Manipulace vědomím

5. část

Společenské instituce

Masová kultura

1) Dav a jeho umělý jazyk

     Od konce 19. století se jednou z hlavních záležitostí psychologie, filozofie a kulturologie stalo masové vědomí. My jsme byli od vědomostí, nashromážděných v této oblasti, odděleni společenskými úvahami typu třídního vědomí. Tyto dvě kategorie si navzájem neodporují, mluvíme o různých věcech. Třída je součástí společnosti, je strukturovaná společenskou výchovou, spojená pevným systémem ideálů a zájmů, zaujímá určité místo v dějinném procesu a procesu společenské výroby a má vyvinutou kulturu a ideologii. Ale masa (a její extrémní, dočasná a nestabilní podoba – dav) není součástí obce, i když tvoří kolektivy. Nemá strukturu ani stabilní kulturní systémy a má jiný „rozum“ a způsob chování než společenská třída.

     Přísné stavovské zřízení (nejen) starého Ruska nedovolilo vzniknout davům. Setrvačnost kulturních stereotypů a autorit byla tak velká, že i různí lidé, vytlačení ze společnosti, a dokonce i lidé ze společenského dna (tuláci, zloději atd.) obnovovali zvláštní společenské struktury s určitými právy a povinnostmi. Problém utváření davu se v SSSR začal objevovat až během rychlé urbanizace v 60. letech 20. století. Ten vedl ke vzniku masového člověka a masové kultury, a stal se jedním z předpokladů rozpadu sovětského zřízení, který byl davem uměle podněcován.

     Le Bon ve své knize Psychologie mas uvádí zvláštnosti tohoto dočasného lidského kolektivu: „V davu vědomá osobnost zaniká a pocity a myšlenky všech jednotlivců tvořících celek se ubírají stejným směrem. Vzniká „kolektivní duše“, která je samozřejmě dočasná, ale má i velmi zvláštní rysy… Individuum, strávivší nějaký čas v aktivním davu, je pod vlivem nějakých proudů, vycházejících z tohoto davu nebo z nějakých jiných příčin, se brzy dostává do stavu velmi připomínajícího hypnózu.“

     Dav je zcela nový systém a nikoli jen konglomerát nespojených jednotek. „Nemá ani součet, ani průměr svých prvků, ale existuje kombinace těchto prvků a utváření nových vlastností.“

     „Individuum v davu získává vědomí (zdání) nezdolatelné síly a toto mu umožňuje se podřídit instinktům, kterým by se jinak nepodřídil. V davu je méně ochoty omezovat tyto instinkty, protože dav je bezejmenný a nenese odpovědnost. Pocit odpovědnosti, který vždy jednotlivce omezuje, v davu zcela mizí.“

     Prostí lidé, nezapojení do davu, jsou zdravě konzervativní. To vyplývá z jejich zkušenosti a schopnosti předvídat nežádoucí důsledky změn. Tyto vlastnosti sídlí v podvědomí a jednají samočinně na úrovni intuice.     

     Člověk v davu je překvapivě náchylný k sugesci: „V davu je každý pocit, každé konání nakažlivé do té míry, že jedinec velmi snadno obětuje své osobní zájmy zájmům kolektivním. Takové chování je však v rozporu s lidskou přirozeností, a proto je člověk něčeho takového schopen, jen když je částicí davu… Dříve, než ztratí svou nezávislost, musí v jeho idejích a pocitech proběhnout změna, a navíc tak hluboká, že může změnit skoupého na marnotratného, skeptického na věřícího, čestného na zločince, zbabělce na hrdinu. Zřeknutí se svých výsad, odhlasované aristokracií pod vlivem nadšení během slavné noci 4. srpna 1789 během velké francouzské revoluce, by nikdy nikdo z jejích členů nepřijal jednotlivě.“

     „Dav zná jen jednoduché a mezní pocity; jakýkoli názor, myšlenku nebo víru jím inspirovanou dav přijme nebo zcela odmítne a zachází s nimi buď jako s absolutními pravdami nebo s absolutními omyly. Tak to vždy bývá s vírou, vytvořenou spíše cestou sugesce než zdůvodněním… Sílu pocitů v davu ještě dále umožňuje nedostatek odpovědnosti, zejména v davu nesourodém.“

     „Dav nikdy neusiluje o pravdu; odvrací se od zjevného – to se mu nelíbí, a raději uctívá klam. Stačí, aby se jím nechal očarovat. Ten, kdo umí svést dav v omyl, stává se jeho pánem. Kdokoli se ho snaží přimět k uvažování, je vždy jeho obětí.“

     Le Bon věnuje hodně prostoru nestálosti davu – jeho úžasné schopnosti okamžitě „najednou“ zareagovat na impulzy vůdců. To ukazuje, že člověk v davu skutečně získává novou kvalitu, stává se prvkem nového systému. Nepromýšlí své činy, ale okamžitě se podřizuje nějak přijatému signálu. Ne každé nakupení lidí se však automaticky mění v dav. Toto chování lze přirovnat k tomu, jak na signál reagují dvě skupiny různých typů – hejno ryb a například skupina řidičů ve svých autech.

     Hejno ryb se po přijetí signálu vlněním vody otáčí celé najednou (všichni jedinci). Každý jedinec na signál okamžitě odpovídá a nezdržuje se zpracováním informací. Skupina aut, stojících před semaforem, by se mohla teoreticky na zelenou začít pohybovat současně, protože signál je viditelný pro všechny. Ale každý řidič postupuje opatrně a rozjíždí se, až když se rozjíždí auto stojící před ním. Navíc s určitým odstupem z důvodu nejistoty z chování jeho řidiče. Ukazuje se, že vzdálenost mezi vozy se zvětšuje a zadní se rozjíždějí až když znovu naskočí červená. Řidiči netvoří dav.

