Česká národní identita
1. část
Základy politické filozofie
Dříve než se pustíme do zkoumání české národní identity, musíme si nastínit alespoň základy fungování politických řádů (a neřádů) ve světě, kterého je naše malá země součástí. Je to nezbytné, protože žádný stát není ostrovem jen sám pro sebe, a na všechny více nebo méně působí různé globální vlivy a tendence, různé agendy, ideologie a světonázorové koncepce. Řada z nich se usiluje více nebo méně patrným způsobem o oslabování a postupný rozklad národních států ve prospěch nadnárodních zájmových skupin a institucí, aniž by si to jejich obyvatelé nějak zvlášť uvědomovali. Zejména mladší generace už dokonce začínají národní státy považovat za přežitek a rozkladné tendence dokonce vítají, aniž by si dokázali uvědomit, jaké to bude mít následky. Proto je na úvod potřeba vyjasnit si, proč je národní stát tak důležitý a jaké jsou případné další alternativy. Jedině na základě tohoto porovnání můžeme dospět ke skutečnému poznání a porozumění.
Pokud se v záležitostech globální politiky a koncepcí řízení už dobře orientujete a chápete, jak a o co se v ní hraje, můžete tuto část přeskočit. Pokud zatím moc ne, doporučuji se s následujícím textem obeznámit a přemýšlet o něm. Může vám poskytnout určitý vhled a usnadnit orientaci ve významu světových i domácích událostí, i když je to jen výsek z mnohem rozsáhlejší a složitější problematiky.
1) Liberalismus a jeho omyly
Pojem „liberalismus“ se za poslední roky stále více tlačí do popředí a je ho všude plno – máme liberální demokracii, liberální politické strany, liberální ekonomické teorie, hospodářství nebo hodnoty. Odkud se ale tento pojem vzal, co vlastně znamená a jaký pohled na svět představuje?
Velký vliv na pojetí státnosti, jejímž ústředním principem je individuální svoboda jednotlivce měl (a stále má) klasický liberální manifest Druhé pojednání o vládě anglického filozofa Johna Lockea z roku 1689. Kniha začíná prohlášením o přirozenosti lidské bytosti, která se rodí jako naprosto svobodná a rovná všem lidem, a vysvětluje individuální cestu životem jako sled svobodných vzájemných dohod na ochranu života a volné směny majetku. Základem Lockeovy teorie politického života a legitimní vlády je tedy osobní souhlas.
Locke jako dědic protestantské tradice měl nepochybně(?) v úmyslu její politický ideál posílit a vůbec si neuvědomil, že svým individualistickým výkladem přispěl k jeho zkáze. Tím, že zlehčuje nebo přinejmenším ignoruje základní konstituci lidské přirozenosti a motivace jednání, bez níž nedává politická filozofie smysl.
Každá teorie je pochopitelně určitým zjednodušením, má-li však být realistická, musí zahrnovat všechny podstatné jevy společenského života, v opačném případě je zavádějící. Racionalistický výklad Druhého pojednání je přímo extrémní, autor abstrahuje od všech lidských vazeb kromě individuálního souhlasu. Domnívá se, že člověk se stává členem společenství čistě na základě svého souhlasu a jiné, než svobodně přijaté povinnosti nemá. To je sice velmi lichotivé, protože tím vzniká dojem, že všechna důležitá rozhodnutí závisí na individuálním rozhodnutí, ale taková premisa nevystihuje empirickou realitu společenství.
Ze zkušenosti víme, že jen vzájemná oddanost členů drží kolektiv pohromadě – zejména vůči vlastní rodině, kmenu a národu. V reálném světě každý v důsledku svého narození do rodiny a obce přijímá určité náboženské a kulturní povinnosti. Lockeova filozofie zcela pomíjí přirozené dědictví závazků, které bez ohledu na souhlas provází i dobrovolně přijaté členství. Locke také zapomíná na běžné životní potíže, jež nevyhnutelně zatěžují rodiny, kmeny i národy a přetvářejí individuální odpovědnost vůči společenství do podoby intenzivně pociťovaného a pevně ukotveného morálního příkazu. Locke tak nepřípustně snižuje význam základních pout společenské soudržnosti.
Stačí se trochu zamyslet nad rodinnými vztahy. Většina z nás pokládá za samozřejmé, že si bratři a sestry mají v nouzi vzájemně pomáhat a nadřazuje tuto povinnost nad ostatní závazky. Nejinak soudíme o vzájemném vztahu prarodičů a vnoučat. Žádné z těchto rodinných pout však nefunguje na základě souhlasu – sourozence ani vnoučata si nevybíráme. Rodinné vztahy mají jinou příčinu, s níž Lockeova teorie rodiny založená na svobodné volbě a souhlasu vůbec nepočítá. Kdo by snad přijal základní premisu Druhého pojednání o vládě, nedokázal by pochopit a tím méně obhájit existenci rodiny, protože by nevěděl, co ji váže a utváří.
A totéž platí o Lockeově teorii státního zřízení. I tu totiž postavil na pouhém souhlasu, jako by stát vznikl dohodou jednotlivců z důvodů zabezpečení individuálního života a majetku. Taková úmluva se však málo podobá národnímu státu, jak ho známe ze zkušenosti. Národ je společenství svázané pouty vzájemné loajality a z generace na generaci předávané tradice. Umožňuje prožívat společnou minulost, jazyk, literaturu, zvyklosti i území vymezené národními hranicemi, poskytuje svým členům silný vztah s jejich praotci a zajišťuje osud budoucích generací.
Podle filozofova přírodního zákona existuje jen jedno společenství, a to lidstvo. Politické hranice mezi národy jsou důsledkem lidské „zkaženosti a zavilosti“, a protože přirozené právo ztotožnil s rozumem, nepotřebují racionální lidé žádné hranice. Rakouský myslitel z počátku 20. století Ludwig von Mises ve svém díle Liberalismus otevřeně obhajoval zrušení národních států ve prospěch světového superstátu. Také Friedrich von Hayek, nejvýznamnější teoretik liberalismu 20. století, nepochyboval, že důsledné uplatňování liberálního principu by logicky vyústilo ve vytvoření světového federálního státu bez podstatných hranic mezi národy, a takovou ambici považoval rozhodně za správnou.
