Česká národní identita
3. část
Státní symboly a státní suverenita
Všechny země světa, které se považují za státy, mají jako své státní symboly příslušné atributy – vlajku, státní znak a hymnu.
1) Hymna
Státní hymna vyjadřuje slovy, jak stát vnímá své postavení a vystupování ve světě. Je (měla by být) stručným, ale výstižným vyjádřením koncepce – pojetí života, které stát uplatňuje ve své vnitřní a zahraniční politice, a zároveň vyjádřením ideologie, která tuto koncepci zastřešuje a činí ji přitažlivou. Jakákoli státní hymna vždy oslavuje svou zemi, je vyjádřením ideálů, které jsou pro společnost prioritní a formují perspektivy další existence státu. Dříve než se dostaneme k rozboru české hymny, podívejme se i na hymny jiných států. Nejen že si tím rozšíříme obzory, ale především získáme potřebnou perspektivu a nadhled pro objektivnější posouzení té naší.
Například dějiny USA se vyznačují tím, že se během své 250leté historie zapojily do více než 220 významných válek v různých zemích světa. To vše se dělo pod záminkou, že USA těmto zemím přinášejí demokracii, blahobyt a prosperitu. Ve skutečnosti je vše přesně naopak. Agresivní podstatu USA si uvědomuje stále více lidí a národů po celém světě. A vlády mnoha zemí světa na tuto skutečnost již opakovaně poukazovaly. V průběhu celé své historie přinášely USA jiným zemím a národům jen válku, zkázu a smrt. Vždy se to odehrávalo pod silným informačním tlakem, jehož prostřednictvím se USA snažily svět přesvědčit, že války a neštěstí, které přinášejí různým zemím a národům, nejsou ničím jiným, než blahem pro jimi zabité a zbídačené obyvatele.
Na chování USA však není nic neobvyklého, protože samy oznámily městu a světu, že budou postupovat přesně tímto způsobem. Tím poselstvím je hymna Spojených států amerických (celý text i s překladem zde).
Jak tedy vidíme, základní myšlenková linie hymny USA spočívá v tom, že USA vnímají celý okolní svět výhradně jako nepřátele, které je třeba zničit, aby byl zajištěn blahobyt USA.
Mnohé státní hymny nesou myšlenku, že se jejich národ nachází v naprosto nepřátelském prostředí, že jejich stát je obklopen nepřáteli, a proto je pro dosažení jakéhokoli cíle nevyhnutelné bojovat a být připraven pro svou zemi zemřít. Tyto národy se liší pouze mírou agresivity a cíli, za které je nutné bojovat. Například ve francouzské hymně, slavné Marseillaise, se zpívá: (text s překladem (zde).
Pokud jde o míru bojovnosti, jednotlivé státní hymny se mezi sebou příliš neliší. Můžeme se o tom přesvědčit sami na příkladech prvních veršů hymny několika dalších států, například Čínské lidové republiky (zde) nebo Itálie (zde). Zvláštní pozornost si zasluhuje hymna Polska (zde). Je zajímavá tím, že se stala jakousi předlohou pro text hymny Ukrajiny, tedy jednoho ze států vzniklých po rozpadu Sovětského svazu. Text současné ukrajinské hymny vznikl v roce 1862 a po vzoru Dabrowského pochodu začínal slovy Ještě Ukrajina nezhynula. Celý text zde.
Pátá sloka ukrajinské hymny (původního textu básně z roku 1862), ačkoli se oficiálně nezpívá, je součástí povinné školní výuky:
Ach Bohdane, Bohdane,
náš slavný hejtmane!
Proč jsi odevzdal Ukrajinu
zpropadeným Moskvanům?
Abychom jí vrátili čest,
složíme hlavy.
Říkejme si Ukrajinci,
věrní synové!
Právě tento verš hymny je od roku 1991 základem ukrajinské státní politiky, politiky zasévání rusofobie. Právě rusofobie spojuje hymny Ukrajiny a Polska. Ačkoli polská hymna přímo nenavádí k nenávisti vůči Rusku, oslavuje Jana Henryka Dabrowského (1755–1818), který se proslavil nejen jako napoleonský generál a velitel polské pěší divize v polském sboru pod vedením Józefa Poniatowského v Napoleonově Velké armádě během války proti Rusku v roce 1812. Jan Dabrowski proslul svou nenávistí a Rusku a Rusům. Aktivně se zúčastnil Kosciuszkova povstání (1794) a v roce 1806 Velkopolského povstání, které bylo díky podpoře Napoleona korunováno úspěchem a vedlo ke vzniku Varšavského knížectví – protiruského pseudostátu pod záštitou Francouzského císařství.
Je důležité si připomenout, že Polsko i Ukrajina vznikly (mimo jiné) i na troskách Ruska; že oba státy mají velké problémy se svou existencí jakožto národního státu, což vedlo k tomu, že Polsko opakovaně ztrácelo svou státnost a jeho části se stávaly územím jiných států, zatímco Ukrajina se po 30 letech nezávislosti v roce 2022 dostala do fáze úplného rozpadu státu; že hymny obou zemí vyjadřují touhu řešit své problémy na úkor někoho jiného; že hymny obou zemí vyjadřují pochopení nemožnosti jejich existence coby suverénních států a vyjadřují pouze naději, že Ještě Ukrajina nezhynula a že Ještě Polsko nezhynulo. Ať už si to tedy nejvyšší státní představitelé Ukrajiny a Polska přejí nebo ne, hymny jejich zemí vyjadřují skutečnost, že Polsko ani Ukrajina nemají jako suverénní národní státy budoucnost a jejich zánik je jen otázkou času.
Současná státní hymna Ruské federace je obměnou hymny Sovětského svazu a mezi ostatními hymnami vyniká tím, že nenabádá k boji proti někomu nebo k budování vlastního státu na úkor někoho jiného, ale naopak vyzívá k tomu, aby všechny národy světa žily v míru a shodě a budovaly jednotný stát pro všechny. Celý text zde.
Česká hymna
Kde domov můj je původně píseň o dvou slokách, složená pro postavu slepého houslisty v divadelní hře Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka z roku 1834. Zpívá ji ve čtvrtém jednání slepý houslista Mareš na ševcovské pouti – fidlovačce – v Nuslích. Hudbu k ní složil a Tylův text mírně upravil František Škroup. Fraška obsahovala 21 hudebních čísel od Františka Škroupa – písní, quodlibetů, duet i sborů – a píseň „Kde domov můj“ v ní byla obsažena pod číslem 19. Píseň brzy zlidověla a stala se českou vlasteneckou hymnou, poté se její první sloka stala českou částí československé státní hymny, v níž byla následována první slokou nynější hymny slovenské (Nad Tatrou sa blýska). Samostatně je hymnou České republiky. Již od 19. století k písni vznikalo také množství nejrůznějších doplňků i parafrází.