     Le Bon uvádí jednu důležitou skutečnost, která zřejmě předstihla svou dobu. A dnes, s rozvojem rozhlasu, televize a dalších médií, se stala velmi důležitou. Podstatou je to, že pro vytvoření davu není nutný tělesný kontakt mezi jeho částicemi. „Tisíce jednotlivců, vzdálených jeden od druhého, mohou v určitých okamžicích současně spadat pod vliv nějakých silných emocí nebo nějaké velké národní události, a získat tak všechny rysy oduševnělého davu… Celý lid se pod vlivem určitých skutečností někdy stává davem, aniž by ve skutečnosti představoval shromáždění v původním smyslu tohoto slova.“

     Právě toto pozorujeme během posledních desetiletí: obyvatelstvo „vyspělých“ západních zemí, vystavené neustálému vlivu masové kultury a televize, se mění v obrovský virtuální dav. Ten není na náměstí, ale v pohodlných bytech u televizí. Není strukturovaný a všichni poslouchají stejné vůdce a proroky, aniž by s nimi vedli rozhovor. Tento dav neběží sám bombardovat Afghánistán nebo Srbsko, pouze takové akce svých mocenských orgánů schvaluje. Tito lidé skutečně dovolí zničit Zemi bez zlých úmyslů, jednoduše „bez přemýšlení“.

     Arabský filozof Samir Amin píše: „Eurocentrismus nahradil racionální objasnění dějin soukromými, překrývajícími se a občas protichůdnými pseudo-teoriemi, které však fungují dokonale, vzájemně se doplňují a vytvářejí uklidňující evropský mýtus, osvobozující vlastní podvědomí od jakéhokoli komplexu odpovědnosti.“

     Nebezpečí proměny lidu v dav ohrožuje jakoukoli kulturu – změnou typu školy, oslabením tradic a zesměšňováním autorit, působením reklamy, televize a masové kultury, podněcováním neuskutečnitelných nároků a podporou nezodpovědnosti. To vše jsou příznaky technik „utváření davu“, kterým věnovali pozornost filozofové, studující tento jev.

     Rozeberme ty změny ve společenských institucích, které usnadňují přeměnu odpovědných občanů na dav.

2) Povolení nemorálnosti

     Nahrazení univerzální etiky vládou zákonů, schválených v parlamentu, je krédem demokracie v západním stylu. Tato demokracie odstraňuje z politiky pojem hříchu a v podstatě i svědomí, a nahrazuje je výhradně právem. („Povoleno je vše, co není zákonem zakázáno.“)

     Z hlediska našeho tématu se nemorálnost projevuje v té části kultury, kde se zpochybnily nebo odmítly hodnoty ustavené obecnou etikou, kde se odstraňují tradice a „zplošťuje“ se myšlení, aby se připravilo na ospravedlnění jakékoli činnosti. Celé epochy „rozvolněné morálky“, jako byla evropská renesance, bývají předstupněm hlubokých přeměn společnosti.

     K pravidelné obnově tradiční společnosti sloužily karnevaly s nemorálností zakrytou maskami. Když M. M. Bachtin vysvětloval význam této sváteční „smíchové“ nemorálnosti, zdůraznil její odlišnost od nemorálnosti Nové doby. Karneval znamenal „úpadek hodnot“ s jejich následnou „obrodou“ v závěrečné části karnevalu. Během této „zkoušky nemorálnosti“ se morální hodnoty obrodily a „osvěžily“. Černý humor a nemorálnost nové buržoazní společnosti však směřovaly výhradně ke zničení hodnot tradiční společnosti, a to bez jakékoli „obrody“.

     Odstraněním pojmu „hřích“ soudobá společnost „odkryla“ živnou půdu pro nemravnosti a proměnila je v morálně přijatelný obchod (např. prostituce, sexuální turistika, obchod s drogami, zbraněmi apod.). Prudké rozšíření prostoru přejícího nemorálnosti a v mezních případech její rozšíření ne celou společnost, posloužilo k rozmělnění kulturního jádra. Zničení tradiční morálky a nepřetržitá „sexuální revoluce“ jsou nejdůležitější podmínky pro odstranění psychologické obrany proti manipulaci vědomím.

     Stejně jako obecně ve vztahu k hodnotám, hlavní při odstraňování obrany proti manipulaci není nahrazení jednoho hodnotového systému jiným – stejně celostním, ale zničení systému – relativizace hodnot. Jde o zbavení morálních principů – toho souřadného systému, díky němuž dokáže rozlišovat mezi dobrem a zlem. Umístění člověka do prostoru nemorálnosti vypíná jeho navigační systém. Podobá se to zapnutí generátoru rádiového šumu, aby letadlo ztratilo kurz.

     Mozaiková kultura, o níž jsme již hovořili, ve svých „pórech“ snadno ponechává prostor pro nemorálnost, zatímco pevná „vesmírná“ (univerzální) kultura vytěsňuje takové anti-hodnoty do podzemí, do uzavřené oblasti a staví je do opozice proti kultuře. Vznik mozaikové kultury je úzce spjat s tiskem a jím zrozenou celou třídou „progresivních“ intelektuálů. Ti jsou ve skutečnosti pouhými dodavateli nemorálnosti na trh a mozaikovou kulturu ospravedlňují svobodou informací a snahou zničit pouta „morálního útlaku“.

     V posledních letech podnikly cechy pracovníků tisku obrovský krok k úplnému odstranění pocitu hanby. Nestydatost se sama o sobě stala zvláštní technikou, která odzbrojuje normálního člověka a činí ho ještě bezbrannějším proti manipulaci. Dnes zažíváme nový kvalitativní posun – samotné odhalování případů přímých lží zvyšuje vliv tisku.

