátoři vědomím potřebují vypnout zdravý rozum občanů, protože zdravý rozum je při nepřítomnosti rozumné teorie jedinou intelektuální základnou mas pro vypracování svého působení v rychle se měnícím prostředí. Zdravý rozum je samozřejmě konzervativní a neumožňuje dosáhnout úrovně nejlepších rozhodnutí. Ale je i poslední oporou lidí, protože varuje před těmi nejhoršími rozhodnutími. A právě manipulátoři nebo reformátoři velmi často potřebují, aby lidé podpořili, z pohledu svých zájmů, ta nejhorší rozhodnutí.

Pokud se ideologům podaří vypnout zdravý rozum lidí v masivní a totalitní kampani např. proti něčemu, co je samo o sobě dobré a prospěšné, opírají se při tom o již vytvořené iracionální stereotypy a začnou v zásadě odmítat racionální argumenty, založené na každodenních skutečnostech.

Odklon od materialismu, i když vulgárního, ale na úrovni zdravého rozumu, okamžitě mění realistické vědomí na autistické – člověk se dostává pod moc příjemných iluzí. Nesouměřitelnost pojmů a rozpory v logice, vyvolávající nesoudržnost uvažování, výrazně snižuje stabilitu racionálního myšlení a činí lidi bezbrannými vůči manipulaci. Nesoulad v myšlení je důležitým diagnostickým příznakem toho, že příjemci zprávy jsou připravováni na manipulaci nebo se obětí manipulace stal samotný odesílatel zprávy.

3) Autistické vědomí

Představivost zaujímá významné místo ve vědomí, zejména při vytváření fantastických obrazů, které mohou uchvátit masy lidí a tlumit jejich smysl pro odpovědnost. V tomto stavu získávají zvláštní typ uvažování – autistické.

Učení o autismu (z řeckého slova autos – sám) vytvořil na začátku 20. století švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, autor učení o schizofrenii (a zároveň i tvůrce tohoto pojmu). Autismus je chorobný stav duše, v němž se člověk soustředí na svůj vnitřní život a aktivně opouští vnější svět. V těžkých případech se celý život člověka omezí na jeho sny, ale obvykle se projevuje jen ve větší či menší míře, takže člověk zůstává víceméně normálním. Pro nás je významný kolektivní autismus, uměle vyvolaný manipulací vědomím.

Obecně jsou v lidském myšlení vždy spojeny dvě složky: myšlení realistické a autistické. Obě jsou nezbytné a je důležité, aby mezi nimi byla udržována rovnováha. Je jasné, že představa budoucího stavu připravuje člověka k činnosti a probouzí jeho energii. Autismus vytváří příznivé podmínky pro výkon duševních schopností. Například u dítěte hra s představivostí rozvíjí jeho kombinační schopnosti stejným způsobem, jakým se u pohybových her rozvíjí obratnost a síla. Realistické myšlení je však v noha ohledech opakem myšlení autistického, protože pracuje s prvky reality jako takovými, i se všemi jeho nepříjemnými stránkami. Naproti tomu autistické myšlení vytváří a spojuje obrazy vytvořené představivostí, ze kterých se nepříjemná část skutečnosti „odštěpí“ a zamete pod koberec.

Cílem realistického myšlení je vytvořit správné představy o skutečnosti. Cílem autistického myšlení je vytvořit příjemné představy, vytěsnit ty nepříjemné a zablokovat přístup ke všem informacím, spojeným s nelibostí (krajním případem je snění v bdělém stavu). Dva typy myšlení odpovídají dvěma způsobům uspokojení potřeb. Realistické – prostřednictvím konání a rozumného výběru nejlepší možnosti, s přihlédnutím ke všem kladům a záporům, na které poznání dosáhne. Ten, kdy se nachází pod nadvládou autistického myšlení, se vyhýbá konání a nepřeje si poslouchat střízlivé úsudky. Je dokonce připraven hladovět, žvýkaje při tom své příjemné fantazie.