Původní text
- sloka
Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách.
V sadě skví se jara květ
zemský ráj to na pohled!
A to jest ta krásná země
země česká domov můj!
Země česká domov můj!
2. sloka
Kde domov můj,
kde domov můj.
Znáte v kraji bohumilém
duše outlé v těle čilém,
mysl jasnou, znik a zdar
a tu sílu, vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!
Kritika
Už ve své době píseň vyvolala kromě nadšení i mnoho kritiky, například že text je nelogický, že píseň je příliš cukrkandlová a málo bojovná atd. Výhrady k ní měl Jan Neruda, T. G. Masaryk, Antonín Švehla, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Ferdinand Peroutka, později například Pavel Landovský či Milan Uhde. Mezi zastánce hymny patřili například Josef Pekař, Otakar Hostinský nebo František Kožík.
Bedřich Smetana nebyl z písně nadšen, ale když byl Janem Nerudou požádán, aby složil něco lepšího, namítl, že sotva se stavět proti písni, kterou lid sám za svou hymnu povznesl.
Sestava Českého rozhlasu Brno
Český rozhlas Brno v roce 2020 nahrál píseň v provedení Moravia Brass Bandu se zpěvačkou Kristýnou Daňhelovou ve verzi o čtyřech slokách a v doprovodném článku bez bližšího vysvětlení tvrdil, že píseň má čtyři sloky a že do Bulharska jeden pražský bulharský student píseň importoval právě v této verzi se čtyřmi slokami. Původní dvě sloky Český rozhlas prezentoval jako první a třetí sloku, k tomu připojil ještě druhou a čtvrtou, které do písně vnášejí křesťanskou tematiku. Tvrzení, že píseň měla původně tyto čtyři sloky, se objevilo v řadě různých dalších webů a časopisů.
Druhá sloka (v roce 1923 byl jako zdroj uveden Storchův zpěvní věnec z roku 1889):
Kde domov můj, kde domov můj,
v zemi kde náš kníže svatý
vírou v Krista v duši vzňatý
krev svou v oběť za vlast lil,
český národ vykoupil
v zemi slavné, otcům drahé,
v české zemi, domov můj,
v české zemi, domov můj!
Čtvrtá sloka (obdobná sloka je i v moravské II. a všeslovanské IV. verzi u Bačkovského i v písni Domov Slováka):
Kde domov můj, kde domov můj,
Bože velký Hospodine,
ruka Tvoje světům kyne,
Tebe vzývá národ můj,
věčný Bože při něm stůj,
světovládný Hospodine,
chraň vždy český domov můj,
chraň vždy český domov můj!
K výše zmíněné kritice písně našimi významnými osobnostmi musíme nutně připojit několik dalších a možná ještě zásadnějších. Text hymny je sice mírumilovný, lyrický a bohulibý, ale postrádá jakoukoli ideologii, natož koncepci řízení. Nevyjadřuje ani žádnou perspektivu dalšího vývoje a směřování do budoucnosti. Není tam ani zmínka o našich vztazích k jiným národům, ani jak bychom se zachovali v případě napadení nějakým nepřítelem.
Když si naši hymnu poslechnou cizinci, pochopí z toho textu, co od nás mohou očekávat, jak s námi mají jednat, co je pro nás zásadně důležité, na co si nenecháme sáhnout nebo co si nedáme líbit? Sotva. Ale právě tyto informace by tam být měly, ale nejsou. Když se nad tím zamyslíme, může nás napadnout (pro někoho kacířská) myšlenka, že by bylo nejlepší celou hymnu přepsat tak, aby vyjadřovala právě to, co tam chybí – pojetí života a hodnot, které chceme projevovat jak v rámci svého státu, tak i ve vztahu ke svým sousedům i ostatním národům. K tomu by však bylo nutné nejdříve takovou koncepci a ideologii vytvořit, protože stále žádnou nemáme a důsledky toho jsou stále viditelnější a ničivější. Ujme se někdo tohoto úkolu nebo zůstaneme bezbrannými a bezzubými „konceptuálními bezdomovci“, se kterými si může každý dělat, co se mu zlíbí? Nějaké náznaky se už ale přece jen začínají objevovat, jako například v písni Česká země nebi blízká.
2) Státní znak
Velký státní znak tvoří čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém poli je historický znak Čech – stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou na červeném poli. Ve druhém poli se nachází znak Moravy – orlice stříbrno-červeně šachovaná se zlatou zbrojí a korunou na modrém poli (tzv. moravská orlice). Ve třetím poli je znak Slezska – černá orlice se stříbrným perisoniem půlměsícového tvaru, uprostřed s křížkem, ukončeným trojlístky, se zlatou korunou a červenou zbrojí na zlatém podkladu.
Velký státní znak reprezentuje spojení všech historických zemí státu. Autorem návrhu i výtvarného provedení je heraldik Jiří Louda. Velký státní znak slouží k vnější reprezentaci státu a k označení budov, ve kterých sídlí orgány státní správy, státní úřady apod.
Česká orlice a lev
Prvním znakem symbolizujícím Čechy byla černá orlice ve stříbrném poli, kterou měl používat již praotec Čech a kterou později převzali i další panovníci. Takto se o našem znaku zmiňuje kronikář Václav Hájek z Libočan. Ovšem zda je to vše pravda nebo pověst je těžké říci, protože kronikáři si velice často a rádi některé pověsti a „skutečné události“ rádi vymýšleli a ani Václav Hájek z Libočan v tomto nijak nevybočoval. Kromě toho, že čerpal z dříve napsaných kronik plných legend a pověstí, také on si do svého díla vymyslel například pověst o Horymírovi nebo o Bivoji.
Další zmínky o tom, že Čechové měli svůj znak se datují do roku 1126, kdy zvítězili v bitvě nad Sasy. (Zřejmě šlo o bitvu u Chlumce). Tehdy vojska Čech údajně hlídala kopí sv. Václava místo tradičního praporu. V některých pramenech se uvádí, že byl na něm připevněn praporec „sv. Vojtěcha biskupa“, ale jeho vzhled není znám. Jisté ovšem je, že naším prvním historicky doloženým znakem, který obsahuje dravé zvíře, je opravdu orlice. Poprvé se jistě objevuje na dodnes dochované jezdecké pečeti krále Přemysla Otakara I. Jedná se o štít s černou orlicí na stříbrném poli, který král drží ve svých rukou. Orlici, nejspíše odvozenou od císařského znaku, používají naši panovníci až do roku 1253 současně se lvem.
