Manipulace vědomím

6. část

Sdělovací prostředky

1) Cíle, obraz, působení a místo v kultuře

Utváření moderního Západu je úzce spjato s duchovním osvobozením slova („svoboda slova“) a vznikem technické možnosti vytváření hromadných zpráv (vynález knihtisku – vznik tisku). Věda, která získala důvěryhodnost, poskytla ideologii přesvědčivou metodu vytváření tiskových zpráv. Tak vznikly sdělovací prostředky. A ty začaly občanům dodávat hotové názory v pohodlném balení. Anglický spisovatel S. Butler řekl: „Veřejnost nakupuje své názory stejným způsobem, jako lidé kupují mléko, protože je to levnější než si vydržovat vlastní krávu. Jen se to mléko skládá hlavně z vody.“

Svoboda slova („veřejná informovanost“) a obecněji svoboda šíření informací je prohlášena za klíčový princip občanské společnosti a liberálního řádu života. Přijetí této myšlenky bylo kulturní a duchovní mutací kolosálního významu. Znamenalo to přechod k moderní západní společnosti, do novověku – odstranění všech zákazů (tabu) a jednotné morálky tradiční společnosti a přechod od občinového člověka k svobodnému individuu (atomu).

Samozřejmě, že tzv. svoboda slova se v praxi neuskutečňuje. Za obecnou skutečnost lze považovat tvrzení, že z pohledu zachování složitých a jemných společenských struktur („neatomizované“ společnosti) je úplná svoboda slov v zásadě nepřijatelná. Přítomnost etických tabu, prováděných prostřednictvím určité podoby cenzury, je nezbytným předpokladem pro omezení ničivého účinku informací. To známe na všední úrovni: plná otevřenost (například schopnost číst myšlenky druhých) by znemožnila jakýkoli společný život lidí. Lidské vazby jsou často narušeny jednoduše proto, že někdo s „dobrými úmysly“ řekl něco, co už ten druhý stejně ví, ale ví to pro sebe.

Freud napsal: „Čím tvrdší je útlak cenzury, tím lepší je maskování a tím vynalézavější prostředky vedou čtenáře po stopách toho, co se mu skutečně má odhalit.“ Zrušení cenzury „vytrhává slovu zuby“. V jistém smyslu je cenzura znakem úcty ke slovu a uznáním jeho síly.

Je třeba znovu připomenout, že svoboda slova v buržoazní společnosti je filozofická kategorie (stejně jako Svoboda, Rovnost, Bratrství Velké francouzské revoluce). Ve skutečnosti se tato svoboda začala poskytovat pouze do té míry, v jaké je veřejné mínění předmětem manipulace. Zákonné zákazy svobody zpráv se ve Spojených státech odstraňovaly až v 60. letech 20. století, kdy technologie manipulace přestala selhávat.

Chromsky uvádí mnoho příkladů, neshodujících se s mýtickým obrazem „americké demokracie“. Byl i případ, že cenzura nařídila v katolických novinách vyhodit odstavec z otevřeného dopisu papeže (!), kde tvrdil, že věrnost Bohu je první povinností křesťana a věrnost státu je až druhá.

Otázka svobody projevu plně povstala v městské společnosti v posledních desetiletích, kdy masové sdělovací prostředky prakticky plně vytěsnily osobní dorozumívání jako zdroj zpráv, přinášejících nové informace. Od poloviny 80. let se ve Spojených státech stala televize hlavním zdrojem zpráv pro 62 % Američanů, noviny pro 56 %, rozhlas pro 13 %, časopisy pro 9 % a přímé obcování mezi lidmi pro 1 % (součet je více než 100 %, protože bylo možné označit více než jeden zdroj – a to dále snižuje váhu osobní komunikace). Takto byl z procesu získávání informací vyloučen dialog, který vytváří nejdůležitější obranu proti manipulaci vědomí. Příjemci zpráv se proměňují v dav v tom smyslu, že mohou pouze pasivně přijímat signály od „komunikátora-hypnotizéra“.

Ve francouzské monografii Psychologická válka (1954) se zdůrazňuje tato změna úlohy tisku: „V propagandě už nejde o to, co je v novinách napsáno nebo co se říká v rozhlase, ale co přesně, podle přání propagandisty, by si mělo individuum myslet nebo v co musí věřit. Ve skutečnosti je úkol postaven takto: přimět tohoto a onoho myslet si to či ono, nebo přesněji přinutit určitou skupinu lidí, aby jednala určitým způsobem. Jak se toho dosahuje? Lidem se neříká přímo „udělejte toto, a ne něco jiného“, ale hledá se psychologický trik, vyvolávající odpovídající reakci. Tento psychologický trik se nazývá podnět. Jak vidíte, propaganda takto nemá nic společného s šířením idejí. Nyní se nejedná o šíření myšlenek, ale o šíření „podnětů“, tedy duševních a psychoanalytických triků, vyvolávajících určité konání, určité pocity a určité návaly mystiky.“ Ovlivňuje nikoli intelekt, ale podvědomí.

Dnes jen málokdo věří v objektivitu tisku (a sdělovací prostředky obecně), které koupili „oligarchové“, ale přitom donedávna tomu naše inteligence upřímně věřila – a to je s podivem. Na Západě nikdo neskrývá, že sdělovací prostředky slouží zájmům vládnoucí oligarchie a nepředstírají žádnou objektivitu. Americký král tisku G. Lus (zakladatel Time, Life, Fortune a mnoha dalších) ve svém projevu k zaměstnancům časopisu Time v roce 1972 řekl: „Zdánlivá novinářská objektivita, tedy prohlášení, že autor předkládá fakta bez jakéhokoli hodnotového ocenění, jsou současným výmyslem a ničím víc než podvodem. Já ho odmítám a odsuzuji. My říkáme: „K čertu s objektivitou.“

Označme hlavní metodologické techniky, zvyšující účinnost tisku při manipulaci vědomím.