Podobné názory se ještě nedávno považovaly za naprosto výstřední, během posledních několika desítek let se však situace obrátila. Liberální politické i ekonomické teorie včetně koncepce mezinárodního práva vytlačily konzervativní a realistické popisy politického řádu a staly se téměř nezpochybnitelnou ideologií všech, kteří se chtějí považovat za vzdělance. Rozpravy mezi soupeřícími politology, ekonomy a právníky se až na vzácné výjimky vedou na bázi Lockeova paradigmatu, jako kdyby k němu neexistovala žádná smysluplná alternativa. Humanitně vzdělané elity v Americe a Evropě se bez ohledu na stranickou příslušnost z větší části pohybují v zajetí liberální filozofie.
Kdybychom dnes pozvali hloubavého, ekonomicky a právnicky vzdělaného člověka do veřejné debaty o smyslu národního státu, instituce rodiny nebo státního uznání náboženského postoje, zjistili bychom, že dnešní vzdělanci už ani nechápou, proč by se mělo o takových nepochopitelných záležitostech mluvit. A nejde jen o jejich nesouhlas nebo neschopnost pochopit, že se bez těchto základů civilizovaný politický řád neudrží. To, co překvapuje, je něco jiného. V pasti liberálního myšlení si už ani nedovedou představit, jak by mohl nelockeovský svět vypadat.
Humanitní vzdělanci vychovaní v liberálním paradigmatu mohou dnes hravě najít zaměstnání v široké nabídce projektů na liberální přestavbu světa. Mají na výběr z mnoha možností: je tu program evropského sjednocení, rozšiřování neomezeného světového obchodu, organizace na podporu migrace, přestavba obchodních firem na nadnárodní korporace, které slouží přednostně globální ekonomice a nikoli národnímu zájmu. Mohou pracovat v mezinárodních institucích, které si podřizují národní státy univerzálním právem a inflací předpisů, nebo v aktivistických nevládních organizacích prosazujících globální režim lidských práv. Globalistická politika ovlivňuje také světové univerzity systémem mezinárodních standardů i vzájemným posuzováním oponenty z oboru.
A toto všechno prosazují vyškolení absolventi, kteří považují lockeovský světonázor za tak samozřejmý, že už ani nedovedou pochopit, že mohou existovat inteligentní a slušní lidé s odlišným pohledem na svět. Automaticky předpokládají, že se nacházejí na správné straně dějin, protože budovat nový liberální řád světa je to jediné správné. Přestože se jejich počínání těší značnému uznání a dlouhodobě proměňuje tvářnost světa, či dokonce něco změní i k lepšímu, co naplat, Lockeova filozofie nevysvětluje lidskou motivaci, nerozumí lidské přirozenosti a nechápe realitu lidstva. Je to čirá utopie.
Podnik a rodina
Abychom si uvědomili důsledky tak nedostatečného pohledu na svět, stačí porovnat dvě malé instituce – rodinu a obchodní firmu. Firma v něčem připomíná rodinu, když u svých zaměstnanců vyvolává a podporuje loajalitu, aby získala výhodu rodinného společenství. To však nijak nemění její podstatu založenou na vzájemné shodě a účelu zvyšovat materiální prosperitu svých účastníků. Majitelé i zaměstnanci jsou obecně vzato podílníci a jejich vzájemná loajalita závisí na zisku. Vazby, které je vzájemně poutají, jsou proto poměrně slabé. Zaměstnanec nebo společník firmy může být léta ceněný za svůj přínos, a přesto se ho vedení podniku bez milosti zbaví, jakmile uzná, že se stal pro podnik přítěží. Také společníci a zaměstnanci často dávají výpověď, když se jim naskytne příležitost a mohou odejít jinam za lepším.
Porovnejme si obchodní zájem se vztahy v rodině. Podobně jako podnik, také rodina se zakládá na manželské dohodě a vzniká vzájemným souhlasem. A má i ekonomický účel – přinést svým členům materiální výhody a zajistit jim fyzický komfort a majetek. Rodina má ale ještě další, důležitější cíl, a proto vytváří mezi svými členy kvalitativně odlišné vztahy. Smyslem manželství a rodiny je předávat dalšímu pokolení dědictví rodičů a svého rodu. Obsahuje nejen život a někdy i majetek, ale také životní styl, náboženství a jazyk, dovednosti a zvyky, jedinečné rodinné ideály a hodnoty, jaké jiné rodiny nemají. Manželé své domácí tradice zděděné od svých rodičů a prarodičů slučují a vybírají z nich pro své děti to, co považují za nejlepší. Pochopit jejich úsilí znamená vědět, že smyslem založení rodiny je především výchova nové generace, protože jen tak mohou svým rodičům a předkům splatit dluh za své dědictví. Z toho vyplývá, že rodinné závazky, na rozdíl od těch firemních nebo obchodních, platí po celý život a nelze je vypovědět. A co je žádoucí a přínosné v jedné oblasti, je přítěží nebo přímo pohromou v té druhé.
Jedině silná pouta vzájemného souručenství příznačná pro rodinu a nikoli slabý podmíněný souhlas obchodní vypočítavosti udržují při životě svobodný stát. Postulovat politickou filozofii státu na základě individuální svobody či propočtu osobního prospěchu a souhlasu znamená přirovnávat společnost jednotlivců k podniku s firemními zaměstnanci a přenášet tržní zásady chování do politické oblasti. To je naprosto zavádějící, neboť stát nevznikl na základě osobního prospěchu a za svoji trvalou existenci nevděčí souhlasu svých členů, ale jejich oddanosti rodinné povahy. A právě díky vzájemné loajalitě svých obyvatel je schopen přežít i nepříznivá období, protože je v poněkud rozšířeném významu také rodinným společenstvím.
2) Anarchický a imperiální řád
Anarchická společnost a impérium představují dvě protikladné podoby politického uspořádání. Po většinu časů a na většině míst světa žili lidé bez trvalé vlády nebo vládce v anarchické společnosti volného uspořádání rodin, klanů a kmenů. Teprve rozvoj zemědělství umožnil hromadit přebytky a založit stálou vládu schopnou prosazovat vlastní vůli. Přechod od společnosti lovců a sběračů ke státní organizaci byl ovšem pozvolný. Nejprve vznikaly rozšířené městské státy pod vládou spřátelených kmenů. V nich se v rámci všech společných záležitostí stále ještě projevoval soutěživý duch klanů, a teprve když města získala dostatečné prostředky na podporu panovníka a armádu, dostala zálusk připojit si sousedy a své území rozšiřovat.