Po vymření Přemyslovců daroval plamennou orlici král Jan Lucemburský 9. srpna 1339 tridentskému biskupovi Mikuláši.
Jak a proč jsme dostali do znaku lva?
Lev vždy představoval rytířské ctnosti, sílu a odvahu. Aby byly vlastnosti lva lépe zřetelné, často se lev ve všech znacích zobrazuje ve skoku a s vystrčenými drápy. Císař tento znak uděloval jen za výjimečné činy. Právě tak výjimečný čin, který si zasloužil tuto odměnu, předvedl náš kníže Vladislav II. Lva do svého znaku získává po 23. červnu 1158, když dobývá italské město Milano, které předtím vypovědělo poslušnost císaři Fridrichu I. Barbarossovi. Za odhodlání a úspěšné dobytí města a znovunastolení pořádku a poslušnosti v něm tedy Fridrich I. Barbarossa oceňuje knížete Vladislava II. královskou korunou a také mu přidává nový znak do erbu – stříbrného jednoocasého lva.
Možnost pyšnit se lvem ve skoku na červeném podkladu tedy dle všeho obdržel spolu s korunovací za zásluhy v boji. Něco podobného se opakovalo později, když se Přemysl Otakar I. prozíravě přidal na stranu dalšího císaře z rodu Welfů, Oty IV. Brunšvického. Pomohl mu v boji o korunu Římského království proti Filipu Švábskému, což mu přineslo dvě podstatné věci. Byl jmenován českým králem a zároveň díky tomu údajně směl ke lvovi ve znaku království připojit druhý ocas jako symbol moci.
Jenže existuje ještě jedno vysvětlení, které posouvá zdvojení lvího ocasu o pár desítek let později. Dle něho se tak mělo stát až při panování dalšího českého krále Václava I. jednookého. Druhý ocas měl symbolizovat společné vládnutí s jeho synem Přemyslem Otakarem II., když spolu v roce 1247 do své správy získali Rakousko. Nicméně po Václavově smrti druhý ocas lvovi ve znaku Českého království a rodovém znaku Přemyslovců zůstal.
Zajímavostí je, že v české heraldice se tradičně označují lvi s jedním ocasem jako „lvice“, a dva ocasy mají jen lvi. Podobně je tomu i u „ptactva“. Jednu hlavu mají „orlice“, kdežto dvě hlavy „orli“ (například rakouskouherský orel).
Postupem času na erbu, pečetích a dalších znacích Českého království porazil lev orlici a ta zmizela. Český lev a první znak – černá orlice ve stříbrném poli, se už spolu nikdy neobjevili, tuto orlici může nahrazovat jedině černá Slezská orlice na poli zlatém.
Nejstarší barevná malba českého lva i moravské orlice je v Pasionálu abatyše Kunhuty z let 1313-1321.
Výše uvedené základní informace o českém státním znaku si můžete celkem snadno dohledat z různých běžně dostupných oficiálních zdrojích a případně si je rozšířit o další podrobnosti nebo polemiky, kterých existuje celá řada. Namísto dohadování se o tom, která z historických verzí je pravděpodobnější, jak to tehdy ve skutečnosti bylo a nebylo, mi připadá důležitější položit si několik zásadních otázek:
Vypovídají tyto symboly něco podstatného o české národní identitě?
Vypovídají něco o smyslu existence současného českého státu nebo jsou jen historickou relikvií, zaprášenou minulostí?
Skrývají i nějaké poselství, o kterém oficiální historie mlčí?
A je výše uvedený oficiální výklad vůbec relevantní a správný?
Pro odpovědi na tyto otázky se musíme na celou záležitost ohledně státních symbolů podívat pod zcela jiným úhlem pohledu, pro někoho asi nezvyklým, o kterém se ve školách neučí a běžně dostupné zdroje o tom mlčí. Je na každém, aby tyto dva různé pohledy mezi sebou porovnal a posoudil, nakolik jsou v souladu se skutečností a jaká je jejich výpovědní hodnota.
Český státní znak z konceptuálního hlediska
Symbolika orla a lva
Na českém státním znaku tedy najdeme dvě zvířata – lva a orlici. Obě zvířata symbolicky vyjadřují určitý druh správy dané země. Orel se vznáší vysoko nad zemí a díky svému ostrému zraku vidí do velké dálky. Díky těmto vlastnostem představoval orel vždy symbol imperiální moci – vlády nad rozlehlým územím, které vzniklo spojením více národů s různými kulturami a tradicemi. Naproti tomu lev je sice považován za krále zvířat, ale dosah jeho moci a pole působnosti jsou podstatně menší než v případě orla.
Proto lvi představují symbol určité feudální vymezenosti, protože se soustředí na obranu určitého vymezeného území, které považuje za své. Nahrazení svatováclavské orlice lvem tedy neznamenalo nějaké zvýšení moci, prestiže nebo státní suverenity, ale právě naopak snížení statutu státní subjektnosti. Lev se dvěma ocasy je navíc neskutečné, mýtické stvoření, což poukazuje na skutečnost, že se jedná o znak umělého, projekčně-konstruovaného státu, jak bylo zmíněno ve 2. části tohoto pojednání o vzniku Československa.
Na území Čech bylo od počátku nahlíženo jako na součást nebo prvek nějaké větší říše, proto měl sv. Václav na erbu orla. Přítomnost orlic i na současném státním znaku svědčí o tom, že to platí dodnes, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. České země mají ale zároveň svůj konkrétní funkční úkol v rámci nadnárodního řízení, a proto jsou na znaku přítomni i lvi, kteří jsou příslibem a závazkem jeho svědomitého plnění.
Kromě konkrétních druhů zvířat mají v heraldické symbolice velký význam i použité barvy. Z tohoto hlediska jsou velmi zajímavé především obě orlice – tzv. moravská a slezská.
Moravská orlice je zbarvena červeno-stříbrnou šachovnicí na modrém poli. Namísto stříbrné barvy se ale technicky používá bílá, a proto je třeba se zaměřit na význam kombinace červené a bílé barvy. A tady to začíná být velmi zajímavé, protože jak brzy uvidíme, pro jejich plné pochopení se musíme vydat nejen hluboko do minulosti (v tomto případě až do starověkého Egypta), ale zároveň se alespoň rámcově seznámit s dějinami globalizačního procesu na planetě Zemi.