Fabrikace faktů (přímá lež)

Jak politici, tak i osobnosti moderního tisku často tvrdí, že tisk nevyužívá přímé lži, protože je to drahé a nebezpečné. V různých verzích se opakuje takováto průpovídka: „Jaký má smysl lhát, když stejného výsledku lze dosáhnout pečlivým dávkováním pravdy?“

V 70. letech A. Moles napsal, že přímá lež ve sdělovacích prostředcích je známkou nízké odborné kvalifikace editora: její odhalení způsobuje ztrátu ovládání obecenstva, a to se stává vůči propagandě odolné. Proto sdělovací prostředky nahrazují „politickou cenzuru“ (zjevné zkreslení informací) „psychoanalytickou“ cenzurou – používají podprahové kulturní jevy. Pod nimi se ve společenské dynamice kultury chápe trvalé pokřivení společensko-kulturního prostoru – taková „polarizace“ všech zpráv žádoucím způsobem, která by nepřesáhla práh vnímání rozhlasového posluchače nebo televizního diváka. Když si této polarizace nevšimne, nemobilizuje psychologickou obranu proti manipulaci.

Od té doby se však situace změnila. Totalitní kontrola sdělovacích prostředků malým počtem oligarchických skupin způsobuje, že odhalení přímých lží je nepravděpodobné. A především je vytvořena taková hustoty tokou zpráv, zachvacujících obecenstvo a krátkodobá paměť je tak odpojená, že odhalení „včerejší“ lži již nikoho nezajímá. Zahrnutí přímých lží se proto ve sdělovacích prostředcích provádí ve velkém měřítku jako laciné a účinné řešení naléhavých úkolů. Přitom je drzá lež ve výhodě, protože ničí jakoukoli možnost dialogu.

Dnes se odborníci obecně domnívají, že přímá lež („fabrikace faktů“) se neprovádí pouze v případech, kdy je snadné ji odhalit. A když je odhalení ztíženo nedostupností informací nebo je pro opozici příliš drahé, tisk lže bez kouska studu (je takový výraz: „v politice slovo pravda označuje jakékoli prohlášení, jehož lživost nelze prokázat“). Obzvláště snadné je lhát, když se lež zakládá na vzorci chování, zabudovaném do podvědomí.

Základní metody fabrikace faktů se vypracovaly v resortu Goebbelse. Jeho pracovníci byli v mnohém novátorští a zmátli západní odborníky. Tak fašisté zavedli zajištění falešných zpráv pravdivými, dokonce i velmi nepříjemnými. V takovém „balení“ procházela lež hladce. Velká pozornost se věnovala provokacím, jejichž jediným účelem bylo vytvoření „správného“ propagandistického filmu. Tak například obyvatelům okupovaného Krasnodaru bylo oznámeno, projde konvoj sovětských zajatců a že jim bude možné dát jídlo. Shromáždilo se početné obyvatelstvo s taškami plnými jídla. Místo zajatců projela auta se zraněnými německými vojáky – a tak natočili film o přívětivém „setkání“.

Jedno z nejdůležitějších pravidel manipulace vědomím říká, že úspěch závisí na tom, jak dokonale se podařilo izolovat adresáta od vedlejšího vlivu. Ideální by byla totálnost působení – úplná nepřítomnost alternativních a nekontrolovaných zdrojů informací a názorů. Obtížnost splnění tohoto pravidla spočívá v první řadě v tom, že při úplné kontrole musí mít příjemce pocit nezávislosti a zdání mnoha informačních kanálů. Za tímto účelem se vytváří zdání mnohotvárnosti sdělovacích prostředků podle druhu organizací, politického zabarvení, žánrů a stylů, přičemž celý tento soubor podléhá jednotnému ovládání.

Pokud se během působení naruší izolace příjemce (například se objeví nečekaný a nekontrolovaný zdroj informací), potom se nejčastěji operace manipulace zruší, protože ztráta iluze nezávislosti ostře zvyšuje duševní obranu obecenstva. Manipulace je neslučitelná s dialogem a s veřejnou debatou.

Výběr skutečných událostí pro zpravodajství

Snad hlavní podmínkou účinného programování myšlení je dozor nad „informačním přídělem“ člověka. V buržoazní společnosti patří vlastníci většiny sdělovacích prostředků k vládnoucí třídě a ostatní sdělovací prostředky jsou ovládány penězi. Pro udržení zdání svobody slova se opozičnímu tisku ponechává malá část trhu, obvykle stlačená do úzkého rámce. Dovoluje se mu hádat se o poslední slovo, ale ne utvářet ucelený a soudržný pohled na skutečnost.

Říká se, že názorům vládnou ti, kdo určují skladbu toku informací, vybírají „fakta“ a „problémy“ a proměňují je ve zprávy. Kdo položil onu otázku, která údajně znepokojuje společnost? Je oproti jiným tato otázka opravdu tak důležitá? Proč je postavena právě takto a ne jinak? Sdělovací prostředky neponechávají žádný prostor pro dialog, jejich majitel může říci (podobně jako vyšetřovatel): „Otázky zde kladu já!“

Spotřebitel zpráv tak upadá do informační pasti, a to navzdory navenek rozmanitým zprávám, v nichž však neexistuje žádná rozmanitost názorů. Vlastníci sdělovacích prostředků (ve skutečnosti informační monopoly) říkají, že předkládají pouze jednu verzi skutečnosti – tu vlastní.

Rozsah skutečných faktů a otázek stažených z oběhu je monstrózní. Například v západních sdělovacích prostředcích nejsou prakticky žádné seriózní informace o Asii. Zprávy z Číny, Indie, a dokonce i Japonska přicházejí buď exotické (lunární Nový rok, karate, čínská kuchyně), nechutné (sexuální turistika, malomocenství, mafie) nebo politicky podněcující (terorismus, náboženské násilí, veřejné popravy obchodníků s drogami).

