Narcismus a narcisté

     Psychologie řadí narcismus mezi tzv. rané vývojové poruchy osobnosti, tedy k těm, které vznikají v útlém dětství. Příčina této poruchy není psychologům dodnes zcela známa. Předpokládá se, že příčina vzniku problému je v rodině a životních okolnostech. Buď bylo dítě přehnaně středem pozornosti a přeneslo si očekávání, že jej budou všichni obdivovat i do dospělosti nebo se naopak dítěti pozornosti, lásky a citu vůbec nedostávalo…

     Tolik oficiální, obecně uznávaná verze. Na první pohled se jeví jako celkem racionální a logická, ale při bližším zkoumání, nemluvě o případných osobních zkušenostech, v ní začneme nacházet četné trhliny a umělou vykonstruovanost. Například proč sourozenci nakonec vyrostou ve dvě naprosto odlišné osobnosti s diametrálně odlišnými životními příběhy, když mají stejné rodiče, kteří se k nim chovali stejně nebo podobně?

     V posledních desetiletích se čím dál víc ukazuje, že vliv dětství na vývoj osobnosti byl dlouhodobě přeceňován a neodpovídá skutečnosti. I moje dosavadní zkušenosti s metodou SRT ukazují, že z přítomného života pochází jen asi 5 % všech problémů, se kterými se lidé potýkají. Zdaleka nejvíce jich má příčinu v minulých životech. To jsem očekával i v případě narcismu, ale byl jsem překvapen odpovědí Vysokého Já, která ukázala, že narcismus není způsoben ani zážitky z minulých životů, ale ani z toho současného. Zvláštní, že? Takže bylo potřeba jít ještě dál, více do hloubky a uvažovat v širších souvislostech.

     Lidská duše do tohoto světa rodí za účelem svého dalšího vývoje a poznání, a proto touží získávat právě takové zkušenosti, které jsou k dalšímu vývoji potřebné a nezbytné. A tak mě napadla otázka, která by se akademicky vzdělanému psychologovi nebo psychiatrovi zdála být padlá na hlavu: Může se stát, že některé duše potřebují ke svému dalšímu vývoji projít životem poznamenaným narcismem? Odpověď byla „Ano“. A další otázka: Volí si život poznamenaný narcismem duše sama a dobrovolně? Odpověď byla opět „Ano“.

     Tak taková je alternativní verze. Je samozřejmě na každém, ke kterému z těchto dvou paradigmat se přikloní. Osobně je mi mnohem bližší předpoklad, že člověk už se rodí „nějaký“ a pozdější vnější vlivy jako je například rodinné prostředí, výchova nebo vzdělávání v něm pouze probouzejí a rozvíjejí to, co už je v něm nějakým způsobem přítomné. Nakonec i ty rodiče a prostředí si duše volí sama, protože právě oni jsou pro ni z nejrůznějších důvodů ti nejvhodnější. (A platí to dokonce i v případech, kdy se jedná o vyloženě špatné rodiče.)

     Toto alternativní pojetí je mi bližší i morálně-etického hlediska, protože vede člověka k zodpovědnějšímu přístupu k sobě i svému životu, namísto stěžování si na „nepřízeň osudu“ nebo okolností, které stejně k ničemu konstruktivnímu nevede.

     Stejně tak mám výhrady k terapeutickému přístupu, který se snaží postiženého jen „narovnat“ do nějaké obecně přijatelnější podoby a už se příliš nezabývá hlubším smyslem života takového člověka. V tomto ohledu tvoří určitou výjimku logoterapie a existenciální analýza, které se více zabývají lidským životem jako celkem a jeho jedinečným smyslem. Více jsem o tom psal v článku o životním poslání (odkaz).

     Na Wikipedii pod heslem „narcismus“ mě mimo jiné zaujala / zarazila tato věta: „Málokdy přesvědčíte člověka, že se celý život a dětství ubíral špatným směrem.“ Ano, narcistu opravdu těžko přesvědčíte, že dělá něco špatně nebo má k něčemu špatný přístup (viz. výše zmíněná kognitivní disonance). Jenže podle vyznění této věty, která zjevně vychází z „materialistického“ paradigmatu, to vypadá, jako kdyby pro narcisty snad existovala nějaká paralelní „správná“ cesta a oni se od ní jen z nějakého důvodu odchýlili.

     Z alternativního pohledu je to jeví úplně jinak. Žádná taková paralelní „správná“ nebo „lepší“ cesta neexistuje. Sami narcisté si ji musí pro sebe najít a sami si ji i prošlapat. Takový je skutečný záměr a touha jejich duše. Nemohou se řídit podle nějakého vzoru nebo návodu. Tím by jen kopírovali nebo napodobovali druhé, nenaplnili by své životní poslání ani by nepochopili smysl svého života. 

     Obecně ale platí, že s narcisty je opravdu těžké pořízení, protože si svůj problém neuvědomují a uvědomit ani nechtějí. Proto se na odbornou pomoc zpravidla neobracejí, a když už, tak kvůli nějakému problému, který jim narcismus způsobuje – například deprese, poruchy příjmu potravy nebo pocit nesmyslnosti vlastního života a tápání v něm, které je může dohánět až k zoufalství.   

     Narcisté se se svým problémem musejí vypořádat především vlastními silami tím, že si jej začnou postupně a po malých částech sami uvědomovat, začnou si postupně vytvářet skutečné a hlubší vztahy k jiným lidem, ke světu, který je obklopuje, a zároveň i sami k sobě a svému životu. Musejí postupovat svým vlastním tempem, které jim vyhovuje. Jakékoli snahy o rychlejší pokrok, než na jaký jsou vnitřně připravení, by vedl jen ke zhoršení jejich stavu nebo způsobil i jiné a vážnější potíže nebo psychická poškození, než je narcismus (!!!). Na to je potřeba důrazně upozornit a varovat před tím.

     Nějaká rychlá, účinná a zároveň šetrná terapie pro narcisty tedy neexistuje. Bylo by to podobné, jako kdybychom se pokoušeli mávnutím nějakého kouzelného proutku proměnit třeba desetileté dítě ve třicetiletého dospělého. Něco takového prostě není možné. K tomu musí dorůst a dospět každý sám.