Červená, bílá a centra koncentrace řízení v dějinách
Před více než 6 000 lety existovaly na území dnešního Egypta dva státy – Horní Egypt s hlavním městem Veset (známým pod řeckým jménem Théby), se nacházel v údolí horního Nilu a Dolní Egypt s hlavním městem Mennofer (známým jako Memfis) v nilské deltě. Král Horního Egypta měl bílou korunu, symbolizující rozbouřené vody Nilu v horských soutěskách, a král Dolního Egypta měl červenou korunu, symbolizující barvu vycházejícího slunce. Králům sjednoceného státu se říkalo králové dvou států a jejich koruna měla dvě barvy – bílou a červenou.
I poté, co zmíněná města ztratila status hlavního měst, zůstala centry žreců – kněžích, kteří byli hlavními strážci posvátných tajemství, tradic a kultury starověkého Egypta. Vládli starobylými, tajnými a rozsáhlými znalostmi astronomie, fyziky, chemie, matematiky a medicíny. Byli to právě tito kněží, a nikoli faraoni, kdo skutečně vládl staroegyptskému státu. V každém centru byl tým 11 žreců – hierofantů (z řeckého hierofantos = ukazující posvátno). Každý tým si vytvářel vlastní představu o koncepci řízení státu. Když se setkali žreci ze dvou týmů hierofantů, vedli debatu, ve které prosazovali koncepci svého týmu. Po vyslovení protiargumentu nebo otázky předali tomu, kdo na ní měl odpovědět kouli, a pokud chtěl někdo oponovat cizímu argumentu, vzal si kouli sám. Právě z této debaty žreců-hierofantů vznikl dnešní fotbal.
Poté, co města Mennofer a Veset definitivně ztratila svá postavení center koncentrace řízení, nastal přesun globálních center koncentrace řízení do Benátek a Janova. Benátky se staly nástupcem Mennoferu (červená barva) a Janov Vesetu (bílá barva). A tomu odpovídala i podoba vlajek, které tyto dva městské státy získaly.
V případě Benátek to bylo jednoduché – vlajka červené barvy se zlatým okřídleným lvem, který podle oficiální verze symbolizuje evangelistu Marka, jehož ostatky se v Benátkách uchovávají od roku 828. Okřídlený lev je však zjevným dědictvím panteonu staroegyptských bohů, což jsou jakási mýtická stvoření, která v sobě kombinují rysy dvou nebo více biologických druhů. Jsou to například gryfové – mytologická okřídlená stvoření s trupem lva a hlavou orla. Vlajka Benátek byla viditelná a snadno rozpoznatelná z dálky. Navíc mohla být vlajka umělecky zdobena podle dobových trendů.
Naopak Janov měl problém – bílá vlajka byla špatně viditelná z dálky a nebylo možné ji ozdobit vzory, protože pak by byla potlačena její bílá barva. To bylo důvodem, proč se na ní objevil rovný červený kříž. Má se za to, že právě vlajka Janova se roku 1190 stala vlajkou Anglie, což by mělo i svoji logiku, jak uvidíme dále.
Ve 13. století již byla oblast Středomoří prakticky ovládnuta, byly navázány řídící vztahy a pokračovalo objevování světa, což se projevilo v naléhavé potřebě přemístit centra koncentrace řízení tak, aby byla dlouhodobě využitelná pro další šíření evropské civilizace na planetě. Proto bylo jako centrum koncentrace řízení pro již ovládnutou část světa a pro pohyb směrem na Východ zvoleno Švýcarsko (dodnes sídlo mnoha světových organizací a institucí), zatímco centrem koncentrace řízení zaměřeného směrem na Západ se stalo Holandsko. Nová sídla globálních center koncentrace řízení nevznikla pouhým mechanickým přesunutím do nových míst. Tato nová centra vznikala za tvůrčího spojenectví předchozích center koncentrace řízení, přičemž některé z jejich funkcí zůstaly Janovu a Benátkám. (Není náhoda, že janovský rodák Kryštof Kolumbus se vydal objevovat nový kontinent na západ přes Atlantik, zatímco benátský kupec Marco Polo se proslavil svými cestami do východní Asie.)
Holandsko se budovalo jako dočasné centrum koncentrace řízení s tím, že bude následně přeměněno na regionální administrativní centrum koncentrace řízení, tedy jakýsi polní štáb globálního centra koncentrace řízení, které se utvářelo zároveň s tím dočasným v Anglii. Potřeba vytvoření dočasného střediska koncentrace řízení byla dána tehdejší úrovní rozvoje dopravní komunikace. Holandsko mělo přístup k otevřenému moři a zároveň bylo s Evropou spojeno rozsáhlou sítí řek, které představovaly hlavní dopravní tepny té doby. Avšak právě toto snadné dopravné spojení s Evropou a to, že se Holandsko nacházelo přímo v kontinentální Evropě, bylo zároveň jeho zranitelným místem, které umožňovalo cizím mocnostem Holandsko snadno napadnout a zničit.
Anglie, oddělená od Evropy průlivem, byla sice prakticky nenapadnutelná, ale absence vyspělé komunikace s Evropou jí znemožňovala řádně plnit úlohu globálního centra koncentrace řízení. Právě kvůli těmto okolnostem vznikla potřeba dočasného sídla, které by plnilo funkce hlavního globálního centra do doby, než bude mezi Anglií a Evropou navázáno dostatečné komunikační spojení. Tato doba nastala koncem 17. století. Právě tehdy přišel čas, aby globální řízení převzalo nad Anglií plné strukturální řízení. Za tímto účelem byly tyto prvky strukturálního řízení přeneseny z Holandska do Anglie. Tyto události vešly do dějin jako Slavná revoluce (Glorious revolution), státní převrat v roce 1688 v Anglii, v rámci kterého byl svržen král Jakub II. Stuart (1633-1701). Při tomto převratu byl rozhodující údernou silou holandský expediční sbor, vedený místodržícím Holandska Vilémem III. Oranžským (1650-1702), který se stal novým králem Anglie, Skotska a Irska. Vilém III. vládl se svou manželkou Marií II. Stuartovnou (1662-1694), dcerou svrženého anglického krále Jakuba II.
