Česká národní identita
2. část
Jak a proč vzniklo Československo
1) Vlastenectví jako beranidlo
Před vypuknutím první světové války dlužili Američané Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila naopak Evropa Američanům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Z těchto základních faktů je jasné, komu válka prospívala, a kdo se kvůli ní naopak zadlužil. Byl to také počátek amerických snah o rozbití a pacifikaci Evropy. Cílem první světové války bylo rozbití velkých mocenských center a zničení jejich vlivu v Evropě, tedy Rakouska-Uherska, Německa, Ruska a Osmanské říše (dnešní Turecko). V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Jejich likvidace byla základní podmínkou k nástupu amerického mezinárodního kapitálu a jeho politické projekce. Internacionalizace, bolševizace a odstranění velmocenského postavení Evropy ve světě.
Zároveň si tyto kruhy uvědomily, že bylo třeba vytvořit bariéru mezi Ruskem a Německem, a zabránit tak spolupráci těchto dvou velmocí. Bylo tedy potřeba rozbít Rakousko-Uhersko, a vytvořit řetěz malých států. K tomu účelu byly programově pěstovány myšlenky ateismu a vlastenectví. Zní to jako paradox. Proč by chtěly počáteční internacionalisté posilovat myšlenky nacionalismu? To je přece v přímém rozporu, nebo ne? V tomto případě měly vlastenecké síly působit jako beranidlo pro rozbíjení velkých mocenských center: Rakouska-Uherska, Německa, Ruska a Osmanské říše. Tato centra se měla rozdrolit na malé rozhádané státečky. Vlastenecké myšlenky působily jako odstředivé síly, které se chtěly odštěpit, osamostatnit a emancipovat. Československo a další státy vznikly důsledkem těchto amerických snah o nové uspořádání v Evropě. Malé rozhádané státečky, které nebudou představovat hrozbu velkých mocenských center pro Američany.
Podsouvání těchto vlasteneckých myšlenek můžeme přirovnat k podobnému hecování fundamentalismu bojovníků Al-Káidy v Afghánistánu v 80. letech. Američané poskytovali afghánským mudžahedínům finanční, logistickou i zbrojní podporu ne proto, že by se jim zželelo nad jejich osudem. A už vůbec jim nešlo o nezávislost Afghánistánu. Šlo o sovětský Vietnam, tedy americkou zástupnou válku proti Sovětům. Afghánský fundamentalismus se prostě v daném okamžiku hodil jako beranidlo. I Československé vlastenectví představovalo stejné beranidlo. Pokud vlastenecké myšlenky slouží vyšším cílům, Američané je s radostí podpoří.
Tyto cíle jsou ale krátkodobé. Pokud si začne daný stát určovat svou vlasteneckou politiku, která se neslučuje s americkými zájmy, najednou se vlastenecké myšlenky válejí v prachu. Právě tak tomu bylo v Československu a Evropě. Vlastenecké odštěpenecké tendence rozdrolily mocenská centra na malé rozhádané státečky. Typické rozděl a panuj. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie a církví. Souběžně s vlasteneckými myšlenkami samostatných národů byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu. Po něm pak následovaly myšlenky takzvané demokracie a socialismu. Všechny směřovaly k destrukci evropského myšlení.
Význam, který americký prezident Woodrow Wilson připisoval vlasteneckým myšlenkám, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když prohlásil: „Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít společně ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.“ V tu dobu to pro všechny vlastence působilo jako svěží živá voda. Americký prezident se zastává slabých a utlačovaných. Komu by neukápla slza dojetí…
Na základě mírové smlouvy vzniklo Československo, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno jihoslovanské království, k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko-Lotrinsko, k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii připojeno Tyrolsko, Terst a tak dále. Předtím byly jako samostatné státy vytvořeny Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě uskutečněno s odvoláním na zmíněné vlastenecké myšlenky.
Jak už víme, pravým důvodem byly americké mocenské zájmy nad novým přeuspořádáním Evropy. 11. února 1918 prohlásil americký prezident W. Wilson v americkém kongresu: „Národy a země nesmějí už být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité národnostní vymezené požadavky musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl klid Evropy a celého světa rušen.“
Opět, kdo by nezaslzel dojetím. Jen škoda, že Američané podněcovali tolik revolucí ve světě a do vlád tam dosazovali své spřízněné mocenské kruhy. Inu, kostky ve hře vadí pouze tehdy, když nejsou v režii amerického „mírotvůrce“.