Sargon Veliký ve 24. století před naším letopočtem dokázal s několika tisícovkami profesionálních žoldnéřů dobývat jeden sumerský a akkadský městský stát po druhém, až ovládl celou Mezopotámii a prohlásil se „králem vesmíru“. Bezpočet budovatelů impéria ho v jeho světovládném úsilí následovalo a všichni nabízeli mír a blahobyt pod svou vládou.
Měl by se ale každý stát podle starověkého principu pokoušet ovládnout planetu? A lze určit nějakou rozumnou hranici, nebo se musíme smířit s nekonečným zápasem nepřátelských mocností a vynucenou demarkační čárou po prohrané válce? Abychom na tyto otázky odpověděli, je nutné uvažovat o různých podobách politického uspořádání a vymezit si velikost předpokládaného společenství loajálních subjektů. Na jedné straně to bude ideál impéria, který je z principu bez hranic a od poddaných očekává bezvýhradné přijetí vlády, která může v současnosti nebo budoucnosti zahrnovat každého obyvatele na světě. Na opačném konci budeme mít anarchickou společnost bez centrální vlády, pro kterou je charakteristické, že každý patří svému malému omezenému společenství, ke svým důvěrně známým lidem – rodině, klanu, vesnici, panství nebo i mafii.
Všimněme si, že rozdíl mezi těmito extrémními podobami politického uspořádání nespočívá pouze v jejich velikosti. Podstatné je něco jiného. Obě uspořádání vycházejí ze zcela odlišného vztahu svých členů. Anarchická nebo feudální společnost je založena na poutu mezi důvěrně známými lidmi. Náčelník klanu nebo majitel panství nejsou abstraktní pojmy, jsou to konkrétní osoby, jejichž potřeby, problémy a úspěchy lidé znají a jsou těmto osobám vděčni za velkorysost a podporu, a v případě potřeby jim na oplátku přijdou na pomoc. Člen klanu hraje v životě vůdčích osob větší nebo menší roli, a to má pro něj nemalý význam. A kdyby jednoho dne došlo k ostrému konfliktu a vůdce klanu vypověděl věrnost svému kmenovému náčelníkovi nebo by se feudální pán panství postavil vévodovi, na oddanost svých poddaných – pro které toho tolik vykonal – se může spolehnout.
Pod vládou impéria je ale všechno jinak. To vyžaduje loajalitu k sobě samému i k celému lidstvu, jež údajně zastupuje, a přestože mu vládne člověk – císař, král nebo prezident -, kterému jsem přísahal věrnost, vládce pro mne není na rozdíl od anarchie můj dobrý známý. Císař o mně nic neví, nemohu se mu představit a ani se o mně nezajímá. Je natolik vzdálený, že pro mně není nic víc než abstraktní pojem, a to platí i naopak – také já jsem pro něj jen nicneříkající jméno, tak jako lid, na nějž rozšířil svou vládu.
Tento rozdíl nám umožňuje pochopit, proč impérium považuje anarchii za největší představitelné zlo. Je totiž založeno na předpokladu, že mír a blahobyt velkého počtu lidí závisí na císaři a jeho univerzální ideologii, bez níž prosperitu nelze zajistit. Jestliže někdo vyznává věrnost známé osobě a uznává ji za svého vůdce nebo vrchnost, automaticky se povyšuje nad státní (imperiální) moc a odmítá své povinnosti vůči univerzálnímu řádu. Stává se tak nepřítelem celého lidstva, jemuž imperiální stát údajně slouží. Není divu, že zastánci anarchického řádu sledují plíživé zásahy agentů impéria s takovým zděšením. Ti po nich nevyžadují nic menšího než zradu, protože nadřazují loajalitu abstraktnímu státu nad věrnost tradičnímu, dobře známému a starostlivému ochránci i autoritě, která tvoří základ tradiční společnosti.
Nevýhody anarchického řádu
Ačkoli je morální základ anarchického zřízení, postavený na osobní oddanosti rodině a kmenu a existenční závislosti na nich, přesvědčivý a zřejmý, obtíže spojené s udržením anarchického nebo feudálního řádu jsou notoricky známé. Klany a kmeny se neustále nacházejí na hraně ozbrojeného konfliktu, jejich války se odehrávají v samém středu života společnosti. Anarchická společnost vytváří velmi spletité zvyklosti k urovnávání protichůdných nároků jednotlivců a skupin, má nemalé potíže udržet své kmenové spory bez násilných konfliktů. A tak i soudní řízení se většinou stává rukojmím mocenských vztahů.
Přestože se členové klanu dobře znají, role jejich vůdce je často velmi problematická a personální vláda i kvalita osobních vztahů s náčelníkem nebo feudálním pánem ovlivňuje všechny stránky života. Někdy i osudový spor, mnohdy bez odvolání, rozhodne předsudek nebo nějaká dávná nezapomenutá urážka či jiná nepodstatná záležitost. A nakonec (a možná především) značná svoboda klanů a kmenů v anarchickém řádu znemožňuje koordinovanou obranu během střetu s ukázněnou vojenskou strategií profesionální armády a jednotného velení expanzivní státní moci.
Nevýhody imperiálního řádu
V imperiálním řádu naopak panuje vynucená jednota, veškerý politický život se řídí zásadou pouhé příslušnosti ke všem de facto anonymním obyvatelům státu a z takové univerzální zásady má vyplývat altruismus i prospěch celého lidstva. Zábor anarchické společnosti klanů a kmenů, krutých divochů a „území války“ považuje impérium za svou civilizační misi. Dobytí území zamezí dalšímu válčení, nebo alespoň vytlačí konflikty na vzdálený okraj společnosti a zavede nestranné univerzální právo. Vnitřní mír a jednotná soudní moc vytvářejí prostor pro rozvoj zemědělství, průmyslu i obchodu a ospravedlňují zákony i imperiální války, které se (údajně) vedou ku prospěchu celého lidstva.