     Každá další lež se odhaluje bez slova výčitek lhářům, nemluvě o nějakém „soudu cti“, odstoupeních odpovědných osob nebo výčitkách. Například během války v Perském zálivu roztáčely srdcervoucí snímky nenávist k Iráku: zelení dobrovolníci omývali mýdlem nešťastné ptáky, kteří se dostali do ropných skvrn, rozlitých brutálními Iráčany. Krátce nato byla zveřejněna zpráva, že se jednalo o snímky natočené na Aljašce, kde tanker najel na skálu a vyteklo z něj 70 tisíc tun ropy. To znamená, že se nahlas řeklo, že přední televizní kanály celého světa záměrně falšovaly informace. No a co? Nic se neděje.

     Samotný problém pravdy a lži byl z kultury odstraněn. Průměrný člověk je nyní prostě informován o tom, co nebo koho by měl považovat za „špatného“. V roce 1992 se v celém západním tisku objevila fotografie „srbského tábora smrti“. Byl to snímek anglických novinářů televizní společnosti ITN (Independent Television Network). Byly tam i přesné údaje: vyděšená tvář za ostnatým drátem patřila bosenskému muslimovi Fikretu Alichovi. On hovořil se zpravodaji a natáhl k nim ruce skrze ostnatý drát.

     Tento televizní snímek se projednával v americkém Kongresu a stal se pro Spojené státy formálním důvodem a ospravedlněním pro zaujetí otevřeného protisrbského postoje ve válce v Jugoslávii. V únoru 1997 v jednom anglickém časopise vyšel článek, uvádějící vznik tohoto snímku. Nebyl to „tábor smrti“, ale sběrné místo pro uprchlíky v budově školy. Ostnatý drátěný plot odděloval školu od silnice a postavili do už před válkou, aby děti nevběhly pod auta na silnici.

     Novináři natáčeli skrz ostnatý drát „vězně-muslimy“, ale mohli ho klidně obejít a natáčet je jako rekreanty na čerstvém vzduchu. Vchod a východ zpoza plotu byl volný a na dalších snímcích, nezařazených do pořadu, je vidět, jak „vězni“ přelézají přes plot nebo jej obcházejí. Tyto záběry získali zaměstnanci časopisu a zveřejnili je na internetu. Autor článku obvinil televizní společnost z manipulace. A ta zažalovala časopis „za pomluvu“!

     Pro nás je na této události důležité, že televizní zpravodajové nevidí žádnou profesionální a morální vinu. Vypustili do celého světa fotografii, kterou pak politici využili pro své vlastní účely – a většina obyvatel Západu uvěřila politikům. Samotní novináři v poznámkách ke snímku sice nepoužili přímo slova „tábor smrti“, ale zároveň ani neřekli, že se lze zpoza ostnatého drátu kdykoli jednoduše dostat. Proto zažalovali deník za pomluvu.

     Toto upřímné a úplné opuštění zásad cti je novým kulturním jevem. To je postmoderna a my na ni nejsme duševně ani intelektuálně připraveni. Příběh snímku o srbském „táboře smrti“ je důležitý v tom, že z pohledu televizní společnosti v tomto snímku nebyla přímá lež, ale jen zamlčování. Takové zkreslení skutečnosti otevírá ještě větší možnosti manipulace než přímá lež.

3) Napětí jako činitel oslabení duševní obrany

     Jeden ze zakladatelů moderní sociologie, výzkumník ideologií K. Manheim, zvláště zdůrazňoval, že v okamžicích hluboké krize je blokován zdravý rozum – schopnosti člověka přiměřeně posoudit stav věcí a jednat na základě tohoto úsudku. Nezbytnost přemýšlet a něco pochopit se v takovou dobu mění na nesnesitelnou zátěž a člověk z toho uniknout schovat se do iracionálna. Jeho duševní obrana proti manipulaci vědomím je silně oslabena.

     Vytváření napětí ve veřejném vědomí je osvědčenou technikou. V roce 1790 Marat napsal, že cílem jakobínů je „neustále udržovat lid ve stavu podráždění až do doby, kdy do základů existující vlády položí spravedlivé zákony.“ John Reed pozorně sledoval revoluce v Rusku a Mexiku a poznamenal: „Během ostrých krizí člověk ne vždy na probíhající události reaguje správně. Lidé těch nejstřízlivějších soudů, kteří by za obvyklých okolností nikdy nepřijali nějaká fakta bez předem dodaných důkazů, uvěřili těm nejdivočejším zvěstem bez jakéhokoli opodstatnění.“

     Mnoho výzkumů se věnuje neobvykle vysoké vnímavosti velkých mas německého obyvatelstva k sugesci po porážce v první světové válce. Masivní zbídačení a demoralizace vedly ke veřejném vědomí k patologickým změnám a neobvyklé důvěřivosti, což jej učinilo bezbranným proti nejbrutálnější manipulaci fašistů.

     Dlouhodobého emočního napětí, ničícího ochranné mechanismy vědomí, se dosahuje prudkým zbídačením velkých mas obyvatelstva (zvláště když k tomu nejsou žádné viditelné důvody, jako je válka nebo živelná katastrofa). Ve zprávě Všeruského střediska pro výzkum veřejného mínění, s odkazem na mnoho studií z různých částí světa, se říká: „Průměrný pokles osobního příjmu o 10 % znamená u postiženého obyvatelstva zvýšení úmrtnosti o 1 % a růst počtu sebevražd o 3,7 %. Pocit poklesu úrovně pohody je jedním z nejsilnějších společenských tlaků. Silnější a déle působící tlak vzniká během živelných katastrof.“

     Takové změny mohou sloužit jako účinný prostředek ovládání chování obyvatelstva a ochromení jejich vůle. V důsledku zchudnutí většina lidí prostě nemá duševní ani tělesnou sílu na nic jiného než zajišťování živobytí svých rodin. Střední třída je politicky aktivní třídou a je základem demokracie. A demokracie ztěžuje manipulaci vědomím.

