Manipulace vědomím

     Kromě myšlení a pocitů je dalším významným předmětem manipulace vědomí představivost (obrazotvornost). Pochopme samotné slovo. Obrazo-tvornost! Přeměna nějaké části skutečnosti na obraz vytvořený vědomím (fantazií) člověka. (A tato operace se označuje stejně i v jiných jazycích.)

     Je zřejmé, že obrazotvornost je neoddělitelně spjata s vnímáním, když jen novým způsobem kombinuje to, co jsme kdysi prožili a zaznamenali v naší paměti – nelze si představit něco, co by v různých podobách a prvcích ve skutečnosti neexistovalo. Děti mladší jednoho a půl roku nevykazují žádné známky obrazotvornosti – nestačí jim k tomu dosud získaný materiál.

     K představivosti těsně přimyká předtucha – ta také vyvolává ve vědomí obrazy, z prvků dříve známé skutečnosti. Ovšem v těchto obrazech vládne pocit, z něhož se vyvozují více či méně dalekosáhlé závěry. Předtucha hraje obrovskou roli v chování zástupců „primitivních společností“. U civilizovaného člověka se obvykle utvářejí racionálnější pojmy a pouze „spouštějí“ proces nazývaný představivost.

     Obrazotvornost je schopnost člověka nezbytná pro myšlenkové porozumění skutečnosti. V mysli pracujeme s obrazy skutečnosti, jak je pro nás připravila naše představivost. Již Aristoteles napsal, že když si mysl něco uvědomí, musí to zobrazit ve své představivosti. Na základě těchto věcných představ rozvíjíme také naši linii chování.

     Obrazotvornost a „vnější“ skutečnost spolu úzce souvisejí. C. G. Jung píše: „Pokud si někdo představí, že jsem jeho smrtelným nepřítelem a zabije mě, stanu se obětí prosté představivosti. Obrazy, vytvořené představivostí existují a mohou být stejně skutečné – a stejně škodlivé a nebezpečné – jako fyzické okolnosti. Já si dokonce myslím, že duševní nebezpečí jsou mnohem horší než epidemie a zemětřesení.“

     Z toho vyplývá, že za účelem kontroly chování lidí je velmi důležité ovlivnit oba procesy – proces vytváření obrazů, založených na skutečnosti, a proces vývoje strategie a taktiky chování, založený na obrazech vytvořených v mysli.

     Tak, jak je obrazotvornost schopnost tvůrčí, tak v mnohem menší míře než myšlení, podléhá disciplíně (logice a tradici). To znamená, že je zranitelnější vůči vnějším vlivům. Mnoho lidí podléhá snění, kdy jejich představivost sklouzává do „volné fantazie“ a odvádí je dál a dál od skutečnosti. U jiných je naopak představivost spoutána okovy. Pro ně je obtížné rozvíjet vlastní obrazy a hledají je hotové – nemohou si v duchu samostatně osvojit skutečnost.

     Představivost vytváří v našem vědomí myšlenkové i pocitové obrazy, když přetváří dojmy, získané kdysi a kdesi ze skutečnosti. Následně může manipulátor prostřednictvím představivosti ovlivnit myšlení i pocity. Největší pohyblivost a zranitelnost má spojení dvou „měkkých“ světů – představivosti a pocitů. Říká se, že emoce jsou hlavními činiteli duševního světa a obrazy jsou stavebními kameny emocí.

     Na spojení představivosti a pocitů se zakládá jeden z nejsilnějších prostředků, ovlivňující veřejné vědomí – terorismus a televize. Jde o použití techniky nasměrování vyvolaných pocitů na obraz podle potřeb manipulátorů (obraz vojska, federální správy, islámských fundamentalistů, Čečenců atd.). V tomto souboru je zapotřebí jen zřetězení: teroristický čin – televize – představivost – pocity – správné chování. Při tom je vhodné vypnout myšlení (zdravý rozum), protože teror není skutečným prostředkem ničení a nepředstavuje ani významné skutečné nebezpečí. Jeho účelem je zastrašování, tedy vytvoření nepřiměřeného pocitu strachu. Potom člověk nejedná na základě zralé úvahy, ale pod vlivem rozbouřených emocí.