2) Vznik Československa
Československý stát byl experimentem uměle vytvořeného státu na přání Velké Čtyřky. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním. V Československu tehdy žilo pouze 46,81 % Čechoslováků. Ostatní obyvatelstvo bylo jiných národností. Československo bylo vytvořeno jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo vytvořeno pro vojenskou nebo politickou sílu, ale k docílení hospodářského úspěchu. Proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher. Proto bylo hýčkáno Francií, Spojenými státy a Velkou Británií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě. Proto se Československo záhy stalo nejvíce prosperující zemí střední Evropy. Zájem velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něj očekávalo.
Tomáš Garrigue Masaryk byl s tímto posláním Československa srozuměný. Není náhodou, že Václav Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem. Masaryk byl jistě také srozuměný s americkými plány v Evropě, i když není jisté, zda to viděl v celé komplexní šíři. Například Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Kalergiho Panevropa, Briandův návrh evropské konfederace a tak dále. Právě s Aristidem Briandem se setkal Tomáš Garrigue Masaryk 3. února 1916 díky M. R. Štefánikovi, což samo o sobě leccos naznačuje.
Je třeba sledovat skutečné autory snah o kontinentální sjednocení současné Evropské Unie a tvrdou pěst NATO. Jde o stejné finanční kruhy, které prosazují globální uspořádání světa. Tyto globální finanční kruhy pěstují levicově-pravicové antagonismy ve světě. Rozdělení na komunismus a nacismus. Hádejte se mezi sebou, jaký systém je lepší. Přitom oba systémy financujeme my. Teze a antiteze, která vyústí v syntézu globalizace. Znovu typické rozděl a panuj.
Sjednocení lidé v míru představují pro tyto globální kruhy hrozbu. Proto je důležité mezi masy stavět nové a nové rozdělovníky, sváry a napětí. Dnes je to nekonečný terorismus, nekonečné války, nebo nekonečné viry. Předtím to byly boje na život a na smrt mezi komunismem a nacismem. Dříve to bylo vlastenecké beranidlo, které mělo pomoci rozdrolit Evropu na malé rozhádané státečky. Sledujeme stále tytéž modely a koncepce.
3) T. G. M.: První československý špion
Málo se dnes ví, že jedním z prvních, významných českých špionů byl Tomáš Garrigue Masaryk. Masaryk cestoval světem během první světové války s pasem na jméno profesor Marsden vystaveným britskou tajnou službou. Dnes také už víme, že Masaryk poskytoval informace britské rozvědce o stavu Rakousko-Uherské monarchie. Masaryk byl také ve spojení s domácím odbojem proti Rakousku-Uhersku, který se nazýval Tajný výbor Maffie. Víme i o Masarykově spojení s Čechoameričanem Emanuelem Voskou, který se s Masarykem znal už od roku 1901.
Emanuel Voska byl dalším špionem a agentem, který se nakonec vypracoval do pozice jednoho z poradců amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Voska posílal z Ameriky do Čech kurýry, kteří měli americké občanství. Díky tomu mohli jako neutrální občané cestovat relativně volně mezi dvěma válečnými stranami. Jako kurýry Voska většinou vysílal mladé ženy. Domníval se, že vzbudí méně podezření. Jednou z kurýrek byla dokonce Ema Destinnová. Její původní jméno znělo Emílie Pavlína Kittlová. Vyrůstala v pražské zámožné rodině. Protože zpívala také v Americe, měla povolení pro vstup do Československa, i když byla pod dohledem.
Emanuel Voska se ve známé restauraci U Choděrů setkával s předními politiky. Mezi ně patřili například sociální demokraté Gustav Habrman a Bohumír Šmeral, vůdce strany národně sociální Václav Klofáč, ale samozřejmě také předseda Realistické strany a britský špion Tomáš Garigue Masaryk. Masaryk se sešel s Voskou 25. srpna 1914. Tady předal Voskovi materiály o početních stavech rakouského vojska a další zprávy. Ty Voska spolu se svou dcerou propašovali do Londýna. Tady vyhledal novináře Timesů Henryho Wickhama Steeda, kterému zprávy předal. Ten zajistil jejich předání nejvyššímu veliteli branné moci, lordu Kitchenerovi a dalším vládním a vojenským institucím. Spojení Masaryk-Voska-britská rozvědka tím bylo navázáno. Toto spojení bylo upevněno osobní schůzkou Masaryka s důstojníky britské vojenské zpravodajské služby 5. října 1915. Jak už víme, právě britská tajná služba vystavila Masarykovi pas na jméno profesor Marsden.