     Na rozdíl od rolníků je městský člověk zbaven vlastního zajištění obživy a chudoba (zejména hrozba hladu) je mocným prostředkem, ovládajícím jeho chování. Tuto myšlenku rozvinul již Malthus v raném kapitalismu. Tak se zbídačení pracujících při hrozbě nestability stalo součástí politického arzenálu vládnoucí třídy. Západ zároveň vytvářel svou masivní podporu – prosperující občanskou společnost, spojenou strachem z hladovějících.

     Další skvělou technikou vytváření duševního napětí je vyčerpání občanů. To není únava z bídy. K bídě se přidává zpustošenost, způsobená neustálým opakováním hrozeb (krize, teroristické akce, války, epidemie atd.) a sprosťáren tlačených slovy, gesty, obrazy a činy. Člověka unavuje ponižování jeho snah, vysmívání se ideálům a zavlékání do podlostí. Toto je relativně nová metoda moci. Úspěšná únava vede k otupělosti a ztrátě vůle. Vytváření „nervozity“, stupňování hrozeb a strachu za účelem udržení obyvatelstva ve stavu neustálého napětí, se během krizí stalo zásadou informační politiky sdělovacích prostředků.

 

4) Ovládnutí a spojení se s obecenstvem

     Již jsme uvedli, že jednou z důležitých operací při manipulaci vědomím je „ovládnutí“ obecenstva – upoutání pozornosti na tu zprávu, kterou chce manipulátor vyslat, udržení pozornosti na této zprávě a získání důvěry, vylučující psychologickou obranu.

     Prvním krokem je navázání kontaktu s obecenstvem – tedy vytvoření kanálu, kterým může zpráva projít. K tomu se používá mnoho triků a svůdných návnad. Zpráva se spojuje s něčím poutavým, takže účinnost návnady lze dokonce určit množstevně (to lze vidět například v ceně televizního reklamního času, který se včleňuje do oblíbeného filmu nebo do významné sportovní soutěže).

     Dalším krokem je připojení. To je takový kontakt, který má díky kladnému postoji obecenstva sklon se sám udržovat a obnovovat již bez zvláštního velkého úsilí manipulátora. Rozlišují se „spojení s …“ a „připojení k …“. První je spojení, udržované v důsledku nějakých objektivních znaků pospolitosti (jazyk, národnost, etnikum atd.). Hlavním úkolem manipulátora je „připojení k …“ (k nějakým hodnotám, heslům nebo krokům).

     Prvním pravidlem pro úspěšné spojení je prohlášení, že odesílatel zprávy vstupuje do jakési pospolitosti s obecenstvem. Za tímto účelem byl vyvinut celý jazyk a pravidla chování: kolegové, chlapi, křesťané atd. Prvními kroky k navázání kontaktu jsou prohlášením „jsme jedné krve – ty i já!“ Proto prvním příznakem manipulace je chybějící uvedení vlastního postavení, použití nejasných slov a metafor. Jasné odhalení ideálů a zájmů, hájených „odesílatelem zprávy“, okamžitě zapojuje psychologickou obranu těch, kteří nesdílejí toto postavení, a co je nejdůležitější, vyvolává myšlenkový dialog, a tak podstatně ztěžuje manipulaci.

     Napoleon prohlásil ve státní radě: „Když jsem se prohlásil katolíkem, mohl jsem ukončit válku ve Vendee, když jsem se prohlásil muslimem, opevnil jsem se v Egyptě a když jsem se představil jako ultramontán (jezuita), získal jsem na svou stranu italské otce. Kdybych potřeboval vládnout židovskému lidu, obnovil bych Šalamounův chrám.“

     Nejúčinnějšího připojení k obecenstvu se dosahuje tehdy, když se manipulátor, hrající na „struny duše“, dostane k archetypům kolektivního nevědomí a zapojí je. Říká se, že tím se manipulace spojí s obrovskými skrytými „energetickými zdroji“ archetypů, a tím zadarmo získává sílu, která přitom zůstává skrytá právě proto, že archetypy jsou skryty v nevědomí. Jak řekl C. G. Jung, archetypy se projevují „vzrušujícím a okouzlující způsobem“. To znamená, že přitom jsou jak logické myšlení, tak i zdravý rozum vypnuté, což se zvláště výmluvně projevuje ve vzrušení davu nebo v podněcování etnických střetů.

     Stará metoda zachycení obecenstva, vyzkoušená již za Velké francouzské revoluce, je uvádění ideologických zpráv v podobě „zakázaného ovoce“. Tehdy vznikl „samizdat“ – výroba a rozšiřování nepovolené a pololegální literatury. V SSSR tento průmysl vzkvétal již v 60. letech jako prostředek psychologické války (do roku 1975 se CIA různými způsoby podílela na ruském vydání více než 1500 knih ruských a sovětských autorů).

     Zachycení obecenstva se v samizdatu nedosahovalo vysokou hodnotou publikovaného materiálu, ale uměle vytvořenou návnadou – zákazem textu, takže se autoři, vydavatelé a rozšiřovatelé obraceli k ustáleným odpadlickým vzorcům ve vědomí, podkopávání opor národního vědomí apod.