Tak jako v případě anarchické společnosti i morální argumentace pro zdůvodnění impéria se zdá celkem přesvědčivá. Ve skutečnosti je značně problematická. Jakmile se totiž zásada anonymní solidarity všech lidí nachází v samém srdci státu, tak jej nutí expandovat a rozšiřovat oblast svého univerzálního režimu. Je nezbytně nutné dobývat a okupovat další národy i ničit jejich způsob života. Ani relativně blahosklonné zahraniční vztahy imperiálního státu nejsou nikdy upřímné, protože ideál jednoty lidstva nedovoluje trvalou shovívavost vůči lidem z vnějšku.
Mírumilovné mezinárodní vztahy s impériem nikdy dlouho nevydrží, dříve nebo později se s ním sousední státy dostávají do konfliktu, většinou kvůli sporu o hranici nebo o nějaký přírodní zdroj. Z pohledu impéria patří totiž příroda veškerému lidstvu, které právě toto impérium reprezentuje, a tak konflikt se sousedy nemá jiné řešení než pacifikaci odporujícího klanu a konfiskaci. Zábor a ztráta svobody působí nemalé ztráty na životech bojovných klanů i kmenů a jediné, co zabraňuje obludné expanzi impéria, je jeho omezená moc a síla. Žádnou jinou vnitřní zásadou se neřídí.
Neméně problematické je břemeno, které imperiální moc nakládá na své poddané k udržení velké armády a zbytnělé úřednické státní správy, nemluvě o výstavbě pevností, paláců a chrámů. Vysoké daně a nucené odvody do armády jsou pro poddané ohromnou zátěží, ne-li přímo pohromou. Není divu, že takový režim členové svobodných kmenů považují za otrocký.
Kvalita tolik vyhlašované prosperity a imperiálního míru je také velmi problematická. Zákonodárství státu určené celému lidstvu kodifikuje lidské potřeby i povinnosti jako všeobecně platné, a je proto nevyhnutelně abstraktní. Vnucené zákony jsou odtržené od místních podmínek a zájmů, od tradice i představ společnosti. Z pohledu klanu nebo kmene se imperiální právo často jeví jako nedomyšlené, nespravedlivé či dokonce zvrácené. Avšak deklarovaný princip starosti o lidstvo předem vylučuje protest, imperiální elitě připadají zájmy klanu nebo kmene malicherné a v rozporu s očividným prospěchem humanity.
Pod tlakem idealistické zásady jednotného světa vznikly dva tábory. Na jedné straně zastánci imperiálního nároku na zavedení pravidel ku prospěchu lidstva a na druhé odpůrci univerzální představy o dobru a zlu, kteří uvažují v intencích národního zájmu, což imperialisté odsuzují jako primitivní a barbarské.
Konflikt mezi globálním právem a ideálem kmenové tradice obnažuje snad vůbec největší problém imperiálního státu – jak usmířit úsilí o sjednocení lidstva s lidskou přirozeností, jak ji známe ze zkušenosti. Impérium totiž vyžaduje oddanost k imaginární společnosti, která zahrnuje každého člověka na světě. Proč by se ale měl někdo o něco tak nepochopitelného vůbec pokoušet? Jak si máme vysvětlit požadavek loajality ke všem obyvatelům na světě? V nepřítomnosti společné hrozby, jež by poskytla důvod ke společné akci, se výzva ke sjednocení lidstva jeví hloupější než prázdná. A co je ještě horší, takové zbožné přání odpoutává pozornost od reálného nebezpečí a skutečných problémů, kterým národy čelí.
Je zcela samozřejmé, že lidé občas projevují soucit a laskavost vůči cizincům, a nejen ke svým soukmenovcům nebo členům svého národa. Ať už takový altruismus schvalujeme sebevíc, charitativní pohnutky bývají krátkodobé a nemohou se srovnávat se vzájemnou trvalou oddaností – základem politického řádu. Pouhá biologická příslušnost k lidskému druhu nikoho k jednání neinspiruje. Dokonce ani imperiální stát se zcela neobejde bez loajality některých svých obyvatel, jinak by za něj nikdo nebyl ochoten bojovat a umírat. A nelze se dlouhodobě spoléhat na žold ani vyhrožování násilím.
Vlády a armády imperiálních států se opírají o věrnost členů vládnoucího národa. Na tom se zakládaly říše starověkých Peršanů, Řeků a Římanů stejně jako novodobých Španělů, Francouzů a Angličanů. Bez vlastního lidu by se jim nikdy nepodařilo ovládnout jiné národy, protože by nedokázaly vytvořit tvrdé jádro vojska odhodlané za každou cenu bránit své národní impérium proti trvalé hrozbě povstání. Kolem něho pak postavily menší oddíly spřátelených spojenců i dobrovolníky z jiných národů. Soudržnost impéria však zajišťovala loajalita vládnoucího národa, jeho jazyk, obyčeje i náhled na svět, k němuž se ostatní národy měly dobrovolně či z donucení připojit. Ačkoli impéria ráda ztotožňují svou expanzi s prospěchem celého lidstva, ve skutečnosti ji umožňuje moc a vláda jednoho národa na úkor ostatních.
3) Národní stát
Národní stát se nachází v pomyslném středu mezi těmito dvěma politickými řády. Národem rozumíme sdružení sjednocených kmenů jedné náboženské tradice a většinou i stejného jazyka, které se spojily proti společnému nepříteli a pod trvalou a nezávislou vládou vytvořily soudržné společenství odlišné od sousedů.
Národní dědictví můžeme považovat za výtvor části lidstva spojeného vzájemnými sympatiemi, jaké neexistují mezi jinými lidmi. Založeny jsou na shodných politických předchůdcích, na společných národních dějinách a vzpomínkách, na společných pocitech hrdosti i potupy, radosti i lítosti, spojených s událostmi v minulosti. Ohraničená země nebo území je typickou součástí národního dědictví. Svou totožnost však získala od národa, který v ní žije, a ne národ od území, jak se často tvrdí.
Prospěch z národní suverenity, kterou naši prapředkové zažili v řádu kmenů a klanů, tak nachází svůj nejsilnější možný výraz v instituci národního státu, který dokázal nastolit mír mezi svými různými kmeny a odolal nutkání vynakládat prostředky na podmaňování si cizinců. Vláda, která nikomu cizímu nehodlá vnucovat své zákony, připravila podmínky pro národní svobodu i ostatním zemím. Jen sobě navzájem oddaní lidé jsou schopní plně rozvinout své síly v tradici vlastního jedinečného dědictví, aniž by se museli sklánět před cizí mocí.