V malých dávkách mají příjemné fantazie povzbudivý účinek. Když však člověk, oddávající se neuskutečnitelným snům v ně začne vážně věřit, představivostí vytvořené obrazy mu postačují. Nahrazují mu skutečné úspěchy, vytvářejí mu prostor iluzorního konání. Člověk potom upadá do apatie a nechce hnout ani prstem nejen proto, aby dosáhl toho, co chce, ale už ani pro svou záchranu, spásu.

Autistické myšlení není „chaotickým blouděním“ ani náhodným nahromaděním fantazií. Je tendenční – vždy v něm vládne nějaká tendence, jeden či druhý obraz. Vše, co je s nimi v rozporu se potlačuje. Pro manipulaci vědomím je podstatná ta skutečnost, že oba typy myšlení na sebe navzájem působí (a je to tak v pořádku), ale nacházejí se také v konfliktu. A když se nějakým způsobem podaří vypnout nebo potlačit realistické myšlení, tak se do popředí protlačí to autistické. Tím brzdí zdravý rozum a získává absolutní převahu. V jemné podobě se to odráží v jedné vojenské písni: „Na papíře se to zdálo snadné, ale zapomněli, jaké je to plahočit se roklemi.“

Aby bylo možné manipulovat vědomím posílením autistického vědomí, je nutné dobře znát strukturu přání v různých vrstvách společnosti, zejména těch, co jsou posedlí touhou je naplnit. V zásadě se vtíravé touhy, které se mají stát autistickými sklony, ve společnosti zvláště pěstují prostřednictvím kultury. Podstatné v autistickém myšlení je to, že vyostřuje jakékoli touhy až na hranu, ale přitom vůbec nezohledňuje skutečnost.

Tvůrce učení o autismu E. Bleuler píše: „Nemělo by nás překvapit, že autismus využije první materiál, co přijde na rozum, třeba i mylný. Neustále pracuje s nedostatečně promyšlenými pojmy a nahrazuje jeden pojem jiným, majícím při objektivním posuzování pouze nepodstatné společné prvky s předchozím tak, že se myšlenky vyjadřují v těch nejrizikovějších symbolech.“ Lidé si tak mohou ve své fantazii stavět například fantastické představy o tržním hospodářství nebo demokracii, o svobodě raději ani nemluvit.

Realisticky uvažující člověk ví, že jakákoli určitá svoboda je možná pouze tehdy, existuje-li řada „nesvobod“. Absolutní svoboda neexistuje. V každé společnosti je člověk omezen strukturami a normami, a ty se v různých kulturách prostě liší.

Na rozdíl od schizofrenie, pracující s obrazy jasně oddělenými od reality a odhalujícími nepřítomnost logiky, autismus, jak poznamenal E. Bleuler, „nezanedbává pojmy a vazby dané zkušenostmi, ale používá je pouze do té míry, pokud neodporují jeho cílům a představám, tedy obraz nenaplněných tužeb, jako by byly naplněné. A to, co mu nevyhovuje, jednoduše ignoruje nebo zahodí.“

Jinými slovy, autismus nahrazuje realitu modelem, ale tento model je logický, a svým způsobem dokonce i důstojný. Připomíná vědeckou konstrukci, a ta je pro inteligenci přitažlivější než skutečnost, zahrnující i své nepříjemné stránky. Důležitou podmínkou pro vývoj modelů, dovolujících dělat racionální závěry, je rozlišení mezi cíli a omezeními. Zde se často pozoruje metodologické selhání, spojené s posunem od vědomí realistického k autistickému. V utopickém uvažování bývá kategorie omezení téměř zcela vyloučena z uvažování.

Při stanovení cíle (cílové funkce nebo hodnoty, kterou je třeba optimalizovat) má rozumný člověk vždy na zřeteli onen „dostupný prostor“, v němž může měnit proměnné, aby dosáhl konkrétního cíle. Tento prostor zadávají omezení, tedy zákazy vyššího řádu, které nelze žádným způsobem narušit. Jinými slovy, rozumné vyjádření zadání zní takto: zvýšit (nebo snížit) takový a takový ukazatel ve směru jeho přiblížení k optimu s výhradou splnění takových a takových omezení.