Za přispění Viléma III. byla v roce 1694 v Anglii založena Bank of England, která položila základy moderního světového finančního (bankovního) systému. Bank of England se nepodobala žádné jiné bance své doby, ale měla své předchůdce, kterými byla Janovská banka založená v roce 1345 (jiné zdroje uvádějí rok 1371, oficiálním datem je rok 1407) a Banco del Giro v Benátkách, založená v letech 1356-1374 (formálně v roce 1524 a oficiálně v roce 1619). Na základě benátských a janovských bank vzniklo ve Švýcarsku bankovní centrum globálního významu, přičemž pro práci v terénu byla nutná odpovídající síť, při jejímž zrodu stála Banka Anglie, neboť ve srovnání s tehdy existujícími bankami je vliv Banky Anglie na rozvoj mezinárodního finančního systému nesrovnatelně větší. Zaprvé, model Banky Anglie použila řada dalších zemí při vytváření svých vlastních centrálních bank a zadruhé, v určitých historických obdobích byla Banka Anglie centrem, ze kterého se řídil světový finanční systém.
V zájmu ovládnutí středomořské oblasti byl koncem 13. století vytvořen nový stát, budoucí Osmanská říše, kterému Benátčané ponechali pod svým přímým řízením veškerou oblast zahraniční politiky a zpravodajství. Státními barvami osmanského státu se staly červená a bílá, symbol toho, že tento stát byl vytvořen a je řízen společnými silami Benátčanů a Janovanů, kteří měli v černomořské oblasti četné kolonie, které se staly centry koncentrace řízení pro vytvoření osmanského státu.
V Evropě se – také kvůli ovládnutí území – začal v 10. století vytvářet stát, který vešel do dějin jako Svatá říše římská (od roku 1512 – Svatá říše římská národa německého), jehož heraldické barvy byly, coby symbol ovládnutí nových území, černá a žlutá. Nástupcem Svaté říše římské, jejíž vlajka byla černožlutá a v souladu s tehdejším statusem v systému vlajek měla podobu dvou vodorovných pruhů, bylo Rakouské císařství.
Shrnutí
Když se po této historické exkurzi vrátíme zpět do přítomnosti a našemu státnímu znaku, můžeme jasně vidět, že symboly zobrazené na českém státním znaku nemají českou národní identitou prakticky nic společného. Červenobílá „moravská“ orlice symbolizuje dva subjekty nadnárodního řízení – euroasijský a euroatlantický blok globalistů – a tím i obecné úkoly zadané nadnárodním řízením. Slezská orlice zase jasně odkazuje na dřívější příslušnost této oblasti k Rakouskému císařství a obecně na určité euroasijské směřování mj. k vytvoření tzv. Mezimoří, tedy územně správnímu celku s jednotným řízením, který by se měl rozkládat v oblasti mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem – tedy zhruba na území bývalého Rakouska-Uherska*. Český státní znak tedy vypovídá o státním celku a území, které je plně k dispozici pro dosahování záměrů nadnárodního řízení a které by mělo „lví silou“ usilovat o svědomité plnění zadaných úkolů.
Nakolik je tento úhel pohledu na státní symboliku relevantní nebo zcestný, to ať si laskavě posoudí každý sám za sebe.
_____________
* Globalisté běžně plánují na mnoho desítek let dopředu, takže to, co se nám dnes může jevit jako výplod fantazie, přesto postupně a téměř nepozorovatelně nabývá konkrétní obrysy. Procesy globálního řízení jsou zpravidla viditelné a rozpoznatelné až s velkým časovým odstupem, a pouze tehdy, když na ně nahlížíme v rámci odpovídajícího paradigmatu. V běžném školním výkladu dějiny připomínají spíše kaleidoskop nahodilých a vzájemně nesouvisejících událostí než nějaký kontinuální řízený proces.
3) Vlajka
Historie vlajky coby státního symbolu
Státní vlajka je nejstarším státním symbolem, protože hrála důležitou roli již v době, kdy se hierarchie ve společnosti teprve utvářela. Již v době kmenově rodového společenství, kdy se lidé uvnitř rodu navzájem dobře znali a věděli, jaké je jejich místo v kmenové hierarchii, se k označení vůdce (centra řízení) na bojišti používala vysoká žerď s plátnem na vrcholu. S rostoucím počtem sociálních skupin a jejich složitější sociální organizací vyvstala potřeba stanovení systému vnějších znaků, podle kterých by okolí rozlišilo roli a místo určité osoby v hierarchii společnosti a úrovní řídících pravomocí toho kterého náčelníka či šlechtice. Také bylo nutné viditelně označit místo, kde se během bitvy nachází vůdce či velitel, nebo označit jeho dočasnou či trvalou rezidenci. Právě takto vznikla hierarchie vlajek, kdy vlajka vyznačovala místo, které její vlastník zastával v hierarchii společnosti nebo vojska.
První vlajky tedy byly rozlišovacími znaky vůdců, králů, císařů, vysokých úředníků a velitelů. Motivem vlajek byli nejen draci či jiná mýtická zvířata, ale také zvířata, která lidé znali a která vnímali jako určitou hrozbu nebo s nimiž si spojovali nějaké agresivní vlastnosti, jako jsou lvi, tygři nebo draví ptáci. Používaly se také vlajky s vyobrazením tváří světců a vepsanými hesly. Vlajky byly nejrůznějším způsobem zdobené a doplněné o stuhy a střapce, obvykle z koňských žíní.
Nejvyšší vládce měl právo na jednobarevnou vlajku s minimem dalších symbolů, která však přesto mohla utvářet určitý ucelený obraz. Jeho poddaní naproti tomu museli svou vlajku složit ze dvou nebo více barev a drobných detailů, přičemž čím nižší místo zaujímali v hierarchii, tím více barev a drobných detailů vlajka měla. Důležitý je přitom nejen počet barev a dalších detailů na vlajce, ale také jejich velikost a umístění.
Potřeba odlišit vládnoucí představitele společnosti pomocí vlajek s sebou přinesla i nevyhnutelné spojování určitých barev výhradně s tou či onou vládnoucí dynastií. Takové barvy měla každá vládnoucí dynastie obvykle dvě (někdy i tři) a šlo o barvy erbovní, tedy ty, ve kterých byl vyveden erb nebo vlajka suzeréna (suzerén byl významný feudální panovník, jehož moc byla založena na podřízení si menších feudálů, kteří od něho obdrželi právo vlastnit část půdy). Vazalové proto měli povinnost odlišit se od ostatních tím, že jejich vlajky nebudou jednobarevná plátna, ale kombinace vodorovných nebo svislých pruhů v erbovních barvách suzeréna. Došlo to až tak daleko, že vojáci nebo služebnictvo toho kterého vládnoucího rodu byli oblečeni tak, že již podle barev jejich oděvu bylo patrné, kterému suzerénovi jsou podřízeni. S rozvojem státu se osobní vlajky suzerénů stávaly vlajkami států a jejich erby státními znaky.