Místo toho, aby sdělovací prostředky odrážely skutečnost, tak vedle zamlčování „zbytečných“ informací (čímž vytvářejí virtuální realitu), široce využívají princip demokracie šumu – „utopení“ zpráv (kterým se nelze vyhnout), do chaotického proudu nesmyslných a jalových informací. G. Schiller píše: „Podobně jako reklama, ztěžující soustředění a zbavující váhy přerušované informace, nová technika zpracování informací umožňuje naplnit prostor proudy nepotřebných informací, což individuu dále komplikuje již tak beznadějné hledání smyslu.“

Šedá a černá propaganda

V druhé polovině 20. století začaly sdělovací prostředky používat technologii psychologické války. Zpočátku (po první světové válce) se tímto pojmem označovala propaganda, vedená právě během války, takže začátek psychologické války se dokonce považoval za jeden z důležitých příznaků přechodu ze stavu míru k válce. Americký vojenský slovník z roku 1948 uvádí pro psychologickou válku následující definici: „Jsou to systematické propagandistické kroky, ovlivňující názory, emoce, postoje a chování nepřátelských, neutrálních nebo spřátelených zahraničních skupin za účelem podpor národní politiky.“

Laswell v Encyklopedii společenských věd (1934) zaznamenal důležitý rys psychologické války: „snaží se o zničení pout tradičního společenského řádu.“ To znamená, svým vlivem na vědomí je psychologická válka prvořadě zaměřena na zničení vazeb, spojujících lidi do dané společnosti jako složeného hierarchicky budovaného systému. Konečným cílem psychologické války je atomizace lidí.

V další příručce (1964) se píše, že účelem takové války je „podkopat politickou a společenskou strukturu země-předmětu do takového stupně rozkladu národního vědomí, že stát nebude schopen odporu“. V předpisu americké armády Vedení psychologické války se uvádí vymezení druhů operací:

„Bílá“ propaganda – je rozšiřovaná a uznávaná jako zdroj nebo jako oficiální výklad.
„Šedá“ propaganda – výslovně neuvádí svůj zdroj.
„Černá“ propaganda – uvádí jiný zdroj, než je skutečný.

Nejvíce se ve sdělovacích prostředcích používají metody šedé propagandy – „informace z první ruky, vycucaná z prstu“. Sdělovací prostředky se kvůli tomu dlouho bily, a tak si vynutily zákonné právo „nezveřejňovat zdroj informací“. Odkazy na „vysoce postaveného úředníka z kruhů blízkých…, který si přál zůstat v anonymitě“, se staly nejen obvyklými, ale i převládajícími. Tedy zdroj je neznámý, a proto sdělovací prostředky nenesou odpovědnost za falešnou zprávu.

Tento druh „šedé“ propagandy samozřejmě nesleduje cíl zasít do vědomí nějaké myšlenky nebo postoje. Vytváří podmínky pro nějaké další manipulativní působení, rozptyluje a odvrací pozornost, vymazává něco z krátkodobé paměti, a co je nejdůležitější, vytváří ve společnosti atmosféru obecné nervozity (takové, o které psal už Marat). Tato neustálá nervozita (napětí) slouží jako prostředek k ničení psychologické obrany člověka proti manipulaci.

Hlavní funkcí sdělovacích prostředků v občanské společnosti je proměna občanů na obrovský, ale rozptýlený dav. Prostřednictvím masové kultury a jednotného toku informací, vrhají vědomí do jednotné, normalizované podoby a zajišťují, aby každá lidská jednotka odpovídala danému modelu. Již A. Gramsci poznamenal, že „normalizace obrazu vědomí a konání dosahuje národního nebo dokonce kontinentálního měřítka“. V tom viděl krizi občanské společnosti, kterou podle jeho názoru lze překonat pouze bojem zdola o nadvládu zdravého rozumu. Průměrný měšťák věří těm nejhloupějším tvrzením, ačkoli zdravý rozum by ho alespoň přiměl k pochybnostem.

Davotvorné snahy sdělovacích prostředků nabývají kontinentálního (a nyní již mezikontinentálního) měřítka, když vytvářejí jednotnou síť skutečně pokrývající celou masu lidí. Ti nemají ani čas ani schopnosti přijímat zprávy kriticky.

2) Manipulativní významosloví a řečnictví

Zjednodušení, navyklé vzorce

Tisk sehrál v západní společnosti klíčovou roli v procesu „utváření davu“. Člověk masy, výtvor mozaikové kultury, byl z velké části vytvořen tiskem. Samotné sdělovací prostředky se rychle staly předmětem studia společenské dynamiky kultury a brzy se objevily, a dokonce matematicky vyjádřené, souvislosti mezi jednoduchostí zprávy a jejím vnímáním. Vždyť sdělovací prostředky jsou, na rozdíl od vysoké kultury, určeny především pro masy. Proto se ustanovila přísná omezení na složitost a zvláštnost zpráv (dokonce zaměřená i na délku slov, když v článku se připouštějí dvě-tři mudrlantská slova jako „koření“, protože pro svůj „homeopatický“ efekt zvyšují přitažlivost článku).

V zásadě již dávno bylo vysloveno takovéto pravidlo: „Inteligenční úroveň srozumitelnosti zprávy by měla ležet přibližně o 10 bodů níže, než je průměrná inteligence společenské vrstvy, pro kterou je zpráva určena.“ (A. Moles)

Toto pravidlo se zakládá na psychologickém zdůvodnění, podle něhož člověk podvědomě tíhne k primitivnímu vysvětlení složitých záležitostí. Člověk musí zprávu vnímat bez námahy a bezvýhradně, bez vnitřního boje a kritického rozboru. „Komunismus se tvrdohlavě drží špatného. Pojďme se úporně držet dobrého“ (J. Foster Dulles) – to je typický příklad zjednodušení. Na tomto základě se vyvinul redukcionismus moderních sdělovacích prostředků, tedy převod skutečných společenských problémů a jevů na extrémně zjednodušená a snadno srozumitelná prohlášení.