Bez poslední podmínky zadání nemá smysl – nikdy nemáme úplnou svobodu konání. Omezení-zákazy jsou zásadnější kategorií než cíle. Ne náhodou nejvýznamnější přínos vědy k rozvoji civilizace spočívá ve skutečnosti, že věda našla způsob, jak hledat a přesně formulovat právě zákazy a omezení. Nemožnost vytvořit věčný motor, zákon zachování hmoty a energie, druhá věta termodynamiky… – to vše jsou omezení, určující „pole možností“.

Pokud někdo hovoří o velikém cíli jako o nejvyšší cennosti, aniž by uvedl omezení, lze jeho slova přijmout jen jako poetickou metaforu, jako demagogii politického manipulátora, nebo jako odchylku od norem racionálního myšlení. Pokud je například prohlašováno, že se něčeho musí dosáhnout „za každou cenu“, pak jsou pravděpodobně všechny tyto důvody smíchané. Vždy existuje nějaká nepřijatelná cena, například smrt celého lidstva. V některých případech lze dokonce říci, že nejde jen o myšlení, ale o celé autistické chápání světa.

Bleuler vysvětluje: „Realistické myšlení funguje nejen pouze s vrozenými schopnostmi („intelektem“), ale také s pomocí funkcí, získaných prostřednictvím zkušeností a cvičení. Jak ukazuje zkušenost, takové funkce mohou být narušeny mnohem snadněji než ty, které jsou založené v samotném organismu. Úplně jinak si stojí mechanismy užívané autistickým myšlením. Ty jsou vrozené. Krátká porušení duševní rovnováhy (afekty) a touhy působí na náš duševní život od samého počátku přesně tak, jak pracuje autistické vědomí.“

Bleuler dále uvádí hlavní rysy autistického myšlení: „Je překvapivé, jak autismus může ignorovat časové vztahy. Bez cavyků míchá současnost, minulost i budoucnost. V něm stále žijí touhy odstraněné z vědomí už před desetiletími. Ty se stále prožívají, a možná se dokonce upřednostňují, protože se méně dostávají do rozporu se současností. Jsou to vzpomínky, již dávno pro realistické myšlení nedostupné… Je samozřejmé, že autismus, když zobrazuje naše touhy jako uskutečněné, musí vést ke konfliktům s okolním prostředím.“

Posílení autismu v masovém vědomí sehrálo velkou roli při změně společenského zřízení v 80. a 90. letech. Sovětské uspořádání života se vyvíjelo pod vlivem určitých přírodních a dějinných okolností. Na jejich základě bylo jako hlavní kritérium volby přijato snížení utrpení. Na této cestě byly dosaženy úspěchy uznané celým světem. V SSSR byly odstraněny hlavní zdroje utrpení a strachu – chudoba, nezaměstnanost, tuláctví, hlad, kriminální a mezietnické násilí, a také masová smrt ve válce se silnějším protivníkem.

Zástupným kritériem výběru životního řádu se stalo zvětšení radostí. V průběhu perestrojky aktivní část společnosti přiohnuli ke změně svého výběru: vydat se na cestu zvětšení radostí a zanedbat nebezpečí hromadného utrpení. Jde o zásadní změnu, neomezenou na změnu politické, státní a společenské výstavby (i když se v ní nevyhnutelně promítá).

Schopenhauer v knize „Aforismy světské moudrosti“ shrnul hlavní rady moudrých lidí všech dob. Podívejme se, čím začíná oddíl „Obecná pravidla“: „Za první přikázání světské moudrosti považuji prohlášení Aristotela v Etice Nichomachově (XII, 12), které lze v překladu formulovat následovně: „Moudrý člověk by neměl hledat potěšení, ale nedostatek utrpení… Neexistuje horší šílenství, než touha proměnit svět – toto údolí smutku – v zábavní zařízení a místo toho, aby se zbavil utrpení, stanovit si cíl potěšení a radosti. A mnozí právě tak konají.“

4) Asociativní myšlení, metafory

Vytváření metafor je jedním z hlavních úkolů ideologie. Poeticky vyjádřená myšlenka vždy hrála obrovskou roli při spojování lidí a programování jejich chování a stala se skutečně hmotnou silou. Metafory zapojují asociativní myšlení a velmi šetří intelektuální úsilí. Právě zde se ale skrývá past, nastavená manipulátory vědomím. Dobrá metafora uchvacuje a vede myšlení do úzké chodby a východ z ní (konečný úsudek) předvídá manipulátor. Příkladem takové silné metafory, zavedené Goebbelsem a poté využité Churchillem – železná opona.