Z historického hlediska je nutné rozlišovat mezi státními vlajkami, které vznikly v průběhu vývoje státu a těmi, které byly prohlášeny za státní vlajky v důsledku nějakých předchozích událostí. K takovým vlajkám patří například státní vlajka USA, která vznikla v důsledku odtržení amerických kolonií od britského impéria, vlajka Francie, která se stala státní vlajkou v důsledku Francouzské revoluce v roce 1789 nebo současná vlajka Ruské federace ustanovená zločinci (bude rozvedeno dále), kteří v roce 1991 provedli státní převrat, který vyústil v rozpad SSSR.
Klasickým příkladem státní vlajky vzniklé v procesu vývoje státu je vlajka Velké Británie, která má oficiální názvy Union Jack a Union Flag. Během své existence se britská vlajka průběžně vyvíjela, měla řadu různých provedení, než získala současnou dobře známou podobu, která se skládá z překrývajících se křížů svatého Jiří (Anglie), svatého Ondřeje (Skotsko) a svatého Patrika (Irsko).
Historie britské vlajky názorně ukazuje, jak se s rozvojem mezistátních vztahů projevilo, že některé státy se formovaly jako státy-suzeréni, zatímco jiné státy neměly jinou možnost, než přijmout pozici státu-vazala. Proto musel být tento vztah mezi suzerénem a vazalem vyjádřen také ve státních symbolech.
Míra globalizace a koncentrace řízení výrobních sil na planetě dosáhla v 17. století takové úrovně, že vyústila v zavedení nadnárodní regulace zavádění státních symbolů, zejména vlajek. Proces nadnárodní regulace zavádění státních symbolů, nezbytný pro globální řízení v rámci jednotného celosvětového systému symbolů, nebyl snadný, a ne vždy se podařilo vlajky a státní znaky státům vnutit. Nejčastěji se toto nadnárodní zavádění státních symbolů setkávalo s odporem elit jednotlivých zemí, které se snažily pokračovat v národní tradici utváření státních symbolů.
Poměrně vysoká efektivita v zavádění celosvětového systému symbolů a přizpůsobení zemí světa tomuto systému státních symbolů však způsobilo, že v 17. století byly možnosti tvorby originálních vlajek již prakticky vyčerpány a elity jednotlivých zemí vesměs pochopily, že další chaotické vytváření státní symboliky není rozumné. Z tohoto důvodu se snadno ujala metoda vytváření vlajek na základě kombinace barevných pruhů, obvykle dvou nebo tří, kdy čím menší byl jejich počet, tím vyšší bylo hierarchické postavení státu.
Barvy na vlajce vyjadřují, do jakého globálního klanově-korporativního uskupení ten který stát patří, přičemž uspořádání barevných pruhů vyjadřuje status, postavení tohoto státu v daném klanově-korporativním uskupení:
Svislé pruhy vyjadřují možnost určité nezávislosti při provádění zahraniční a domácí politiky.
Vodorovné pruhy naopak vyjadřují, že stát je pasivním vykonavatelem blíže neurčeného vnějšího nadnárodního řízení. Mnoho vodorovných pruhů svědčí o velmi nízké úrovni státní subjektivity, případně o její naprosté absenci.
Další prvky na kterékoli vlajce znamenají, že ten, kdo tyto prvky na vlajce má, je v nižším hierarchickém postavení než ten, kdo má vlajku se stejným uspořádáním barevných pruhů, ale bez dalších prvků.
Trojúhelník na vlajce se dvěma vodorovnými pruhy pozvedá stát v mezistátní hierarchii na úroveň státu s dvoubarevnou vlajkou. A pokud je trojúhelník součástí vlajky se třemi vodorovnými pruhy, pak stát v hierarchii odpovídajícím způsobem přibližuje ke státu s vlajkou se třemi vodorovnými pruhy. Umístění jakéhokoli znaku do trojúhelníku vyjadřuje snížení statusu státu.
Právě v 17. století přišla doba, kdy historicky vzniklé státy začaly v průběhu globalizace ztrácet svou suverenitu, což se projevilo nahrazením jejich historické vlajky vlajkou nového systému (s barevnými pruhy), která vyjadřovala podřízenost státu konkrétnímu globálnímu centru koncentrace řízení, uskutečňujícího proces globalizace na planetě.
Tímto způsobem, dle nepsaných pravidel, se vyvinul novodobý systém vlajek, kdy historicky vzniklé státy s plnou suverenitou mají historicky zavedenou vlajku, zatímco země vzniklé v průběhu budování států v období 16. až 20. století nebo státy, ve kterých došlo v té době ke změně uspořádání spočívající buď v částečné nebo úplné ztrátě suverenity, dostaly vlajky v podobě barevných pruhů. Současně se vyvinulo dělení podle použitých barev, které určovaly příslušnost / vazalitu ve vztahu k centrům koncentrace řízení. Vlajky v barevném uspořádání červená – bílá – modrá (včetně jejich odstínů) jsou tedy ve vazalském vztahu k euroatlantickému centru koncentrace řízení, zatímco kombinace ostatních barev vyjadřují vazalství vůči euroasijskému centru koncentrace řízení.
Československá / Česká vlajka
V improvizovaných podmínkách první světové války plnil funkci státní vlajky původně výsostný zemský symbol Čech bíločervené barvy, používaný nejpozději od 16. století, který vypadal obdobně jako současná vlajka Polska. Tato vlajka se používala i v letech 1918-1920.
Na konci roku 1918 vznikla z iniciativy profesora pomocných věd historických Gustava Friedricha takzvaná znaková komise. Od jara 1919 pracovala na úkolu vytvořit jednoduchou a nezaměnitelnou vlajku v daných barvách (bílá, červená a modrá). Jejím členem se stal i koncipista státního archivu Jaroslav Kursa, který zpracovával a připravoval grafické podklady. Do května vypracoval soubor návrhů s možnými barevnými kombinacemi, mezi nimiž se objevila i varianta s klínem.