     Západní rozhlasové stanice, které vysílaly do SSSR „bílou“ propagandu (pod svým jménem), vždy tvrdily, že mají významnou shodu názorů se sovětským posluchačstvem a diskreditace hodnot, zakořeněných v myslích posluchačů, se zvyšovala jen po velmi malých dávkách – aby se zabránilo ztrátě kontaktu. Protisovětská propaganda se navíc zpravidla odvolávala na skutečné společenské potřeby posluchačů z hlediska hodnot, převládajících v sovětském vědomí, jako jsou společenská spravedlnost, rovnostářský ideál atd. Gorbačov také začal s heslem „Více socialismu!“ a ne „Ať žije soukromý majetek!“

     Od 70. let začala západní propaganda široce používat důvěryhodný obraz, kdy politik oslovuje občany na osobní úrovni, jako takový ten „dobrý chlapík“, se stejnými omluvitelnými vadami a nedostatky, se stejnou prostoduchostí a stejnou osobní minulostí, jaké má posluchač nebo divák.  Vznikl zvláštní žánr „autobiografie“ a televizních filmů, které budovaly takovýto obraz. (V 90. letech jsme viděli například film E. Rjazanova o tom, jak Naina Iosifovna (Jelcinová) smaží v kuchyni kotlety a čeká, až se její prezidentský manžel vrátí z práce.)

     Protože ke spojení s manipulátorem dochází po dostatečně dlouho trvajícím kontaktu, nejjednodušším způsobem, jak obnovit duševní obranu před manipulací, je vědomé a náhodné přerušování kontaktů se zdrojem informací, u nichž je podezření na manipulaci. Například čas od času stačí přestat sledovat ne jeden až dva týdny televizi, aby došlo k „opravě“ vědomí. Oko poté získá neobvyklou ostražitost a po nějaké době si snadno všimnete, jak z manipulujících přenosů „koukají uši“. Televize na čas ztratí své kouzlo.

Společenské instituce

1) Škola - výroba člověka masy

     Utváření společnosti, v níž hlavním prostředkem nadvlády je manipulace vědomím, do značné míry záleží na druhu školy.

     Po velkých buržoazních revolucích došlo k revoluci v „technologii“ utváření společnosti a proměna školy mezi nimi zaujímá zvláštní místo. Škola je jednou z nejpevnějších, konzervativních veřejných institucí, „genetická matrice“ kultury. Nastupující pokolení se utvářejí v souladu s touto matricí. Proto utvoření člověka s novými vlastnostmi, usnadňující manipulaci jeho vědomí, nutně znamenalo přestavbu základních principů školního vzdělávání.

     Předburžoazní škola byla založena na křesťanské tradici, vynořila se z kláštera a univerzity (universa – vesmíru) a stanovila úkol výchovy osobnosti – osobnosti obrácené k Bohu (obecněji k ideálům). Nová společnost vyžadovala manipulovatelného člověka masy, utvářeného mozaikovou kulturou. Vesmírná škola, vyrostlá z teologie se od školy mozaikové kultury liší především tím, že se na každé úrovni snaží dát ucelený soubor zásad bytí. Zde je vidět spojení vesmíru s antickou školou.

     Zvláště výrazně to vyjádřilo klasické gymnázium. Spor o tento druh školy, zaměřený na základní disciplíny, humanitní znalosti a jazyky, trvá již dlouho. Tyto výčitky jsou součástí celosvětové kampaně, zaměřené na snížení počtu dětí, vychovávaných v lůně vesmírné kultury. Úkolem školy není poskytovat dovednosti a informace pro řešení konkrétních praktických problémů, ale „připravit k cestě“ a naučit se klást si ty nejzákladnější otázky. Ti vědci a filozofové, kteří se starali o životaschopnost Západu, ne to neúnavně upozorňovali.

     Nová buržoazní společnost potřebovala školu pro „výrobu subjektů“, které měly zaplnit jako odosobněná pracovní síla továrny a kanceláře. Na této škole byl Bůh nahrazen vědou, a do mysli a dokonce do těla žáka ze zaváděla nová (pro továrnu nezbytná) představa o čase a prostoru – rozděleného na malé, přesné a ovladatelné části.

     Na takovéto ovladatelné částice se rozdělovala i masa žáků, a to celým školským zřízením, systémem známek a odměn, podněcujících konkurenci. Škola, jako výrobce „subjektů“, nedává člověku celostní systém znalostí, učící člověka svobodně a nezávisle myslet. Ze školy měl vyjít „spořádaný občan, dělník a spotřebitel“. Pro splnění těchto úkolů se vybral soubor znalostí, dopředu rozdělující lidi „do regálů“. Takto se škola odtrhla od university, jejíž podstatou je právě ucelenost znalostí. Vznikla „mozaiková kultura“ (jako opak kultury „vesmírné“). Vznikl i její nositel – „člověk masy“, naplněný znalostmi potřebnými k provádění kontrolovaných operací. Samolibý člověk, sám sebe považující za vzdělaného, ale vzdělaný jenom k tomu, aby byl jedním z koleček v soukolí – „specialistou“.

     Španělský filozof Ortega y Gasset píše: „Specialista nám slouží jako jasný, konkrétní příklad „nového člověka“ a umožňuje nám rozeznat radikalismus jeho novosti… Nelze ho nazvat vzdělaným, protože je naprostý nevzdělanec ve všem, co není jeho specializací. On vlastně není nevzdělanec, protože je přece jenom „člověkem vědy“ a dokonale zná svůj malý koutek vesmíru. Měli bychom ho nazývat „vědeckým nevzdělancem“, a to je velmi vážné, protože to znamená, že ve všech jemu neznámých otázkách se nebude chovat jako člověk neseznámený s věcí, ale s autoritou a ambicemi vlastními znalci a odborníkovi… Stačí se podívat, jak se dnes ve všech životních otázkách naši „lidé vědy“ a za nimi doktoři, inženýři, národohospodáři, učitelé chovají hloupě – v politice, umění, náboženství… Jak uboze a hloupě myslí, soudí a konají! Neuznávání autorit, odmítnutí podřídit se komukoli – to jsou typické rysy člověka masy – a dosahují svého vrcholu u těchto poměrně kvalifikovaných lidí. Právě tito lidé symbolizují (a do značné míry vykonávají) moderní nadvládu mas a jejich barbarství je bezprostřední příčinou demoralizace Evropy.“

     Bylo by však chybou uvažovat o tom, že celá buržoazní společnost je tvořena mozaikovou kulturou. Nadvláda prostřednictvím manipulace vědomím naznačuje, že existuje část společnosti, nepodrobená manipulaci, nebo jí podléhající jen v malém rozsahu. Buržoazní škola je složitější. Pro přípravu elity, určené k řízení masy rozdělených individuí, je zřízena rozsahem nevelká škola, založená na zcela odlišných zásadách. Ta poskytuje základní a celostní vesmírné vzdělání a vychovává silné a sebevědomé osobnosti, spjaté duchem spolupráce. Tak vzniklo rozdvojené školství, rozdělující proud dětí do dvou cest (skutečnost, že určitá část dětí pracujících se dostala na dráhu elity, na tom nic nezmění). Toto je škola kapitalistické společnosti, nový jev civilizace.