Čím větší je tlak „mozaikové“ kultury, tím menší je role logiky a tím je vědomí k manipulaci vnímavější. Takže ničení „vesmírné“ kultury v mase obyvatelstva je naprosto nezbytnou podmínkou pro pevnou nadvládu prostřednictvím manipulace vědomím. Místo racionálního myšlení roste vliv asociativního myšlení.

Aby člověk jednal ve svých vlastních zájmech (a nikoli v zájmu manipulátora), musí realisticky určit tři stavy: současný stav, pro něj žádoucí budoucí stav a cestu ze současného stavu do budoucna. Pokušení ušetřit intelektuální úsilí nutí člověka místo studia a porozumění všech těchto tří stavů využívat asociace-sdružení a analogie-podobnosti. Nazvat tyto věci metaforou, která ho odkazuje na jiné, již známé stavy.

Nejčastěji je klamná i samotná představa o tom, že ty ostatní stavy, jejichž prostřednictvím si sám vysvětluje současnost, jsou mu známé nebo pochopitelné. Vysvětlující moc mají pouze metafory, splňující kritéria podobnosti zvolené analogie a skutečného jevu. Pokud tato kritéria nejsou splněna, pak se závěr zvrhává na iracionální prohlášení.

Manipulační sílu metafor určuje na jedné straně jejich estetická přitažlivost a zjevná heuristická hodnota (schopnost vysvětlit složitý jev všem známou jednoduchou analogií), zatímco ve skutečnosti navrhovaná analogie nemá dostatečnou podobnost se skutečností a vede k falešnému závěru, jaký chce manipulátor.

5) Navyklé vzorce

Jedním z hlavních „materiálů“, kterých manipulátor používá, jsou navyklé společenské vzorce (stereotypy). Metafory jsou něco jako hotová a esteticky přitažlivá razítka. Jsou to umělecky vyjádřené navyklé vzorce.

Slovníky říkají: „Navyklý společenský vzorec je pevný soubor představ, skládajících se ve vědomí jak na základě osobních životních zkušeností, tak pomocí různých zdrojů informací. Prostřednictvím prizmatu navyklých vzorců se vnímají vztahy, události a skutečné osoby. Navyklé vzorce jsou nedílnou součástí individuálního i masového vědomí. Díky nim dochází k nezbytnému omezení vnímání a dalších informačních a ideologických procesů ve vědomí mysli…“

Nebo jinak: „Navyklý vzorec je jazykem nebo obrazem představy, šířené v určitých společenských skupinách o skutečnostech, vedoucích ke zcela zjednodušeným a přehnaným úsudkům ze strany jednotlivců.“ Říká se, že navyklý vzorec je cejch, který veřejné mínění dává určitým lidem, jevům, společenským skupinám atd. Představují „pravdu“, která nepotřebuje důkaz. Takový cejch mohou dát sdělovací prostředky, orgány moci, politici, „veřejné mínění“ atd. V sociologii k tomu existuje dokonce teorie (labelling theory). Popisuje procesy vytváření a „přilepování štítků“ jednotlivcům nebo skupinám.

Navyklé vzorce obvykle zahrnují emoční vztah člověka k nějakým objektům a jevům, takže při jejich rozpracování nejde jen o informace a myšlení, ale o složitý společensko-duševní proces.

Žádný člověk nemůže žít bez „samočinného“ vnímání a myšlení, protože na vyhodnocení každé situace nemá dostatek duševních schopností ani času. Navyklé vzorce jsou nástrojem vnímání a myšlení a jsou pro člověka nezbytné. Jsou to pevné struktury a lze je odhalit, nastudovat a využít jako cíle manipulace. Protože jejich užitek pro člověka spočívá v urychlení vnímání a vyhodnocování bez přemýšlení, manipulátor je může použít jako „filtry“, prostřednictvím kterých jejich oběti vidí realitu. A před oči člověka „staví“ filtr podle své potřeby.