Po operaci zjednodušení následuje kontrola významosloví, tedy hledání nejvhodnějších slov, do nichž by se měl primitivní model navléci. Tiskoví odborníci, slovy jednoho z nich, „vytvořili celou řadu otřelých obratů, sloganů, básnických přívlastků, krátkých, ale mlhavých frází s jejichž pomocí lze popsat jakoukoli mezinárodní novinku.“ Vytvoření hotové zprávy se stává čistě inženýrskou prací.

Schválení a opakování

Zjednodušení umožňuje vyjádřit hlavní myšlenku, kterou je třeba vnutit obecenstvu ve stručné, energické a působivé podobě – tedy v podobě tvrzení (jako hypnotický příkaz – příkaz bez námitek). Jak píše S. Moscovici, „tvrzení v každém jazyce znamená odmítnutí diskuze, protože moc člověka nebo idea, která by se mohla stát předmětem diskuze, ztrácí veškerou pravděpodobnost. Je to také prosba k obecenstvu, aby dav přijal myšlenku bez jejího posouzení, bez zvážení všech „pro“ a „proti“ a bez rozmýšlení odpověděl „ano“.

S ohledem na typ myšlení člověka masy, vytvořeném v mozaikové kultuře, se sdělovací prostředky zároveň staly nejdůležitějším činitelem při upevnění tohoto typu myšlení. Naučily člověka myslet ve vzorcích a postupně snižovaly intelektuální úroveň zpráv, takže se staly nástrojem zhloupnutí. Tomu posloužila hlavní metoda upevnění potřebných vzorů myšlení ve vědomí – opakování.

Je zřejmé, že opakování je jedním z těch „duševních triků“, které otupují zdravý rozum a působí na podvědomé mechanismy. Při zneužití této techniky se posilují vzorce myšlení a přeměňují se na pevné předsudky, člověk se stává tupým.

Jakožto vtíravost se opakování stává překážkou proti odlišným nebo opačným názorům. Minimalizuje uvažování a rychle převrací myšlenku na čin. Masy si na to již vytvořily podmíněný reflex, jako slavní Pavlovovi psi… Opakování má také funkci spojování myšlenek. Spojením často rozdílných prohlášení a idejí vytváří zdání logické vazby. Jakmile se toto zdání objeví, usnadňuje se zachycení obecenstva z řad inteligence. Nyní inteligent může uvěřit jakékoli absurditě, protože logika (mravní policie inteligence) neprotestuje.

Drobení a naléhavost

Jednou ze zvláštních a významných stránek zjednodušení je rozdělení celistvé záležitosti na samostatné dílky tak, aby je čtenář nebo divák nemohl spojit a pochopit problém. To je základní princip mozaikové kultury. Pro drobení se používá mnoho technik: články v novinách se dělí na části a umísťují se na různých stránkách, nebo se text nebo televizní program rozdělí reklamou.

Jednou z podmínek úspěšného a zdánlivě odůvodněného drobení je naléhavost, aktuálnost zprávy, která jí dává povahu bezprostřednosti a bezodkladnosti. To je jeden z hlavních principů amerických médií. Předpokládá se, stupňující se pocit naléhavosti zprávy podstatně zvyšuje její manipulativní schopnosti. Každodenní, a dokonce i každohodinové obnovování zpráv je zbavuje jakékoli trvalé stavby. Člověk prostě nemá čas pochopit a porozumět zprávám – nahrazují se jinými a ještě novějšími.

Schiller píše: „Falešný pocit naléhavosti dává zprávě zdání mimořádného významu – a ten se stejně rychle rozkládá. S tím zároveň klesá schopnost rozlišovat zprávy podle stupně jejich důležitosti. Za takových podmínek proces duševního třídění, který za normálních podmínek přispívá k porozumění zpráv, není schopen tuto funkci plnit. Mozek se mění v síto, do něhož se každou hodinu nasype hromada někdy důležitých, ale většinou bezvýznamných zpráv… Nejvyšší soustředění pozornosti na události odehrávající se v tuto chvíli ničí nezbytné spojení s minulostí.“

Když sdělovací prostředky vrhly člověka do proudu „vždy naléhavých“ zpráv, zlomily „řetěz času“ a vytvořily zcela nový typ času – čas divácký – a v něm je člověk zbaven dějinných souřadnic. To je důležité pro odstranění psychologické obrany proti manipulaci.

Francouzský filozof C. Kastoriadis v roce 1994 odpověděl na otázku, jak tento „pozastavený čas“ pomohl sejmout význam ze všeho probíhajícího: „Nyní existuje zdánlivý čas, spočívající v popření skutečné minulosti a skutečné budoucnosti, čas bez skutečné paměti a bez skutečného projektu. Televize vytváří mocný a velmi symbolický obraz této doby: včera bylo senzačním tématem Somálsko, dnes se Somálsko vůbec nezmiňuje; jestli se zhroutí Rusko (a možná k tomu dojde), bude se o něm mluvit dva dny a pak se na něj zapomene. Dnes nic nemá význam, tato věčná přítomnost je polévkové pyré, v němž je vše rozemleto a přivedeno na stejnou úroveň důležitosti a významu.“

Například zobrazení podivné vojenské operace Spojených států v Somálsku v roce 1992 („Návrat naděje“) západními sdělovacími prostředky, slouží jako vynikající školní příklad. Zatímco operace probíhala, byli lidé bombardováni senzačními a naléhavými zprávami z místa událostí. Ale ani jednou nevysvětlili význam tohoto dobrodružství…

Senzačnost

Zajistit roztříštěnost otázek a rozdrobení zpráv tak, aby člověk nikdy nezískal úplné a konečné znalosti, umožňuje využití senzací. To jsou zprávy o událostech, kterým se přidává tak velká důležitost, že se na ně a po potřebný čas udrží pozornost téměř celé veřejnosti. Pod krytím senzace lze buď zamlčet důležité události, kterých by si veřejnost neměla všimnout, nebo zastavit skandál nebo psychózu, které je na čase zastavit – ale tak, aby se na něj již nevzpomínalo.