V té době byli k navrhování vlajky přizváni také členové Uměleckého sboru Památníku odboje, mezi nimi například František Kupka nebo Václav Špála. Na schůzce došlo ke střetu konzervativců prosazujících tradiční dvoubarevnou vlajku s těmi, kdo chtěli navázat na tradice husitské nebo i nejnovější, legionářské, a navrhovali například verzi s kalichem, lvem nebo kotvou. S pověstnou troškou do mlýna přispěl rovněž grafik Vojtěch Preissig. Jeho návrhy se vyznačovaly symbolikou ovlivněnou dlouholetým pobytem ve Spojených státech amerických: obsahovaly obvykle čtveřici pěticípých hvězd představujících Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. Překvapivě si získaly značnou podporu.
Přesto byl nakonec jako nejvhodnější shledán Kursův návrh s modrým klínem do jedné třetiny délky vlajky. Ani tato verze však nebyla definitivní, četné protesty vedly k protažení klínu do poloviny délky. V takové podobě byla československá vlajka 30. března 1920 schválena.
Symbolika modrého klínu na vlajce není jednoznačná a vyvolává řadu spekulací. Podle jedné verze symbolizuje slovenské hory a Slovensko připojené k českým zemím, symbolizovaných bílým a červeným pruhem. V tom případě ale nedává smysl, proč modrý klín zůstal i na vlajce samostatné České republiky. Existují ale i další teorie.
Jedna z nich má za to, že modrý trojúhelník odkazuje na symboliku svobodného zednářství. Taková myšlenka se může na první pohled jevit jako bizardní, ale když celou věc prozkoumáme více do hloubky, zjistíme, že má své opodstatnění. Právě svobodní zednáři totiž měli značnou zásluhu na vzniku samostatného Československa. Mezi jejich členy prokazatelně patřili mimo jiné Edvard Beneš, Karel Kramář, Alois Rašín, M. R. Štefánik, ale i prezident USA Woodrow Wilson, se kterým T. G. Masaryk společně s Benešem podepsali 14. října 1918 tzv. Washingtonskou deklaraci, která znamenala vyhlášení samostatného Československa.
V meziválečném období se svobodné zednářství v Československu rozmáhalo tak, jako v málokterém státě Evropy a mělo značný vliv na polický, společenský a kulturní život v nově vzniklé republice. Odhaduje se, že (česky mluvících) svobodných zednářů bylo v ČSR mezi válkami zhruba dva tisíce. Zatím se podařilo dohledat 961 jmen členů, včetně jejich příslušnosti k jedné z 12 lóží. Ke známým členům, kromě výše jmenovaných, patřili například malíř Alfons Mucha, Jan Masaryk, Karel a Josef Čapkové, herec Zdeněk Štěpánek nebo majitel Lucerny Václav Havel st. – otec prezidenta Václava Havla.
Na podrobnější popis působení a vlivu tohoto celosvětového hnutí zde není dostatek prostoru, ale poměrně rozsáhlý popis najdete i na vyčištěné a vybělené wikipedii, kde je však svobodné zednářství vylíčeno poněkud jednostranně. Vnímavějšího čtenáře na první (nebo druhý) pohled upoutají zjevné rozpory. Svobodné zednářství je oficiálně líčeno jako altruistické, liberální a pokrokové hnutí. Proč má ale přísně hierarchickou strukturu, kdy členové na nižších stupních zasvěcení často nemají ponětí o tom, co se odehrává na těch vyšších? Proč se členem hnutí, které se zaštiťuje rovností, volností a bratrstvím nemůže stát kdokoli, ale pouze vybraní a schválení zástupci vyšších společenských vrstev? Proč jsou členové vázáni slibem mlčenlivosti a nesmí prozradit členství jiných (žijících) zednářů? Pokud se jedná o tak neškodný a bohulibý spolek, jak o sobě sami prohlašují, tak proč tolik tajností?
Není pochyb o tom, že mnozí lidé vstupovali do zednářských lóží s upřímným přesvědčením, že tak budou moci lépe sloužit nějaké dobré věci, aniž by tušili, jaké jsou skutečné záměry a cíle tohoto hnutí. Jsou známy i případy, kdy byli noví členové poměry uvnitř této organizace natolik znechuceni, že po nějaké době z řádu zase vystoupili. Proto nelze všechny svobodné zednáře házet do jednoho pytle a hned jim nasazovat psí hlavu. Pro více informací o svobodném zednářství mohu doporučit knihu Petera Bielika uvedenou v seznamu literatury na konci této části.
Jako námět k zamyšlení zmíním ještě jednu zajímavou okolnost. Svobodné zednářství lze definovat jako liberálně-okultní hnutí nebo jakési pseudo-náboženství bez Boha. Počátky svobodného zednářství jsou zahaleny tajemstvím, sami zednáři o jeho původu poskytují desítky různých tvrzení. Jako první jistý záchytný bod se běžně přijímá spojení čtyř lóží v Londýně dne 24. června 1717 do jedné velké lóže. Tyto lóže však logicky musely existovaly už nějakou dobu před tím. Jak dlouho není známo. Pokud jste pozorně pročetli všechny předcházející části tohoto pojednání, možná si vzpomenete na rok 1688, kdy v Anglii došlo ke státnímu převratu a svržení krále Jakuba II. holandským místodržícím Vilémem III. Oranžským. Jednalo se o významný krok v dějinách globalizace a řízení euroatlantického prostoru. O rok později, v roce 1689, vyšlo dílo anglického filozofa Johna Lockeho pod názvem Druhé pojednání o vládě, které se stalo základním kamenem liberálního světonázoru a zůstává jím dodnes. A první doložená zmínka o působení svobodných zednářů je z roku 1717, tedy nedlouho po těchto převratných událostech. Jedná se o pouhou shodu okolností nebo zcela logické po sobě následující kroky? Nemohlo by to být třeba tak, že po přesunutí centra koncentrace řízení z Holandska do Anglie bylo třeba vytvořit vhodnou ideologii / filozofii, která by sloužila zájmům koncepce davově-elitárního systému řízení společnosti a následně vytvoření (polotajných zednářských) řídících struktur, určených k uvádění takové koncepce do praxe?
Existuje ještě další teze vysvětlující přítomnost modrého klínu na naší vlajce, která také souvisí s globálním řízením, ale o té se tu záměrně nezmíním. Kdo je na přijetí takových informací vnitřně připraven, k tomu se jistě nějak dostanou. Posouzení nakolik jsou tyto domněnky související s naší vlajkou opodstatněné opět nechávám na každém. Světonázor by si měl vytvořit každý sám za sebe na základě svých zkušeností a vnitřní potřeby po získání poznání a porozumění světu, ve kterém žijeme.