     V psychologii bylo vypracováno podrobné třídění typů představivosti: záměrné a bezděčné, opakující se a tvůrčí, konkrétní a abstraktní. U mnoha lidí se rozvíjí představivost typu „probuzené sny“ – schopnost ponořit se do svých vlastních fantazií a opustit realitu. V krajních případech to vytváří (přesněji posiluje) autistický typ myšlení, o kterém již byla řeč, kdy se člověk „odpojuje“ od skutečnosti. Zapojení představivosti do manipulace vědomím bývá usnadněno, když ideologové téměř výhradně používají obrazy, které si lidé nemohou dát do souvislostí se skutečností. Například na začátku 90. let se jednalo o představy o jiných zemích („Západ“) nebo jiných dějinných obdobích („stalinské represe“).

     Pro pochopení procesů masového vědomí je důležité, že představivost je úzce spojena s napodobováním – představujeme si sebe na místě někoho. Napodobování se navíc často provádí mimoděk a uniká vlastnímu kritickému rozboru. Tak lidé, pozorujíce tanečníky, někdy začínají tyto pohyby opakovat, třeba jenom pohybem rukou. Nebo dokonce napodobují emocionálně, aniž by si uvědomili, že se do napodobování zapojili. Představivost, pokud je dovedně nasměrována, může vést k masové „nákaze“ nálad, a dokonce i konání. Někteří vůdci a šarlatáni („charismatické“ osobnosti) mají schopnost takové podmínky vyvolat.

     Aktivní představivost, spojená s vpracováním předpovědi situace nebo plánu činnosti (na rozdíl od pasivních snů nebo vzpomínek), se zaměřuje na budoucnost a umisťuje obrazy do určitých, často velmi přesných časových souřadnic. Někdy za účelem dosažení cíle manipulace vědomím, stačí přesvědčit lidi, že k představované události dojde dříve nebo později než ve skutečnosti, což oklame bdělost nebo naopak vyvolá předčasné jednání.

     Hra představivosti je velmi závislá na míře uspokojení lidských potřeb. Uspokojené potřeby nezatěžují představivost, ale pokud člověku něco chybí, v jeho vědomí vznikají obrazy – jak chybějícího předmětu, tak i cesty k jeho získání. Umělá změna stavu, uspokojení nejzákladnějších potřeb lidí, je mocný prostředkem k ovládání jejich představivosti, a tím i chování. Mírný nedostatek nějakého zdroje probouzí aktivní představivost a nutí člověka jednat a řešit problém. Zpravidla to není v zájmu manipulace vědomím. Manipulátoři se obvykle snaží vyostřit nespokojenost lidí co nejrychleji až do stavu frustrace-beznaděje – pocitu stísněnosti a bezvýchodnosti. V tomto stavu začíná převládat pasivní představivost – přeludy, sny a touhy. Vzniká i zvýšená snaha si uměle „vylepšit náladu“, například pitím alkoholu.

     Pro manipulátora je podstatným důsledkem beznaděje to, že vede k zúžení vědomí. Téměř veškerá pozornost se zaměří právě na nenaplněné potřeby a vnímání skutečnosti se ostře zkreslí. Když tlačí bota, člověk nemyslí na dobře hřející kabát. Beznaděj vytváří takovou vytrvalost a tvrdohlavost, že se nezúčastněnému jeví jako patologická hloupost. Při tom nezáleží, zda neuspokojená potřeba je základní nebo podružná, či dokonce „navedená“. Vytvoření „řízené bídy“ (například umělý nedostatek výrobků, nějaké nevysvětlitelné obtíže při dosahování docela běžných cílů) je jednou z dobře rozvinutých a často používaných technik pro programování chování velkého množství lidí.

     Při vyvážené spolupráci myšlení, představivosti a pocitů, člověk vnímá skutečnost v obrazech, budovaných v souladu se stupnicí hodnot, zakořeněnou ve vědomí. Tak se vymezuje lidské chování. Pokud si manipulátor stanoví úkol změnit chování člověka a nahradit jeho „program“, je nutné načas znetvořit měřítko hodnot – přimět lidi „chtít, co nechtějí“. Takový úkol stojí například před obchodní i politickou reklamou.

     Schopenhauer píše ve svých Aforismech světské moudrosti: „Hvězdným průvodcem našeho konání by neměly být obrazy fantazie, ale jasně chápané pojmy. Obvykle to dopadne naopak. Při bližším zkoumání zjistíme, že rozhodující hlas ve všech našich záležitostech nakonec nepatří k pojmům, ani k úsudkům, ale k představivosti, zasazené do krásného obrazu o tom, co bychom chtěli prosadit.“