Senzačnost je technika. Jsou vypracována kritéria pro výběr událostí, přeměnitelných na senzaci. To se vyjadřuje ve známém jinotaji: „Když pes pokouše člověka, není to novinka, ale když člověk pokouše psa, tak to novinka je.“ Inzerenti, včetně politických, mají zájem (jak jsme uvedli dříve) na vysokém zapamatování jejich signálu, přinejmenším na podvědomé úrovni.

Neustálé bombardování vědomí senzacemi, působícími na pocity, zejména pak „špatné zprávy“, hrají důležitou funkci udržování nezbytné úrovně „nervozity“ (o tom psal již Marat). Tato nervozita, pocit neustálé krize, dramaticky zvyšuje předvídatelnost lidí a snižuje schopnost vědomého vnímání. Narušení známého a stabilního společenského prostředí vždy zvyšuje situační sugesci (na rozdíl od obecné sugesce se tak označují zvláštní podmínky, vznikající pod vlivem mimořádných situací).

Když sdělovací prostředky vytvoří vysokou úroveň nervozity, neoslabuje se jen psychologická obrana proti manipulaci vědomím. Tok „špatných zpráv“ vytváří u lidí pocit nepřetržité katastrofy, a ta paralyzuje bojovat za svá společenská práva. Celý svět se řítí do pekla a já budu bojovat za zvýšení platu?

Příprava senzace je pečlivou prací vykonávanou odborníky. Je příznačné, že informace, předložená jako senzace se všemi zprávami z místa události, živými rozhovory atd., obvykle proběhlou událost zásadně zkresluje. Při sledování je divák očarován skutečností, že sleduje „nečekané“, bezprostřední materiál ze života, takže mezi ním a skutečností není žádný prostředník. Tato iluze důvěryhodnosti je silnou stránkou televize, která si jako zvláštní druh sdělovacích prostředků zaslouží zvláštní pozornost.

Televize

1) Svoboda zpravodajství - cenzura - manipulace vědomím

Po několika desítkách let intenzivního a všestranného průzkumu není pochyb o tom, že televizní vysílání je zboží, podobné duchovní droze. Člověk soudobé městské společnosti je na televizi závislý. To znamená, že hypnotizující působení televize je takové, že člověk částečně ztrácí svobodnou vůli a tráví u obrazovky mnohem více času, než si žádají jeho potřeby informací a zábavy.

Stejně jako v případě drog, nemůže člověk konzumující moderní televizní program zbavený etické kontroly racionálně posoudit povahu jeho dopadu na svoji duši a chování. Navíc, protože se stává závislým na televizi, pokračuje v konzumaci televizních výtvorů, i když si je vědom jejích zhoubných účinků (tak, jako mnoho narkomanů dobře zná nebezpečí závislosti na drogách).

Z toho, v rámci předpokladů tržního hospodářství a liberální společnosti, vyplývá, že televizní výtvory se nemohou na trh (do éteru) dodávat bez kontroly. Stát je povinen chránit svobodu spotřebitele a na tento trh uvalit omezení, jednoduše řečeno, cenzuru. Pokud tak nekoná, pak se z nějakého důvodu stává spolupachatelem jedné strany, což se dá vymezit jako korupce. Obvykle podstata této korupce spočívá v tom, že televize „platí“ státu – zajišťuje mu politickou podporu manipulací veřejným vědomím.

2) Jeskynní lidé 21. století

Působení televize na lidské vědomí jakoby už ve 4. století př. n. l. předjímal Platón ve svém známém Podobenství o jeskyni. Jeskynní lidé, kteří spoutáni okovy, už od dětství pozorují stíny na stěně a považují je za veškerou poznatelnou a pravou skutečnost. O skutečném světě „tam venku“, který je mnohem bohatší a barevnější než ten, ve kterém žijí, nemají ani ponětí. Když se jednomu z nich podaří se z tohoto zajetí vysvobodit a poznat skutečný svět (i když je zpočátku oslněn ostrým denním světlem, na které si musí nějakou dobu zvykat) a po návratu ke svým druhům v jeskyni se chce s nimi o tyto své poznatky podělit, nevěří mu ani slovo, považují jej za pomatence, a dokonce jej chtějí zabít.

Platóna velmi trápila tato vlastnost lidské přirozenosti – před jasným světlem pravdy a bohatstvím skutečného světa upřednostňovat fantastický svět pouhého divadla stínů. Ale snad nikdy se jeho jinotaj neuskutečnil s takovou s takovou přesností jako dnes. Televize vytváří pro člověka takové divadlo dobře vyrobených stínů, že se ve srovnání s ním skutečný svět jeví jen jako šedý stín, a navíc mnohem méně skutečný než ten na televizní obrazovce.

Můžeme uvažovat, existence televizních pout (i když neviditelných) je prokázanou skutečností, a teze o televizi, zbavené veřejné kontroly, nevyplývá z požadavků demokracie, ale zájmových skupin. Tento zájem se pečlivě skrývá, protože je v rozporu se zájmy většiny. To znamená, že tvrzení o svobodě televize je čistě antidemokratické. A to jsme ještě nemluvili o obsahu, který skupina, ovládající televizi, vkládá do svého stínového divadla, a o tom, jaké doktríny vštěpuje do vědomí „vězňů zakovaných do řetězů“. Potíž je v tom, že tato řetězy jsou samy o sobě škodlivé.