11. ledna 1915 Masaryk přicestoval do Ženevy v neutrálním Švýcarsku se svou dcerou Olgou. Co je ještě zajímavější, ve Švýcarsku se k Masarykovi připojil v dubnu téhož roku i Edvard Beneš, který se pak vrátil do Prahy 6. dubna. Byly rozděleny úlohy. Masaryk do Londýna, Beneš do Paříže, Dr. Sychrava do Švýcarska. V té době přebýval ve Švýcarsku i Vladimír Iljič Lenin. Víme, že Lenin i Masaryk byli oba financováni Západem. Lenin spolu s Leonem Trockým pro bolševickou revoluci, Masaryk pro československou samostatnost. Oba se ve stejné době vyskytovali ve Švýcarsku. Je také zajímavé, že Masaryk odjel 5. května 1917 přes Stockholm právě do Petrohradu. Bylo to ve stejné době, kdy do Petrohradu připlul lodí Trockij z New Yorku a V. I. Lenin vlakem ze Švýcarska.
Masaryk cestoval do Petrohradu pod jménem Marsden, tedy pasem, který mu vystavila britská tajná služba. Proč měla britská tajná služba zájem, aby Masaryk odjel do Petrohradu s jejich pověřením a identitou? Navíc ve stejném čase, jako Trockij a Lenin? Vidíme tu logickou souvislost s československými legiemi, které už tehdy v Rusku působily. Můžeme se jen dohadovat, zda už tam Masaryk nepřipravoval lest v podobě nasměrování legií na východ přes Transsibiřskou magistrálu, místo na západ. Cílem bylo vytvořit časové vakuum k upevnění masarykovsko-benešovského paktu a odstavení vládního předsedy Karla Kramáře.
20. dubna 1918 Masaryk odplul z Vladivostoku do Kanady. Plavba trvala 9 dní, než Masaryk přistál ve Vancouveru. 4. května 1918 byl Masaryk přivítán československou komunitou v americkém Chicagu. Právě odtud proudilo nejvíce peněz československému zahraničnímu odboji. 19. června 1918 byl Masaryk pozván k americkému prezidentu Woodrowu Wilsonovi, kde dohodli poslední detaily o samostatném Československu. Víme, že špion Emanuel Voska byl jedním z Wilsonových poradců. Nezávislé Československo bylo Spojenými státy uznáno 2. září 1918. Bylo ale třeba vystrnadit předsedu vlády Karla Kramáře, který měl vlastní vizi jako člen Mladočeské strany. Český stát viděl jako součást slovanských států. Jinými slovy, nepoklekl před Západem, ale místo toho budoval vztahy s Východem.
4) Masaryk, Beneš a atentát
Jak jsem již uvedl, Američané nové samostatné Československo hýčkali. Bylo ale potřeba zajistit Československu větší stabilitu. Velkou roli v tom měly hrát československé legie v Rusku. Obráncům carského Ruska, kteří se postavili na odpor bolševikům, vrazily dýku do zad západní mocnosti financováním V. I. Lenina. Do těchto západních kruhů spadala i postava prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Spolu se svým přítelem Edvardem Benešem se snažil zabránit československým legiím působícím v Rusku, aby přišly na pomoc Kolčakovým a Děnikinovým jednotkám bojující proti bolševikům.
Podle nezávislých historiků byly naše legie schopné ve spolupráci s Bílými nejen osvobodit Moskvu, ale vítězně dojít až do Prahy. To by ale musely jít na západ, nikoli opačně na východ. Nutno dodat, že československé legie byly požádány samotnými Rusy o pomoc v bojích na řece Volze. To ale nevysvětluje jejich absurdní misi přes celé Rusko až do Vladivostoku. To, že by československé legie mohly dojít až do Prahy, si uvědomoval Masarykův úhlavní protivník, předseda vlády Karel Kramář. Právě tohle vysvětluje skutečnost, proč byli legionáři posláni domů východní cestou kolem světa přes Vladivostok. Nedávalo to přece žádnou logiku. Ovšem bylo to zákeřně jednoduché. Jedině tak nebylo možné ohrozit masarykovsko-benešovský režim, který nakonec odstavil Karla Kramáře po volbách 15. června 1919. Proto se československé legie musely potulovat celým Ruskem na východ, místo aby šly logicky na západ. Bylo ale třeba odstavit nepohodlného rivala, který Masarykovi a Benešovi viděl do karet. Byl jím Milan Rastislav Štefánik.