2) Věda jako nástroj manipulace vědomím

     Moderní západní společnost vznikla jako celek, když se jedním z jejích pilířů stal nový typ znalostí, poznání a způsobu myšlení – věda. Můžeme také říci, že věda se stala jednou z božských osobností této společnosti, protože „prostoupila“ všechny její póry. Pro naše téma je podstatná jedna stránka: věda nahradila církev jako nejvyšší autoritu a oprávnila a posvětila jak politický systém, tak i společenský řád. Věda se tak stala nástrojem nadvlády a jak jsme již uvedli, nadvláda tomto typu společnosti se zakládá na manipulaci vědomím. Jak vláda použila a používá vědu pro tyto účely?

Věda a ideologie

     Ideologie vznikla spolu s vědou jako její „sestra“ a jako výtvor buržoazní společnosti. A rychle začala na vědě parazitovat. Připomeňme si slova filozofa vědecké revoluce Francise Bacona: „Znalosti jsou silou.“ Jednou ze složek této síly je autorita těch, kdo vládnou znalostmi. Vědci mají stejnou moc jako kněží ve starověkém Egyptě. Vláda, využívající tuto sílu, získává důležitý prostředek nadvlády.

     Každá ideologie se snaží vysvětlit a ospravedlnit jí hájený společenský a politický řád odvoláváním se na přírodní zákony. „Takto funguje svět“ a „taková je povaha člověka“ – to jsou konečné a na obecenstvo spolehlivě působící argumenty. Proto ideologové pečlivě vytvářejí model člověka a využívají jakýkoli příhodný materiál: vědecké zprávy, legendy, přesvědčení, a dokonce i ty nejdivočejší předsudky. Pro moderního člověka jsou nejpřesvědčivější fráze ze školních škamen, mlhavě připomínající vědecké vzorce a výroky velkých vědců.

     Je jasné, že ideologie sama o sobě se stává činitelem utvářejícím člověka. Jí vytvořené mýty, zejména pokud se zakořeňují pomocí vzdělávacího systému a sdělovacích prostředků, utvářejí člověka v obrazu daného vzorce. A vzorce ideologie, stejně jako její jazyk, se vytvářejí podle modelu vědeckých vzorců a vědeckého jazyka. Čím více se ideolog podobá vědci, tím je přesvědčivější. Došlo ke „zvědečtění“ vědy, jejíž pouhé jméno postačuje k získání přesvědčení o správnosti ryze ideologických prohlášení.

     Tato úcta nezískala pouze iracionální a náboženskou povahu. Ukázalo se, že postavení vědy je vyšší než postavení náboženství. K získání tohoto postavení nedošlo samo od sebe: ve viktoriánské Anglii se vědci společně s politiky snažili o to, aby věda nahradila církev ve společenském a kulturním životě (především ve vzdělávacím systému). Jeden z vůdců vědeckého společenství, Francis Galton, přiznával, že vytěsněním církve z nejvyššího místa společenského žebříčku bude možné „v celém království vytvořit určitý druh vědeckého kněžství, jehož hlavní funkcí bude ochrana zdraví a blahobytu národa v nejširším smyslu slova a jeho odměna bude odpovídat důležitosti a rozmanitosti těchto funkcí.“

     Skutečně, ve všech průmyslových zemích je „ochočení“ nejvyšší vědecké elity důležitým úkolem vlády. Výhody a vyznamenání, získaná zástupci této elity, nejsou úměrné jejich funkční odpovědnosti výzkumných pracovníků. Jejich úlohou je posvěcovat politická rozhodnutí.

     Pro ideologii tedy hodnota souhlasu vědce nijak nesouvisí s jeho osobními znalostmi v dané oblasti. Schválení vědcem má charismatickou povahu. V ideologii obraz objektivní a nestranné vědy slouží přímo k vyrušení a vypnutí vlivu morálních hodnot na člověka jako čehosi ve vážných záležitostech nemístného, aby se člověk stal bezbranným proti doktrínám, které jsou mu podsouvány do jeho vědomí.

     Vzájemné působení vědy a ideologie je příliš rozsáhlým tématem, a zde se do toho nemůžeme náležitě ponořit. (pozn. autora: Nás od těchto záležitostí odváděli nevýznamnými a lživě uváděnými případy střetů, které získaly ideologickou povahu: církev proti Galileovi nebo Giordano Brunovi apod. A moje poznámka: Nejen o těchto kauzách, ale i obecně o tématu domnělé neslučitelnosti náboženství a vědy pojednává např. kniha Allana Chapmana Bohové na nebesích, která vyšla i v češtině.)

     Dotkneme se pouze několika otázek: přímé účasti vědců na manipulaci vědomí jako zaštítění mocných tohoto světa, hlavních prvků znalostí, poskytovaných vědou, ideologií (obraz světa a představy o člověku) a soužití mezi sdělovacími prostředky a vědou.