Vzniká začarovaný kruh: člověka narkotizuje a zakovává právě ta televize, kterou chceme sledovat. A sledovat chceme televizi „nejvyšší třídy“! „Nudná“ televize (jaká byla například v socialistických dobách) je dobrá proto, že ji člověk nenadužívá a sleduje ji jen natolik, nakolik ji skutečně potřebuje k příjmu informací, znalostí nebo zábavy.

3) Televize jako technologie zničení vědomí

Celou kulturní politiku televize ovlivňuje reklama. Často se poukazuje na zřejmou skutečnost, že televize ve svém „honu na diváka“ zneužívá zobrazení neobvyklých a senzačních událostí. Tím samozřejmě zkresluje obraz skutečnosti. Ale důležitější je něco jiného: nejjednodušší způsob, jak přilákat diváka, a tedy i inzerenta, je obrátit se na skryté, potlačené a nezdravé instinkty a touhy, zahnízděné v podvědomí. Pokud jsou tyto touhy zahnízděny příliš hluboko, je třeba diváka mravně rozložit a uměle zesílit nezdravý zájem.

Zvláště výhodným zbožím jsou pro televizní obrazy blokovaných kulturních zákazů. Jejich seznam se neustále rozšiřuje a jsou čím dál ničivější. Prosté pornografie a násilí se již obecenstvo přejedlo, a tak hledáním tabu a uměleckých obrazů, přetrvávajících v kultuře, které by se daly porušovat, se věnuje spousta talentovaných lidí.

I když záměr není zcela jasný, je spolehlivě prokázáno, že televize západní společnosti utváří „kulturu násilí“ a pro značnou část obyvatelstva mění trestné násilí na přijatelný, a dokonce odůvodněný způsob života. Televize podstatně zveličuje roli násilí v životě a věnuje mu hodně času. Násilí představuje jako účinný prostředek řešení životních potíží a vytváří mýtický obraz násilníka jako kladného hrdiny. Televizní odborníci říkají, že předváděním násilných „představení“ údajně odvádějí pozornost od násilí skutečného: když se od nich člověk odpoutá, ukazuje se, že je život dokonce lepší než to na obrazovce. Prý se tak „vytváří kultura násilí, nahrazující skutečné násilí“ (je to tzv. domněnka katarze).

Ovšem psychologové tvrdí, že kultura ve skutečnosti násilí nenahrazuje, ale uzákoňuje. Mimoto v životě jsou násilné činy izolované, zatímco televize vytváří násilí jako systém – s podstatně větším dopadem na duši než skutečnost. Psycholog E. Fromm uvažuje, že předvádění televizního násilí je pokusem nahradit strašlivou nudu, ovládnuvší individuum, zbavené přirozených lidských svazků. „Individuum prožívá pasivní touhu po zobrazení zločinů, katastrof, krvavých a krutých scén – tento chléb vezdejší, jímž tisk a televize denně krmí obecenstvo. Lidé dychtivě vstřebávají tyto obrazy, protože je to nejrychlejší způsob, jak se vzrušit, a tím si ulehčit od nudy bez vnitřního úsilí. Ale jen malý krok odděluje trpný prožitek z násilí od činného vzrušení prostřednictvím sadistických a ničivých akcí.“ Televize se stává „generátorem“ násilí, a to vychází z obrazovky do života. V každém případě se to u části obyvatelstva spolehlivě potvrdilo.

Důležitým důvodem jsou vlastnosti těch obrazů, které člověk získává prostřednictvím televize. Tyto obrazy se snadno konzumují, ale je z nich vykleštěna podstata, a je to obrovský proud šablon. Mají hypnotický účinek a tvoří náhražku názoru, ale potlačují jakoukoli tvůrčí a duchovní aktivitu člověka. V důsledku toho člověk musí, stejně jako v případě drog, konzumovat stále více a stále silnějších a hrubších obrazů – dokud se nezničí jako člověk nebo nezmění způsob rozptýlení.

4) Televize a vytváření skutečnosti

Ve Spojených státech bylo provedeno velké množství výzkumů toho, jak televize člověka ovlivňuje. Jasně se ukázalo, že televize není poslem, přinášejícím zprávy, ale že aktivně vytváří zdánlivou skutečnost. Jak se vyjádřil známý americký politický televizní podnikatel D. Hewitt: „Já nerad předkládám novinky – já je rád dělám.“ (Další podobný výrok zní: „Nejde o vysílání skutečnosti, ale o vytváření skutečnosti.“) Svět fantazie se mísí se skutečným světem a pro mnoho lidí se to, co se objeví na obrazovce, stává skutečností.

Nejprve pohovoříme o vytvoření zdánlivé skutečnosti – o zdeformovaném obrazu skutečnosti, o kterém mluvil již Platón. A protože člověk jedná v souladu se svým vnímáním skutečnosti (jejím obrazem), je televize schopná toto jednání programovat prostřednictvím jí předkládaných obrazů skutečnosti.

Pozoruhodným závěrem k roli televize, jako nejdůležitějšího přenašeče informaci a kulturního dopadu na člověka, je skutečnost, že televize má schopnost odstranit pravdu z událostí. Oko televizní kamery zprostředkovává událost s maximální důvěryhodností a proměňuje ji v „pseudo-událost“, v představení. Dokonce ani filmové záznamy soudu nelze považovat plnohodnotný dokument, protože narušují skutečnost. Objektiv kamery působí tak, že mění důraz a „váhu“ událostí a vymazává hranici mezi pravdou a smyšlenkou.

Význačný právník píše, že objektiv kamery, zabírající detail obličeje obžalovaného, státního zástupce a soudce slouží jako „protéza“ oka diváka, přibližuje do zakázané vzdálenosti a vytváří mrzký pocit msty. Tato schopnost televize nemá nic společného s demokratickým právem na informace – je to právo hledět do „klíčové dírky“.