Stručně o dalších vlajkách
Na závěr této části věnované státním symbolům se ještě podíváme na vlajky zemí a organizací, které mají celosvětový význam a ovlivňují i události a život v naší zemi.
Vlajka USA
Pokud se z výše uvedené perspektivy podíváme na vlajku Spojených států amerických, kterou tvoří mnoho tenkých, střídajících se pruhů a mnoho drobných detailů v kantonu (část vlajky v levém horním rohu u žerdi), snadno zjistíme, že tento stát nedisponuje žádnou suverenitou a jen nástrojem v rukou nadnárodního řízení. Kombinace červené, bílé a modré barvy odkazuje na podřízenost euroatlantickému centru koncentrace řízení.
Podoba vlajky USA nevznikla najednou. Původně USA tvořilo 13 států (Delaware, Pensylvánie, New Jersey, Georgia, Connecticut, Massachusetts, Maryland, Jižní Karolína, New Hampshire, Virginie, New York, Severní Karolína, Rhode Island) a na znamení toho bylo v kantonu vlajky umístěno 13 hvězd na modrém pozadí. Poloha hvězd i hvězdy samotné se však v období mezi lety 1777 až 1795 nejednou měnily. Teprve potom získala vlajka USA svou současnou podobu, kdy jsou hvězdy v kantonu uspořádány v řadách, přičemž počet hvězd i jejich vzájemná poloha byly dány přidáváním hvězd podle toho, jak se do USA začleňovaly nové státy.
Vlajka Sovětského svazu a Ruské federace
Jednobarevná vlajka nemusí vždy znamenat plnou suverenitu státu a vše záleží na tom, jak jsou na listu umístěny další prvky. Pokud jsou další prvky umístěny v levém horním rohu vlajky, jako je tomu v případě vlajky SSSR, jedná se o označení svrchovaného státu. Platí, že čím menší je počet prvků a čím zřetelněji jsou vyjádřeny, tím vyšší je úroveň suverenity. Vlajka Sovětského svazu tedy vyjadřovala nejvyšší úroveň suverenity.
Vlajku současné Ruské federace tvoří bílo-modro-červená trikolora s vodorovnými pruhy, což svědčí o pasivní roli vykonavatele vůle nadnárodního řízení, v tomto případě euroatlantického centra koncentrace řízení, jak o tom svědčí použité barvy. Horní pruh je navíc bílý (bílá barva symbolizuje kapitulaci, podvolení se cizí moci), což v tomto spojení nepřiznává Rusku žádné právo na suverenitu, avšak ponechává právo na jistou subjektivitu. Tato trikolora, která byla 1. listopadu 1991 schválena jako státní vlajka Ruska, vyjadřuje, že Rusko nemá právo provádět svoji vlastní suverénní zahraniční a vnitřní politiku. (Stačí vzpomenout nebo si vyhledat dokumenty například o „ekonomické genocidě“, která v Rusku probíhala především v 90. letech za vlády (p)rezidenta B. N. Jelcina.)
Dokonce i malá Česká republika stojí ve světové hierarchii států mnohem výše a má podstatně větší práva na provádění své zahraniční a vnitřní politiky než velké Rusko. (Jak toho dovedou naše „elity“ využít, je věc jiná.) Novodobá státní vlajka vyjadřuje postavení Ruska coby (krypto) kolonie Západu, tedy status, za který pod touto vlajkou bojovali bělogvardějci v zájmu intervenčních vojsk v občanské válce v letech 1918-1922 a různí Vlasovci v zájmu Hitlerovy Třetí říše během Velké vlastenecké války.
Slovensko a Slovinsko
Slovensko a Slovinsko, které mají na svých bílo-modro-červených vlajkách navíc umístěny i své státní znaky, disponují díky těmto přidaným prvkům ještě nižší subjektivitou i suverenitou než Rusko.
Nástroje globálního centra koncentrace řízení
Zvláštní kategorií vlajek jsou vlajky států a státních společenství, které tvoří list jedné barvy se symbolem ve tvaru kruhu uprostřed. Takové vlajky vyjadřují, že dotyčný stát není státem v pravém slova smyslu, dokonce není ani státem s omezenou suverenitou, jako je tomu například u Turecka nebo Albánie. Stát nebo společenství států s vlajkou, v jejímž středu je kruh, je nástrojem globálního centra koncentrace řízení, ať už euroatlantického nebo euroasijského. Mezi nejznámější státy nebo státní společenství s vlajkami tohoto typu patří Japonsko, Třetí říše a Evropská unie. Vlajka Evropy je svou koncepcí replikou kantonu vlajky USA z období, kdy v něm byly hvězdy uspořádány do kruhu (viz starší varianta vlajky USA výše). Pokud vám připadá nesmyslné házet do jednoho pytle Třetí říši a Evropskou unii, potom mohu doporučit k poslechu nebo přečtení dokument Nacistické kořeny Evropské unie (viz zdroje na konci této části).
Čína
Zemí, která stojí v současné hierarchii států na zřejmě na nevyšším místě a má plné právo provádět svoji vlastní suverénní zahraniční i vnitřní politiku, je Čínská lidová republika.
V těchto třech částech jsme si nastínili určitý globální kontext a situaci, ve které se naše země dlouhodobě nachází, o globálních silách, které se snaží řídit tento svět (a často si při tom hrají na Boha) a se kterými je nutné počítat. Domněnka, že si každá země na světě může svobodně dělat, co se jí zachce, je naivní a neodpovídá skutečnosti. Smysl předchozích částí spočívá především v tom, že poukazují na různé vnější vlivy, které na nás dlouhodobě působí a ovlivňují nás na mnoha úrovních, ať už si to uvědomujeme nebo ne. A mají vliv i na to, co považujeme za „své“, tedy ryze české a pro nás typické.
Použitá literatura:
Adam B. BARTOŠ: Svobodní zednáři v česko(slovenské) politice
Peter BIELIK: Svobodné zednářství – neštěstí naší doby
Vnitřní prediktor SSSR: Státní symboly a státní suverenita
Video:
Rozhovor Jana Buzka se spoluautorem knihy Státní symboly a státní suverenita V. V. Pjakinem o (nejen) českých státních symbolech najdete zde
Dokument:
Vítek SVCS: Nacistické kořeny Evropské unie – audio zde, text zde