Autorita vědy a politika

     V moderní západní politice se jednou z důležitých osobností stal odborník (expert), přesvědčující společnost o výhodách nebo nevýhodách těch, či jiných rozhodnutí. Často přitom dochází ke střetu zájmů mezi finančními a průmyslovými skupinami. Pokud nedospějí k tajné dohodě, obyvatelé se baví podívanou na „vědecké“ debaty hádajících se skupin odborníků. Významný sociolog píše: „zdůvodnění rozhodnutí odkazem na výsledky výzkumu, provedeného komisí vědců, získalo ve Spojených státech symbolickou rituální funkci shodnou se středověkou zvyklostí spojovat důležitá rozhodnutí s precedenty a proroctvími Písma svatého.“      

     V tom není žádná demokracie – názory neosvícené masy se zamítají jako ignorantské a iracionální. Spojené státy vytvořily z vědeckých odborníků zvláštní třídu propagandistů, manipulujících vědomím a od demokracie se posunuli k takovému zřízení, které se nazývá „stát přijímaných rozhodnutí“, která je vnitřní záležitostí politiků a odborníků. S takovým přístupem vůbec mizí otázky, jako „Je správné bombardovat Jugoslávii (nebo jinou zemi)?“ nebo „Je správné privatizovat půdu?“ a zaměňují se otázkami „Jak nejlépe bombardovat Jugoslávii?“ a „Jaký je nejlepší způsob privatizace půdy?“

     Vůbec přitom nejde o jakoukoli vědeckou objektivitu a tím spíše o svobodu informací mezi vědci, vykonávajícími roli manipulátorů vědomí. Sociolog vědy B. Barnes píše: „Je dobře známo, že vědec pracující pro vládu nebo průmyslovou společnost nikdy veřejně nevyjadřuje svůj názor, pokud mu jeho nadřízení nedají příkaz obhajovat zájmy organizace. A samozřejmě, že vedoucí je mohou přinutit splnit takovou podmínku, o čemž se mnozí vědci mohli přesvědčit na vlastní kůži. Například ve Velké Británii a ve Spojených státech vědci z oblasti jaderné energetiky veřejně vyjádřili své technické pochybnosti – a okamžitě zůstali bez práce.“

     Barnes uvažuje, že rozhodnutí, poškozující společnost, se přijímají nikoli s ohledem na nedostatek informací a chyb vědců, ale kvůli korupci. Chyby se stávají, ale jejich úlohu hodnotí stokrát až tisíckrát níže, než úlohu úplatkářství a nátlaku. Trh je trh, a pokud je poptávka po cynickém odborníkovi, bude i nabídka.

     Malkay píše: „Ve všech oblastech vědeckého výzkumu jsou obvyklé situace, kdy věda umožňuje vyjádřit několik rozumných alternativ a není možné přesvědčivě prokázat, že pouze jedna z nich je pravdivá. Právě při výběru z takových alternativ, ať už se provádějí na úrovni obecných definic nebo na úrovni podrobného rozboru, je nejzřetelnější využívání politických postojů vědců a tlak politického prostředí.“

     Například základem neshod ohledně účinků radioaktivního záření na lidské zdraví jsou dva zásadně odlišné modely: prahový a lineární. Podle prvního nemá radiace až do určité hodnoty znatelný vliv na veřejné zdraví. Podle druhého modelu se škodlivý účinek (měřeno počtem nádorových onemocnění) zvyšuje lineárně, bez ohledu na to, jak nízká je úroveň radiace, takže nelze mluvit o „bezpečné“ hladině. Je zřejmé, že z těchto dvou modelů vycházejí zcela odlišné politické závěry. Jak si odborníci vybírají ten, nebo jiný model? Na základě politických upřednostnění (nebo podle toho, kdo víc zaplatí).

     Zdálo by se, že politici by mohli financovat další experimenty a vyžadovat, aby vědci učinili spolehlivou volbu z tak odlišných modelů. Ukazuje se však, že to v zásadě není možné. Úkol takového ověření byl formulován nejjednodušším možným způsobem: zvyšuje ozáření o 150 milirentgenů skutečný počet mutací u myší o 0,5 %? (Takové zvýšení počtu mutací lze již považovat za pozorovatelný účinek na organismus.) Matematický rozbor tohoto zadání ukázal, že pro spolehlivé experimentální ověření je zapotřebí 8 miliard myší. To znamená, že experimentální výběr modelů není možný, a žádný ze základních předpokladů nelze odmítnout.

     Věda proto nemůže z důvodu přirozených omezení samotné vědecké metody nahradit politické rozhodnutí. A vláda (nebo opozice) dostane příležitost záležitost mystifikovat pod rouškou autority vědy. Toto výmluvně ukázala katastrofa v jaderné elektrárně v Černobylu.

     Z manželství vědy a umění se narodily sdělovací prostředky a jejich nejenergičtější dítě – televize. Studie procesu utváření veřejného mínění ukázaly nápadnou podobnost se skladbou vědeckého procesu. Sdělovací prostředky také proměňují jakoukoli skutečnou záležitost na teoretický model, ale na rozdíl od vědy ne za účelem poznání, ale za účelem důsledné manipulace vědomím.

     Schopnost zjednodušit složitý jev, objevit v něm, nebo si i vymyslet jednoduché příčinné vztahy, určuje ve velké míře úspěch ideologické akce. Tak se mocným nástrojem vědy stal redukcionismus – zjednodušení předmětu na nejjednodušší možný systém. Sdělovací prostředky dělají totéž. Ideolog formuluje úkol („námět“), pak následuje fáze jeho „problematizace“ (což ve vědě odpovídá domněnkám), a pak fáze redukcionismu – přeměna problémů na prosté modely a hledání maximálně dostupných obratů, hesel, jinotajů nebo obrazů pro jejich vyjádření. Jak píše jeden televizní specialista, „tento sklon ke zjednodušování by se měl vnímat hrozba pro mír a demokracii samotnou. Usnadňuje manipulaci vědomím. Politické alternativy se vyjadřují v jazyce zadaném propagandou.“

Vědecký obraz světa

     Podívejme se nyní, jak se v ideologii používá obraz všehomíra. V každé společnosti slouží člověku obraz všehomíra jako ideální základ, na kterém se zakládají představy o nejlepším nebo přijatelném uspořádání společnosti. „Přirozený pořádek věcí“ byl vždy nejdůležitějším argumentem při působení na vědomí. O tom, jak Newtonův obraz světa ovlivnil představy o politickém zřízení, společnosti a hospodářství během buržoazních revolucí, se napsalo moře literatury.