Pokud televize neodráží, ale vytváří skutečnost, pak ji nelze srovnávat s čistým zrcadlem, na něž nelze nadávat. Televize deformuje nás samotné. Tisk je plný zpráv o přímém dopadu televize na skutečné události, na „vytvoření“ lidských tragédií. V tomto vynikly přenosy nového žánru – srdečných otevřených rozhovorů (talk show). Kvůli senzaci hlasatelé televize lezou do duší lidí, vytahují před kamerou skryté hříchy, rodinná tajemství, v hlubinách paměti pohřbený hnus. A poté se oběti kají a zlobí se a dochází dokonce k vraždám…

Odkud bere televize takovou moc při manipulaci vědomím? První důležitou vlastností televize je její „ukolébávající účinek“, zajišťující pasivní vnímání. Spojení textu, obrázků, hudby a vlastního domova oslabuje myšlení, což usnadňuje i dovedná skladba programů.

Člověk může „filtrovat“ zprávy přijímané jedním kanálem, například prostřednictvím slova nebo obrazů. Když jsou tyto kanály spojeny, účinnost pronikání do vědomí prudce roste – „filtry“ se trhají. To se stalo s komiksy: ty nejprimitivnější texty se snadno polykaly, pokud byly doprovázeny stejně primitivními kresbami. Televize znásobila sílu tohoto principu. Když je na pozadí obrazový záznam (obrazy pořízené „na místě události“), vnímá se text čtený hlasatelem jako zjevná pravda. Kritické porozumění je velmi ztížené, i když obrazový záznam nemá žádnou souvislost s textem.

Jsou známy případy, kdy se účel přenosu dosahuje při plném protikladu textu a obrazového záznamu. Tak v roce 1970 síť CBS (Spojené státy) uvedla film o úspěších KLDR, natočený australským komunistickým reportérem W. Barchettem. Ale namísto autorova komentáře byl film doprovázen hlasatelem společnosti – a film byl vnímán jako radikálně antikomunistický!

Televizní redaktoři to znají a téměř polovina zpráv ve zpravodajských programech využívá zkrácené archivní záběry. Někdy při montáži neodstraní ani datum natáčení, a stává se, že současnou „horkou“ novinku doprovází záběry natočené před mnoha lety…

Již jsme hovořili o odstranění jeviště a bezbrannosti člověka v „divácké společnosti“. Odstranění jeviště je porušením nejdůležitějšího kulturního tabu, zakazujícího vpouštění do „jiného světa“. Jeviště (nebo rám obrázku) je tou hranicí, oddělující náš pozemský život od jeho obrazu, přeludu, vytvořeného umělcem. Tato hranice mu neumožňuje sestoupit k nám a nám neumožňuje vystoupit do tohoto přízračného světa. Jakékoli takové zmatení světů, vstup do světa postav z obrazů a portrétů a náš přechod do takového světa se vždy považoval za noční můru umělce, za začátek setkání se satanem. A člověk se vůči tomu nakonec ukázal bezbranným před televizní obrazovkou.

5) Televize a manipulace vědomím v politice

Ukázalo se, že televize je v politické reklamě účinnějším prostředkem, než rozhlas nebo tisk. Byla odhalena překvapivá (a dosud ne zcela objasněná) schopnost televizní obrazovky „setřít“ rozdíly mezi pravdou a lží. Ani jasná lež, uvedená na televizní obrazovce, nevyvolá u diváka samočinný signál poplachu. Jeho psychologická obrana je vypnutá.

Tato neobvyklá síla sugesce, jakou televize má, může sloužit jako příznak podstatně závažnějších potíží – změny typu vědomí a myšlení při přechodu lidstva na nový způsob příjmu zpráv – ne z papíru, ale z televizní obrazovky. Bez ohledu na druh kultury patří všechny rozvinuté společnosti novověku k civilizaci knih. Přesněji řečeno k civilizaci čtení textu zveřejněného typografickým způsobem. Právě čtení textu, vytištěného na papíře, určuje rytmus a strukturu myšlenkového procesu v kulturní vrstvě všech zemí a spojuje všechny do civilizace, spojené těmito podobnými strukturami myšlení.

Tento způsob čtení a odpovídající druh myšlení nejsou prostým výtvorem biologického vývoje mozku. Objevily se až na úsvitu novověku v důsledku příchodu tisku a velkého rozšíření tištěného textu. Vznikl nový způsob čtení – prostřednictvím rozhovoru – dialogu čtenáře a textu.

Když středověký člověk četl rukopisnou knihu (obvykle společně a nahlas, zpěvavě), nebyl to dialog. Text byl bludištěm, téměř ikonou – namaloval ho štětec, a to bez rozdělovacích znamének. S ním jste se hádat nemohli, mohli jste se k němu pouze vyjádřit. Tiskárna dala nový typ knihy, lidé si ji začali číst sami, znovu pročítat, přemýšlet a dohadovat se s autorem. Čtenář se stal spoluautorem a čtení tvorbou.

Dnes se hlavním nosičem textu stala obrazovka – televizoru nebo počítače. Vznikl obrovský přebytek informací („šum“) a obrovská rychlost, která vytvořila nový typ čtení bez dialogu – konzumního čtení. Text na obrazovce vytváří proud „mikro událostí“, a tak vznikla krize „makro textu“, vysvětlujícího svět a společnost.