Známý americký novinář Walter Lippman ve své knize Veřejné mínění (1922) navrhl celou koncepci stereotypizace vnímání jako základu propagandy. Napsal: „Ze všech prostředků, ovlivňujících člověka jsou těmi nejjemnějšími a s největší silou sugesce ty, které vytvářejí a udržují galerii navyklých vzorců. Ty nám o světě vykládají dříve, než ho uvidíme. Většinu věcí si představujeme dříve, než je poznáme ze zkušenosti. A tyto předběžné představy, pokud nás naše znalosti nepřimějí zbystřit pozornost, z hlubin podvědomí řídí celý náš proces vnímání.“

Na magické síle navyklých vzorců se zakládá i obchodní reklama a obchodní značky. Časté opakování slov a obrázků vytváří navyklou představu o vysoké kvalitě nějakého výrobku a ukládá tuto představu do podvědomí. Při pohledu na ochrannou známku (Mercedes, Adidas atd.) jsme přesvědčeni, že stojíme před dobrou věcí. Tak pracuje navyklý vzorec.

Pokud se podaří přimět velké masy lidí vidět určitý druh společenského jevu prostřednictvím navyklého vzorce, vhodného pro manipulátora, potom ten, kdo nesouhlasí, bude velmi obtížně vyzívat lidi ke zdravému rozumu, přesvědčovat je, aby se zastavili, zapřemýšleli a neudělali unáhlená nebezpečná rozhodnutí. Nietzsche k tomu poznamenal: „Tak, jak se nedostává času a klidu k přemýšlení, tak se již neposuzují nesouhlasné názory, ale bere se za vděk těmi, kdo je nenávidí. Při obludném zrychlení života si duch a pohled zvykají na neúplné nebo lživé vnímání a úsudek, a každý člověk se podobá cestovateli, poznávajícímu zemi a lidi z okna železničního vagónu.“

Úkol manipulátora ulehčuje to, že zejména mezi inteligencí, proniknutou racionálním myšlením (není zatížena tradicemi a náboženským obrazem světa) je poměrně málo cílových navyklých vzorců. Takové myšlení ukládá v myli velmi malou část veškeré lidské zkušenosti, a tato část se „usazuje“ v paměti v podobě navyklých vzorců jako zapamatované a snadno rozpoznatelné hotové závěry („pokud A, pak B“). Tento navyklý mechanismus v myšlení šetří manipulátorovi spoustu úsilí a peněz.

Pro úspěšnou manipulaci veřejným míněním je nezbytné mít spolehlivou „mapu“ navyklých vzorců různých skupin a vrstev obyvatelstva a znát kulturní souvislosti této společnosti. Velmi rozsáhlý výzkum v této oblasti provedli američtí odborníci, zabývající se studiem smýšlení vlivných skupin v cizích zemích s cílem ovlivnit jejich smýšlení tak, jak je to pro Spojené státy žádoucí („aby americká zahraniční politika vyvolávala pocit obdivu nebo byla alespoň vnímána bez pobouření“). Tato oblast globální manipulace vědomím se stydlivě nazývá „veřejnou diplomacií“. Byla vytvořena jako zvláštní oblast společenské dynamiky kultury.

Američtí odborníci studují skutečný stav. Zjistili například, že Američané z velké části snadno uvěřili, že Kennedyho zabil osamocený blázen, zatímco Evropané tomu nevěří. Věří, že to bylo velké spiknutí, které se před veřejností skrývá. Když se to zjistilo, verze osamělého zabijáka byla z americké propagandy pro Evropu vyloučena.

Použití navyklých vzorců je zvláště důležité při „zachycení publika“. „Zachycení“ je jednou z hlavních operací při manipulaci s vědomím. V jeho průběhu manipulátor přitahuje pozornost publika a pak si jim udržuje a „připoutává“ si jej. To znamená, že jej činí stoupencem svých postojů (vytváří pocit sounáležitosti se stejným „my“). V této fázi se manipulátor přizpůsobuje navyklým vzorcům obyvatelstva a neodporuje jim. Jeho úkolem je získat důvěru. On jako by vykřikuje: „My jsme jedné krve – ty i já.“

Tuto zásadu dodržují i tvůrci reklamy ve vztahu k neživým předmětům – zboží. Nabízený výrobek se pro spotřebitele musí stát „vlastním“. Za tímto účelem se nejprve provede „mytologizace“ výrobku, „oduševňuje“ se, povyšuje se na úroveň živé bytosti. V televizní reklamě se tento výrobek dokonce přímo představuje v podobě nějakého trpaslíka, milého zvířátka nebo malé víly, kteří jsou k lidem velmi vlídní a „chtějí“ jim sloužit. Zboží-bytost se pro svého spotřebitele stává „vlastní“.