Podmínky existence národního státu
Základními podmínkami existence národního státu jsou kolektivní soudržnost a státní nezávislost. Dostatečně soudržná a silná je jen taková společnost, jejíž členové se ztotožňují s jejím cílem. Když lidé nejednají pro odměnu (žold) ani z donucení, ale proto, že mají společné zájmy a cíle a spolek považují za vlastní. Cizí zastrašování ani žold nikdy takové odhodlání nevyvolají.
Schopnost ochraňovat a bránit druhé jako sebe sama se netýká jen rodiny a příbuzných, ale každého, koho považujeme za součást svého života. Individuální já si dokáže přivlastnit osoby i zájmy, o nichž bychom nikdy neřekli, že je bude moci považovat za vlastní, a přesto se stanou jeho součástí. Připojení druhého člověka do svého rozšířeného já přijímáme povinnost a pociťujeme k němu oddanost. Když ale jeden druhého vezme pod svou ochranu, mohou se pokládat za celek.
Existence vzájemné loajality však neznamená, že ztratí svou nezávislou individualitu, a že jejich svazek zcela odstraní soutěživost, urážky, žárlivost a spory. Jakmile ale jeden z nich čelí nepřízni osudu, ten druhý většinou trpí s ním. Předchozí sváry okamžitě odkládají nebo na ně úplně zapomenou. A když jejich společné útrapy pominou, pociťují úlevu a uspokojení, protože dobro druhého mají i za vlastní.
Soudržnost společenství vychází z vazeb vzájemné loajality, která má původ v lásce k rodičům. V dřívějších dobách se z rodin utvářely klany, z rodinných klanů vznikaly kmeny a spojením kmenů vznikl národ.
Může se ale vzájemná loajalita šířit i za obzor národního společenství? Některé národy mezi sebou rozvíjejí přátelské vztahy a vytvářejí vazby, které se podobají kmenové solidaritě vnikajícího národa. Existuje něco jako „rodina národů“, což uznávají například hinduisté nebo národy mluvící stejnou řečí. I ty udržuje pohromadě vzájemná loajalita, kterou oživují a posilují společné problémy. Nikdy však mezi lidmi nevznikl vzájemný vztah z pouhého faktu jejich lidství. Něco takového by se mohlo stát jen v případě ohrožení celého lidstva a nutnosti společně čelit nepřízni osudu. Je samozřejmě možné soucítit i s lidmi žijícími na opačném konci světa, ale tento soucit ve většině případů motivuje pouze krátkodobé projevy laskavosti, což ale nezakládá trvalý závazek jako vzájemná oddanost. Proto nehraje podstatnou roli při vytvoření a udržení politického řádu, který poskytuje pomoc průběžně a je výsledkem vzájemné loajality ve společenství.
Žádná síla v politice není tak mocná jako vzájemná oddanost lidí. Každý člověk ale potřebuje svůj vztah k ostatním lidem stále obnovovat, má-li jej udržet, a žádná společnost by v nepříznivé době neudržela svoji soudržnost a nemohla by přetrvat, kdyby se její členové starali jen o sebe. Vzájemná oddanost, která rodiny, klany, kmeny i národ upevňuje a proměňuje v trvalé instituce, umožňuje lidem prožívat události a osud společenství, jako by se děla jim samým. Nemá to nic společného s ochranou vlastního života a majetku, naopak je motivuje, aby pro zdraví a blahobyt rodiny nebo širšího kolektivu byli ochotni i riskovat.
Analogie mezi zdravím a blahobytem rodiny a společenství spočívá ve:
- Fyzickém a materiálním rozvoji – zdraví, síla, produktivita, materiální zajištěnost
- Duševním zdraví – pevná vnitřní soudržnost, vzájemná pomoc, spolupráce – aby mohli jednat účinně, ale bez donucování, a nebáli se zvládat i přirozenou soutěživost
- Hloubce a kvalitě kulturního dědictví – jak se starší generaci daří své znalosti a zkušenosti úspěšně předávat svým potomkům
Stejně tak platí, že jak budováním rodiny, tak i svého klanu, kmene nebo národního státu posilujeme sami sebe a nacházíme v tom i svoji seberealizaci.
Ochranná funkce národního státu
Autonomie rodiny i národa umožňuje, aby to jedinečné a odlišné žilo a mohlo se v průběhu generací vyzkoušet a prověřit. Pouze v rodině, klanu nebo kmeni mohou specifické, neopakovatelné zkušenosti růst, zrát a sílit. Každé obecné zlepšení v myšlení, výkonu práva, morálky nebo duchovnosti je výsledkem nezávislého vývoje s kořeny v dědictví nejmenší lidské komunity.
Hradby, které chrání kmenový jazyk a kulturu, lze chápat jako obranu před překotnými změnami a kultem neustálých inovací. Právě tyto hradby poskytují potřebný čas, aby se vše chybné a ničivé vyzkoušelo a případně shledalo nedostatečným, aby vše mohlo projít zkouškou přirozeného vývoje a bylo odhaleno dříve, než to způsobí škodu celému národnímu společenství.
Národní stát a osobní svoboda
Ze všech známých institucí poskytuje nezávislý národní stát největší kolektivní svobodu a sebeurčení, jaké kdy lidé poznali. Nezávislost společenství a státu ovšem není totéž co svoboda jednotlivce. Spojené státy projevují svou národní svobodu a sebeurčení, ale po většinu svých dějin uznávaly otroctví a odporné rasistické zákony. Během dlouhých dějin prosazovali Francouzi svou národní nezávislost potlačováním regionálních jazyků a náboženských praktik jen proto, že jim připadaly urážlivé. Lze uvést bezpočet příkladů, kdy národní suverenita nechránila osobní svobodu. Proto se mnohdy tvrdí, že se práva svobody jednotlivce dají nejlépe zabezpečit pod imperiální nebo globální vládou, která rozmanitým národům, jazykům a národním tradicím přiznává rovnost, jakou národní stát neuznává, neboť dává přednost jazyku a náboženské tradici jediného národa.