M. R. Štefánik byl nepohodlný hlavně pro Edvarda Beneše. Před svým odletem na ruskou frontu k našim legionářům, požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem ve Švýcarsku, za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození jednu zásadní věc. Požadoval od Beneše vysvětlení, kam zmizela většina peněz ze sbírky amerických Čechů a Slováků určených na financování zahraničního odboje. Největší československá komunita žila v Chicagu, v americkém státě Illinois. Město bylo také centrem českého krajanského hnutí. Československý zahraniční odboj byl z velké části financovaný právě americkými Čechy. Masaryk od nich během své emigrace obdržel značné finanční částky. Štefánik byl přesvědčen o tom, že Beneš peníze zahraničního odboje defraudoval. Chtěl tento skandál vyřešit po návratu do vlasti před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka. Masaryk totiž svěřil tento obnos proti podpisu do Benešových rukou, a Štefánik chtěl vědět, kam se peníze poděly.
Ve francouzském tisku se mezitím objevily zprávy, že Edvard Beneš, kterého tisk nazýval králem rulety, je prohrál v kasinu v Monte Carlu. Je-li to pravda nebo není, se asi už nikdy nedozvíme. Hlavní ale je, že peníze zmizely. Štefánik ale domů už nedoletěl. Jeho letadlo bylo při návratu do vlasti 4. května 1919 sestřeleno v Ivance u Bratislavy. Podle mnoha výpovědí měl v tomto atentátu prsty právě Edvard Beneš, který se ho tím měl zbavit. Nejen že by Štefánik ohrozil Benešovu kariéru, ale mohl ohrozit dokonce i samotného Masaryka…
5) Projekčně-konstruovaný stát
Z výše uvedeného je jasné, že Československo bylo typickým příkladem tzv. projekčně-konstruovaného státu, vzniklého z iniciativy cizích velmocí, nikoli z vůle lidu. (Jako další příklady mohou posloužit např. Belgie nebo Rumunsko.) Jinak řečeno, kdyby vznik samostatného Československa nebyl v zájmu zmíněných velmocí, žádné Československo by nevzniklo a prostého lidu by se na jeho tužby a názory nikdo neptal.
Hlavním a zásadním příznakem projekčně-konstruovaného státu (oproti státu historickému), je soubor kompetencí, který si je stát schopen zajistit vlastními silami a který zásadně vylučuje možnost státu zajistit si skutečnou suverenitu. Jakýkoli projekčně-konstruovaný stát je navržen tak, aby státům-konstruktérům (světovým velmocem) umožňoval využívat jej takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů řízení států-konstruktérů, zatímco projekčně-konstruované státy zůstávají pouze nástroji k dosažení těchto cílů. Z tohoto důvodu se i případná vnitřní nestabilita nijak neodráží na fungování takového státu jako např. montážní dílny nadnárodních korporací.
Jinými slovy, soubor kompetencí, které si dokáží projekčně-konstruované státy zajistit vlastními silami, se omezuje výlučně na oblast tzv. nižších priorit řízení / vedení války. Sem patří např. ekonomická a potravinová soběstačnost, průmyslová výroba, zdravotní péče, nižší vzdělání, zbrojní průmysl apod. Proti tomu mezi tzv. vyšší priority řízení patří vlastní metodologie, světonázor, filozofie, vyšší vzdělání a chápání v širších souvislostech, dějiny a jejich zákonitosti, ideologie, náboženství, kultura…
Na těchto skutečnostech se toho u nás od roku 1918 dodnes mnoho nezměnilo, a když, tak spíše k horšímu než k lepšímu. Z hlediska národní identity se jedná se o závažný problém, ale k tomu se ještě dostaneme v dalších částech.
Použitá literatura:
Valerij PJAKIN: O světě křivých zrcadel 2 – Stát
Dokument:
Miroslav DOLEJŠÍ: Analýza 17. listopadu a změn v roce 1989