Stávající názory obecenstva se mohou nasměrovat na nové předměty pomocí slov, spojených se stávajícími názory. Toto přesměrování navyklých vzorů je jedním z nejdůležitějších úkolů manipulace. S jeho pomocí se lidé odvádějí od vědomí základních společenských rozporů a podsouvají se jim falešné cíle.

Často je pro manipulaci nezbytné nejprve posílit nebo dokonce vytvořit potřebný navyklý vzorec – „vyjezdit koleje“, „vyrýt brázdy“. Obvykle jde o iluzorní navyklý vzorec – vsugerování lživého vysvětlení problému tak, aby se to stalo obecně známé a získalo povahu zřejmého (např. „když se půda změní na zboží, bude na ní hojná úroda“). Pokud je manipulační program dlouhodobý, jako tomu bylo například v perestrojce, lze takové přípravné práce provést dopředu, bez nějakého zatížení manipulací, a aniž by to vyvolalo podezření.

V roce 1981 dnes na Západě módní filozof Samuel Huntington napsal: „Někdy musíme uvést (intervenci nebo jinou americkou vojenskou akci) takovým způsobem, abychom vytvořili falešný dojem, že se jedná o vojenskou akci proti Sovětskému svazu. Spojené státy to dělají od dob Trumanovy doktríny.“

To znamená, že důvod invaze do Dominikánské republiky nebo do Libanonu by se musel nějak vysvětlit, ale když se to podává jako akce proti SSSR, pak není nutné žádné zdůvodnění – pracuje navyklý vzorec.

Navyklé vzorce se velmi výrazně projevují při dvojím hodnocení a posuzování stejně závažných činů té „správné“ nebo „špatné“ strany během nějakého konfliktu. Jejich původci jsou potom vnímáni a hodnoceni podle dvojího standardu (lidově „dvojí metr“). Pokud se za viníka označí „špatná“ strana, potom se okamžitě ocitá pod palbou kritiky a odsudků ze všech stran, ale v případě, že se jako viník ukáže ta „správná“ strana, přejde se to zpravidla mlčením, protože je to v přímém rozporu s obrazem této strany pevně usazeným v masovém vědomí, kterému se tyto dva obrazy jeví jako neslučitelné.

Dobře rozpracovaná je na navyklých vzorcích založená technologie „vytváření“ politiků. Zvláště silné působení na vědomí má obraz, v němž je symbol (navyklý vzorec) sloučen s pravzory (archetypy) – symboly uloženými v kolektivním nevědomí lidu. Tak se vědomí spojuje s mýtem. Příkladem je název volebního bloku „Medvěd“ (ve volbách do státní dumy v roce 1999 v RF). V podvědomí medvěd symbolizuje ruský lid a obraz medvěda v symbolice bloku byl podvědomým totemem jakoby ukazujícím na rodovou příslušnost jeho členů. Voliči hlasovali za „obraz medvěda“, a nikoli pro program bloku.

Žargonové slovo „rozjíždění“ znamená celý soubor metod vyzdvihování lidí na vyšší úroveň politiky, bez ohledu na jejich osobní vlastnosti nebo již získanou oblibu. Jedním ze složitých navyklých vzorců je jeho obraz (image) – navyklý obraz politika nebo veřejné osobnosti, zvláště vytvořený během celého programu akcí. V učebnicích se píše, že na obrazu není „hlavní to, co je ve skutečnosti, ale to, co chceme vidět, to, co potřebujeme“. To znamená, že obraz by měl odpovídat aktivním očekáváním lidí – aktivním navyklým vzorcům masového vědomí.

Publikováno 10. 4. 2022