Je ovšem velmi obtížné podepřít historickými důkazy domněnku, že impéria lépe ochraňují osobní svobodu jednotlivce. Všechny velké historické říše měly jednu společnou vlastnost – autokracii, kdežto rozvoj práv a svobod jednotlivce vznikl v národních státech, a proto můžeme konstatovat, že svobodné instituce se mohly ustálit výlučně v takovém prostředí.
Racionalismus versus empirismus
Volba mezi imperialistickou a nacionalistickou politikou odpovídá volbě mezi dvěma teoriemi poznání. Přinejmenším v západních dějinách je imperialismus výsledkem racionalistické víry v neomezený lidský rozum. Je opravdu odvážné tvrdit, že všechny velké univerzální pravdy jsou už dávno k dispozici a stačí je jen na lidstvo aplikovat.
Nacionalismus vychází z praktického empirického poznání skutečnosti a cítí značnou skepsi vůči výsledkům lidského myšlení. Dobře si uvědomuje, jaké neštěstí si lidé opakovaně přivodili v politické oblasti přehnanou sebedůvěrou, je nedůvěřivý vůči omezenému lidskému rozumu, a proto považuje za moudré připustit mnoho odlišných experimentů. Pouze jedinečná zkušenost každého národa učí něčemu novému a vede k přemýšlení o záležitostech, o nichž jsme dosud neměli tušení. Nacionalistická politika vybízí k velké debatě mezi národy, uznává svět pokusů a poznání, kdežto imperialistická politika ji považuje za příliš nebezpečnou nebo nepříjemnou a problematickou, a proto usiluje ji zarazit.
4) Mýtus federálního uspořádání
Imperialismus a nacionalismus představují v politické filozofii dvě neslučitelná stanoviska. Buď máme za to, že by měl světu a všem státům vládnout jediný režim, nebo dáme přednost globálnímu řádu nezávislých národních států. Obě koncepce logicky nelze zastávat současně.
Mnoho politických teoretiků proto hledá kompromis, pokouší se rozporuplné volbě vyhnout a formuluje jakousi střední polohu mezi oběma extrémy. Nejčastěji navrhují světovou federální vládu nebo univerzální režim mezinárodního práva. Immanuel Kant se domníval, že „věčný mír“ lze nastolit pouze založením světové federace. Podobně i prezident Woodrow Wilson ve své představě o „svrchovanosti lidstva“ navrhoval národům nezávislost a sebeurčení pod internacionální vládou práva, která by v mezinárodních sporech v případě nutnosti prosadila svá rozhodnutí silou. Podle nejvýznamnějšího teoretika liberalismu 20. století Friedricha von Hayeka jsou nezávislé státy jednoznačnou příčinou všech válek a pouze mezinárodní federální stát může světu přinést mír a vysokou životní úroveň.
Všechny možné návrhy na globální federaci svobodných států se považují za lepší variantu než přímá moc impéria, protože by omezily nadnárodní vládu výlučně na posuzování sporů mezi jinak nezávislými národními státy, a ty by zůstaly téměř ve všech záležitostech svobodné. Rozhodovaly by o své ústavě a zákonech, měly by vlastní jazyk i náboženství a podle svého rozumu by řídily hospodářství i školství. Vzletně řečeno, svobodně by kráčely dějinami. Pouze v pohraničních sporech se sousedy by konflikt mezi jednotlivými státy měla právo rozsoudit federální vláda.
Na první pohled to vypadá jako velmi výhodný kompromis, ale celá argumentace vychází z nepochopení podstaty nadnárodního federálního státu. Jeho politický systém a vláda jsou totiž v každé své funkci od impéria naprosto nerozeznatelné a jeho zastánci jej pouze označují jiným názvem. Koncepce světové federace má stejný význam jako impérium, nijak se neodlišuje a měli bychom ji odsoudit a odmítnout jako každé podobné schéma.
Právě autoritativní pravomoc je totiž určujícím znakem impéria a je nepodstatné, zda se nesvobodné subjekty nazývají státy nebo ne. Postrádají volbu a nevědí, kdy se k jejich sporu vysloví mezinárodní federální vláda, ani kdo má o všem rozhodovat, neboť to záleží na nadřazené autoritě. Kdo však rozhodne, zda má být stížnost nebo žaloba vůbec posouzena? Kdo rozhodne, zda má spor dostatečnou váhu, aby se nadřazená autorita v souladu se svou chartou do sporu vměšovala? Pokud se do sporu vloží, kdo rozhodne, která strana má pravdu a jaká opatření mají situaci napravit? A pokud by se stát konečným rozhodnutím soudu odmítl řídit, kdo v takovém případě rozhodne o tom, kdo a jak zasáhne vojenskou silou a soudní řešení prosadí?
Jestliže mají moc rozhodovat úředníci nadnárodní vlády, odpovídají jen sami sobě a pokud mají i dostatečné donucovací prostředky, sledujeme proces mírového urovnání v podřízenosti imperiálnímu státu. Přestože filozofové a politici kvůli lepšímu dojmu mluví o „federaci nezávislých států“, jako by šlo o něco odlišného, nijak to nemění podstatu věci, neboť o správě a řízení členských států rozhoduje nadřazený imperiální stát. Žádnou vládu federace nelze ani nějakými předpisy přinutit k tomu, aby zasahovala výlučně v přísně vymezených záležitostech. Dějiny federálních institucí a států to v praxi dokazují mimo jakoukoli pochybnost.
Tyto námitky by se ale neměly považovat za naprosté odmítnutí federalistického uspořádání, které může být užitečným nástrojem národní vlády. Každý národ se skládá z různých kmenů a ty mají své obyčeje, někdy i vlastní jazyk, zákony a náboženství. Rozumně řízený stát dovolí každému kmeni (pod podmínkou, že neohrožuje vnitřní soudržnost národního státu) omezenou autonomii a kulturní rozvoj. Za příznivých podmínek umožňuje federativní vláda kmenům, aby se těšily větší míře kolektivní svobody a sebeurčení. Ze soutěžení a úspěchů svých kmenů může mít národ jen prospěch.
Federalismus je totiž pozůstatkem dávného a potlačeného řádu svobodných kmenů a klanů čili toho, co z nich zůstalo, když přestaly fungovat jako nezávislé subjekty s možností vést válku. Vzhledem k tomu, že federace v oslabené podobě udržuje prapůvodní uspořádání lidské společnosti, zachovává některé z jeho výhod, a pokud s ní národní stát zachází uměřeně, je to i pro něj výhodné.