Ale vraťme se k otázce, co se stalo s rozšířeným využitím politické reklamy prostřednictvím televize. Hloubka změn ve společnosti i povaze moci je zřejmá ze skutečnosti, že samotná otázka politické volby prostřednictvím souboje idejí byla z veřejného života prakticky vyloučena. Pokud dříve politika znamenala existenci programu, vyjádření problémů, uvedení alternativ jejich řešení a odvolání se na zájmy a rozum občanů, nyní to vše nahradila konkurence obrazů, představ o politicích, a tyto představy se vytvářejí podle zákonů podnikání v reklamě. Stojí to takto: „Pokud mě nepřijmeš jako toho, kým skutečně jsem, stanu se takovým, jakým mě chceš vidět.“

Takto televize na Západě odstranila demokracii jako takovou, protože demokracie znamená porozumět problému a dělat rozumná rozhodnutí v podobě zvolených politických idejí. Nyní je pro politiky důležité to, že se objeví na televizní obrazovce a jejich obraz se vtiskne do podvědomí lidí. Jejich vystoupení před televizními kamerami často nenesou žádný obsah, natož ideje. Politici se například pečlivě vyhýbají situacím, ve kterých by museli uveřejňovat své hodnoty (ideály, zásady, kritéria pro výběr rozhodnutí) a „nahrazují hodnoty citáty“. Prodávají svůj obraz.

Televize proměňuje a zosobňuje společenské a politické rozpory. Nepředstavuje je jako střet společenských zájmů a souvisejících programů, ale jako střet vůdců. Programová rétorika se nahrazuje osobností, politická debata se stává divadlem s dobrou režií. Ti, kdo v televizi sledují takové debaty, vstupují do role diváka a ztrácí svobodnou vůli a odpovědnost rozhodujícího se občana. Političtí poradci jednající jako ředitelé těchto představení, nemusí mít vůbec žádné ideologické preference a jednají jako marketingoví specialisté. Často po jedné volební kampani dostávají smlouvu od politických oponentů „jejich“ kandidáta.

Vznik televizního obrazu jako hlavní technologie politického boje má strašlivé důsledky pro kulturu a společnost jako celek. Říká se, že „obraz vládne nad řečí“ – v politice došlo ke změně jazyka. Jazyk se stal takovým, že politik může mluvit plynule půl hodiny, ale poté není možné krátce zopakovat podstatu jeho projevu. Kategorie rozporu (střetu) je z politiky vyloučena.

Televize převrátila politický jazyk (debat) z konfliktní polohy do polohy souhlasu – politik, vytvářeje svůj obraz, vždy slibuje „spolupracovat se všemi zdravými silami“. Takto je z politiky vyloučena veškerá dialektika. Jazyk je úzce spjat s hodnotovým systémem a předpokládá se, že vznik zvláštního televizního jazyka vedl k hluboké krizi samotné kategorie hodnot v politice. Přechod od dialektického jazyka na „souhlasný“ jazyk znamenal katastrofické ochuzení a zjednodušení politického života. Dnes na na Západě pro běžného univerzitního profesora zcela nepřístupný ten politický jazyk, který ovládal gramotný dělník na začátku 20. století.

V mezinárodní politice se televize stala hlavním prostředkem proniknutí Spojených států do informačního prostředí jiných zemí, aby v zájmu Spojených států ovlivňovala veřejné vědomí. Nové technické prostředky a nové zásady mezinárodního práva ztěžují vytvoření „železné opony“ na ochranu vědomí svých občanů. G. Schiller uvádí jako předpoklad: „Pro úspěšný průnik musí mocnost, usilující o nadvládu, ovládnout sdělovací prostředky.“

Tento předpoklad samozřejmě různě hodnotí útočníci a oběti. Tak předseda vlády Guyany řekl: „Národ, jehož sdělovací prostředky jsou ovládány ze zahraničí, není národem.“

6) Odpor společnosti

Když zničující působení televize na vědomí překročilo určitou hranici, začala jej západní společnost omezovat (schopnost dosti rychle rozvíjet mechanismy sebeobrany jsou důležitou vlastností občanské společnosti). Mezi společností a její vlastní ideologií vznikl zjevný konflikt.

Na to společnost odpověděla vznikem veřejného mínění o záležitosti. Podle studie z roku 1984 si ve Spojených státech 67 % dotázaných diváků myslelo, že televize má na děti spíše záporný (než kladný) dopad. V následujících letech se tento postoj jen posílil a dnes i děti věří v záporný vliv televize.

Sociolog, provádějící v roce 1996 rozsáhlý průzkum dětí od 10 do 16 let, uvedl: „Byli jsme ohromeni, když děti uvedly, že jejich hodnoty závisí na sdělovacích prostředcích, když jsme viděli, jak vášnivě od televize vyžadují vyšší morální kritéria.“

82 % dětí prohlásilo, že televize by se měla učit rozlišovat dobro a zlo, a 77 % je nespokojených, že televize často ukazuje mimomanželský pohlavní akt a přivyká k myšlence, že většina lidí je nepoctivá.

Dále děti nejsou spokojeny s tím, jak televize zobrazuje rodinu a školu. Více než polovina věří, že televize ukazuje rodiče mnohem hloupějšími, než ve skutečnosti jsou a jako by se do školy nechodilo se učit, ale pouze za účelem setkání s přáteli nebo si zapletichařit.

72 % dotázaných dorostenců obviňuje televizi za to, že je nutí příliš brzy navazovat pohlavní vztahy.

Když se objeví veřejné mínění, dochází ke změnám i na politickém trhu. O tom svědčilo i to, jak Clinton zahájil svou volební kampaň v roce 1996. Vždyť první krok musí přesně plnit přání velké většiny voličů. Začal tím, že je stoupencem televizní cenzury. A co je důležité – totéž prohlásil i jeho soupeř Dole. První Clintonova věta zněla: „Chci, aby vedení televize vysílalo takové filmy a programy, které by mohlo doporučit shlédnout i svým dětem a vnoučatům.“

Široký výzkum v Evropě totiž ukázal, že elita činitelů televize nedovoluje svým dětem a vnoučatům televizi sledovat, s výjimkou malého počtu programů – právě takových, jaké byly charakteristické pro sovětskou (a vůbec „socialistickou“ – pozn. překl.) televizi – klidných, slušných a poznávacích. Clintonovo skryté obvinění televizní vrchnosti bylo riskantní, ale přitáhlo k němu masového diváka.

Publikováno 11. 6. 2022