Federalismus a Evropská unie
V současné době představuje nejvýznamnější experiment s mezinárodní federací Evropská unie, která byla založena v roce 1992 podpisem tzv. Maastrichtské smlouvy. Spojuje desítky dříve nezávislých národních států na principu „subsidiarity“, užívané zde místo amerického pojmu federace. (subsidiarita = jeden z ústředních principů katolické sociální nauky, který stanoví podmínky, za nichž může nadřízený sociální útvar (pře)vzít na sebe výkon odpovědnosti sociálního útvaru podřízeného (např. okres nebo stát za obec, obec nebo instituce za jednotlivce apod.)) Smlouva vysvětluje záměr svých tvůrců následovně:
„V oblastech, jež nespadají do jeho výlučné kompetence, jedná Společenství v souladu se zásadou subsidiarity pouze v případě, že záměr navrhovaného opatření dokáží členské státy uspokojivě vykonat, ať už vzhledem k rozsahu nebo k důsledku navrhované akce, a nemůže je daleko lépe zajistit Společenství.“
Maastrichtská smlouva tak výslovně stanoví, co americká ústava jednoznačně nevyslovila: evropská vláda rozhoduje za své podřízené národní státy, a to jak v záležitostech, které jí byly vyhrazeny smlouvou, tak i ve všech ostatních, které dokáže (Společenství) lépe zajistit. Kdo jiný posoudí výkon nařízení Unie lépe než k tomu zmocnění byrokraté federální evropské vlády? Proto neexistuje žádná překážka postupnému oklešťování pravomocí členských národních států než sebekontrola úředníků Unie. K omezování jejich moci však nedohází, neboť mají automatickou podporu federálního evropského soudu, takže v hospodářské politice, v oblasti práce a zaměstnanosti, zdravotnictví, komunikace, školství, dopravy, životního prostředí a územního plánování stále rozšiřují moc a vládu Evropské unie. Princip subsidiarity tedy není nic jiného než zjemnělé označení klasického impéria. Podřízené evropské státy jsou nezávislé pouze do té míry, jakou jim evropská vláda poskytuje.
Zjevná imperiální povaha evropského federalismu se však vytrvale zastírá nejrůznější slovní akrobatikou, například že objevila novou nadnárodní podobu politického řádu. Bojovní propagátoři Unie dokonce prohlašují, že „Evropa“ vynalezla originální formu „sdílené suverenity“, neboť místo vlády rozhoduje společné „vedení“ všech států. Je to však očividná přetvářka. Navzdory propagandě má Evropská unie ve skutečnosti v Bruselu mocnou ústřední vládu, jejíž směrnice jsou pro evropské subsidiární státy a jejich občany právně závazné. Vládnou nevolené komise úředníků, které vytvářejí unijní právo automaticky zaváděné do legislativy podřízených národů (vice než 50 % všech zákonů přijímaných v jednotlivých státech), jež v konečné instanci podléhá evropskému federálnímu soudu. Rozličné jmenované i volené orgány (např. evropský parlament) mají sice pravomoc schvalovat nebo odmítat zákony, konečné rozhodnutí však náleží vyšší soudní instanci.
Je zřejmé, že nic z toho se nepodobá svobodné vládě. Jde o zvláštní druh úřednické byrokracie, jakou imperiální státy vždy používaly k ovládání národů. Transnacionalismus a sdílená suverenita nejsou žádný skvělý ani nový vynález a politická teorie je z historie dobře zná. Evropa se vrací do své zapomenuté imperiální minulosti.
Ovšem v jedné důležité záležitosti se přece jen EU od svých imperiálních předchůdců značně odlišuje: postrádá silnou výkonnou moc, nemá císaře schopného formulovat a řídit zahraniční politiku a vést válku. Unie nemá vůdce, neboť se stala protektorátem Spojených států, které od druhé světové války a vzniku Severoatlantické aliance (NATO) udržují v Evropě mír a bezpečnost. V podstatě je tak americký prezident (nebo ti, jejichž vůli vykonává) současně vrchním velitelem evropských ozbrojených sil, jak prokázala například válečná intervence aliance NATO v Srbsku. Prezident USA vlastně zastává v současné Evropě roli jakéhosi kvazi císaře. Pokud by Spojené státy od její obrany někdy odstoupily, pak by se všechny teorie o evropském průkopnictví v podobě nového politického řádu rozplynuly.
Je vidět, že žádná federální konstrukce, jež by umožnila vyhnout se volbě mezi imperiální vládou a řádem nezávislých národů, prostě neexistuje. Mezinárodní federace má z principu jedinou nadřazenou vládu a je úplně jedno, dáme-li přednost americkému nebo evropskému modelu. Tak jako tak ji řídí úředníci a ti mají svou představu o přiměřených hranicích sebeurčení a moci podřízených národů. Žádné zakládající dokumenty, bez ohledu na kvalitu vypracování a sebelepší formulace, nemohou vydržet nekonečně dlouho a zabránit neomezené vládě federální byrokracie. Její je moc vykládat, pozměňovat nebo opomíjet ony ústavní dokumenty a určovat směr vývoje. Jen ona zná budoucnost a rozhoduje v souladu s dlouhou tradicí o tom, co je nezbytné pro zdraví a prospěch impéria, které se nevyhnutelně v rozporuplném sepětí ztotožňují se zdravím a blahobytem celého lidstva.
Myšlenka Evropské federace – nic nového pod sluncem
Jak se stalo, že tolik Evropanů ochotně pomáhá rozkládat svou rodnou zem výměnou za vládu mezinárodního režimu? Vysvětlení může spočívat v tradici dávného snu o sjednocení národů pod císařem Svaté říše římské a v univerzalismu katolické církve. Přestože se osvícenská filozofie od křesťanství odvrátila, jeho imperiální sen si uchovala. Triumfoval ve slavném manifestu Immanuela Kanta z roku 1795 K věčnému míru: filozofický projekt. Filozof svůj útok na ideál národního sebeurčení zahájil přirovnáním k zákonu divočiny, ignorantské svobodě divochů, jíž právem opovrhujeme a považujeme za „barbarství“ a „zvířeckou degradaci lidství“:
„S hlubokým opovržením pohlížíme na způsob, jakým divoši lpí na své zákona neznající svobodě. Raději se budou donekonečna mezi sebou svářit, než aby se podřídili právnímu omezení… Považujeme to za barbarství, hrubost a zvířeckou degradaci lidství. Mohli bychom očekávat, že civilizované národy, každý sjednocený v sobě jako (národní) stát, se pokusí co nejdříve takový ponižující stav opustit. Namísto toho se každý holedbá svou vlastní vznešeností… zejména proto, že se nemusí podřizovat žádnému vnějšímu právnímu omezení a celá sláva vládce spočívá v jeho moci přikázat tisícům lidí, aby obětovali své životy.“
Podle Kantova Věčného míru je politická nezávislost formou primitivního života, protože pouze „divoši lpí na své zákonů neznající svobodě“. Civilizovaní lidé, pokud budou používat rozumu, si pospíší, aby co nejdříve opustili tak ponižující stav. To platí o jednotlivcích podřízených vládě zákona stejně jako o národech. Ty se mají vzdát svého práva na nezávislost a podřídit se „mezinárodnímu státu“, jenž zavede „veřejně vymahatelné zákony“ a bude se rozšiřovat do všech koutů Země, dokud nepřivede k podřízenosti celé lidstvo:
„Existuje jediný racionální způsob, jak se mohou státy, žijící vedle sebe, vymanit ze zločinných poměrů stálého válčení… Musí se vzdát své divošské a zákon neznající svobody, podřídit se vládě zákona a vytvořit mezinárodní stát, který by se nutně rozšiřoval, dokud by nezahrnul všechny lidi na Zemi.“
Ve svých úvahách Kant prohlašuje, že zřízení mezinárodního imperiálního státu je jediným možným příkazem rozumu. Kdo nesouhlasí s podřízením národních zájmů společné vládě říše, toho považuje za odpůrce dějinného pochodu lidstva k vládě rozumu. Během dlouhých let přisoudilo kantovské paradigma instituci národního státu amorální status, ale dlouho nenacházelo v Evropě mnoho příznivců. Pokrokové mínění stálo pevně na straně nezávislosti národů a usilovalo o zrušení rakouské říše. Ovšem po druhé světové válce, když se nacismus ocitl na seznamu zločinů připisovaných národnímu státu, se situace obrátila. Národně socialistická ideologie se považovala za prohnilé ovoce německého národního státu a Kantova filozofie se dočkala ospravedlnění. Prosadilo se mínění, že je nepřípustné, aby národy rozhodovaly o svém vyzbrojování, natož o použití vojenské síly.
Mnoho lidí ale vůbec nechápe, že nacistická ideologie představuje naprostý opak nezávislé národní politiky a vývoje. Hitler koncipoval svou Třetí říši jako dokonalé ztělesnění „První říše“, což nebylo nic jiného než tradice habsburské Svaté říše římské, snil o vybudování impéria na troskách řádu evropských národních států.
Postnárodní vize si i díky tomuto zásadnímu nepochopení našla mnoho zastánců a stačil nástup pouhé jedné generace, aby evropští politici v roce 1992 založili Evropskou unii jako formu mezinárodní vlády. Od té doby unionisté postupně zbavují členské státy mnoha pravomocí historicky považovaných za privilegia národní nezávislosti. V Evropě i v Americe lze vysledovat postoj nové generace, která poprvé za poslední čtyři století neuznává národní stát jako základ své svobody a domnívá se, že se jej lze snadno a bez negativních následků zbavit. Bez ohledu na to, zda takový názor přijímáme nebo ne, dějiny se brzy o výsledek postarají.
5) Nenávist jako argument proti nacionalismu
Nacionalistům se obvykle vytýká, že jim záleží především na úspěšném rozvoji vlastního národa a jeho úspěchu v soutěži s ostatními. Jejich starostlivost se údajně projevuje nepřátelstvím a násilím vůči ostatním národům. Imperialisté naopak prohlašují, že oni pečují stejnou měrou o celé lidstvo a nenávist příznačnou pro nacionalisty překonávají.
Je samozřejmé, že existují i nacionalisté, kteří nenávidí své oponenty a soky. Soutěžení mezi kmeny a národy nevyhnutelně vyvolává zatrpklost a nevraživost, ať už jde o skutečnou nebo domnělou historickou nespravedlnost. Dávné konflikty někdy zabarvují současnost a mnohdy živí přetrvávající zášť, předsudky a násilí.
Otázka zní, zda je nenávist některých nacionalistů závažným důkazem proti nacionalismu a zpochybňuje přednosti politického řádu nezávislých národních států. Aby byla taková zášť přesvědčivým argumentem, muselo by se nejdříve prokázat, že úsilí vybudovat univerzální politický řád nepodněcuje a neživí nenávist stejným způsobem. Jestliže imperialistická politika vyvolává u některých svých přívrženců neutuchající zuřivost stejně jako nacionalismus, tak nemá smysl mluvit o špatném charakteru některých nacionalistů, jako by jen oni byli ti špatní a chybující. To zavání rétorikou propagandy, snahou vystupňovat pohrdání národním státem, a s pravdou to nemá nic společného.
Ke zmatkům ohledně této otázky přispívá také sklon současných liberálů připisovat nenávist a násilí nejen nacionalismu, ale i náboženství. Hlavní důvody náboženské netolerance přičítají křesťanství a islámu. Nezapomínejme však, že jde o víry univerzalistické, které většinově usilovaly o nastolení vlády světového impéria. V tom se podobají komunistické a nacistické ideologii, které se rovněž pokoušely nastolit světovládu a u svých přívrženců podněcovaly značnou nenávist. Všechny imperiální ideologie včetně liberalismu, bez ohledu na svůj idealismus, mají sklon vyvolávat ve svých přívržencích strašlivou zášť, jakmile se setkají s rozhodným odporem vůči předpokládanému univerzalismu vlastního ideálu.
Dějinná zkušenost ukazuje, že nenávistí vůči nacionalistům a rebelům proti globálnímu režimu, kteří upřednostňují zájem svého národa a veřejně odmítají světovládu, se vyznačují imperialisté všeho druhu. Předpoklad, že jsou láskyplnější nebo snášenlivější, je naprostý mýtus, který oni sami šíří.
Použitá literatura:
Yoram HAZONY: Chvála nacionalismu