     Z modelu Newtonova všehomíra, představujícího svět jako stroj, nacházející se v rovnováze se všemi svými „brzdami a protizávažími“, byly přímo odvozeny liberální pojmy svobody, práva a rozdělení moci. „Překladem“ tohoto modelu do jazyka státní a hospodářské výstavby byla například americká ústava a politická ekonomie Adama Smithe (až k výrazu „neviditelná ruka trhu“, kterou Smith převzal z newtonovských textů. Jen se tam jednalo o „neviditelnou ruku“ gravitace). Politický a hospodářský řád buržoazní společnosti se tak přímo ospravedlňoval Newtonovými zákony.

     Mechanika, vycházející z Newtonova obrazu světa a představující jakoukoli realitu jako stroj, měla ohromnou přesvědčovací sílu. Leibnitz napsal: „Procesy v lidském těle a všech živých tvorech jsou stejně mechanické jako procesy v hodinách.“ Když západního člověka přesvědčili, že je strojem a zároveň součástí jiného obrovského stroje, byl to zásadní krok k tomu, aby se z něj stal manipulovaný člen občanské společnosti. Svět, pro středověkého člověka představovaný Chrámem, se změnil na Továrnu – systém strojů.

Představa o člověku

     Mechanika Newtonova obrazu světa dala nový život atomismu – nauce o výstavbě hmoty z mechanických a neměnných částic. Ale dokonce ještě dříve než v přírodních vědách, vstoupil atomismus do ideologie a jménem vědy ospravedlnil rozdělení lidského společenství, jak jej v náboženské oblasti provedla protestantská reformace.

     Ideologie buržoazní společnosti se uchýlila k autoritě vědy a vytvořila svůj vlastní antropologický model, zahrnující několik mýtů. Ten se měnil, když se objevil nový, čerstvější a pro výrobu mýtů přesvědčivější materiál. Zpočátku, v éře triumfálního tažení Newtonova mechanického modelu světa, se tento model zakládal na přenášce mechanického (dokonce ani ne chemického) atomu, dodržujícího Newtonovy zákony.

     Takto vznikl pojem individua a ten rozvinulo celé pokolení filozofů. Pak následovalo dlouhé období „biologizace“ (sociálního darwinismu a pak genetiky), kdy se lidé představovali jako zvířata, nacházející se na různých stupních vývoje a bojující o přežití. V buržoazní ideologii vládla představa společnosti jako darwinovského stroje, řízeného principy přirozeného výběru, přizpůsobování a boje o přežití.

     Teoretické modely člověka, předkládané vědou ideologům, kteří je po zpracování a zjednodušení zavedli do masového vědomí, radikálně změnily způsob, jakým člověk o sobě uvažuje. Tím programovaly jeho chování. Ukázalo se, že škola a sdělovací prostředky jsou silnější než tradice, kázání v kostele a babiččiny pohádky. Dnes, když se teorie stává vládnoucí podobou společenského vědomí, je tento dopad ještě silnější. V různých variantách řada filozofů potvrzuje následující myšlenku: „Chování lidí nemůže nezáviset na teoriích, které sami dodržují. Naše představa o člověku ovlivňuje chování lidí, protože určuje, co každý z nás očekává od druhého… Představa přispívá k utváření skutečnosti.“

     Jak ideologie zlomila teorii? Filozofové občanské společnosti (Hobbes, Kant) tvrdili, že „divoký“ člověk („přírodní stav“) je krvežíznivá a sobecká šelma, a že dobro lze vytvořit pouze v civilizaci, v níž se člověk stává občanem.

     Přenos přírodopisných pojmů do společnosti lidí je, přísně řečeno, nevědecký. Americký antropolog M. Salins píše: „Je zřejmé, že Hobbsovo vidění člověka v jeho přirozeném stavu je výchozím mýtem západního kapitalismu. Ve srovnání s původními mýty všech ostatních společností má Hobbsův mýtus zcela neobvyklou strukturu, ovlivňující naše chápání sebe sama. Pokud vím, jsme jedinou společností na Zemi, která věří, že vznikla z divočiny, spojené s nemilosrdnou přírodou. Všechny ostatní společnosti věří, že pocházejí od bohů.“

     Z této mytologické představy člověka Locke odvodil svoji teorii občanské společnosti („Republiky vlastníků“), která existuje obklopená proletáři (žijících ve stavu „blízkém přírodnímu“) a barbary (žijících ve stavu divokém).

     A ve všech fázích vývoje buržoazní ideologie se různými způsoby vytvářel a upevňoval mýtus o člověku ekonomickém – homo economicus, který vytvořil tržní hospodářství. Tento antropologický model ospravedlňoval zničení staré společnosti a vytvoření nového (velmi zvláštního) společenského řádu, v němž se práce stává zbožím a každý člověk se přeměňuje na vlastníka a trhovce.

     Základem „přirozeného práva“ v tržním hospodářství – na rozdíl od všech „zaostalých“ společností – je sobectví lidí – „atomů“ – a jejich racionalismus. Hobbes popsal stav člověka jako „válku všech proti všem“. Darwinova evoluční teorie se představila jako boj o přežití. Velký vliv na ideologii měla Malthusova díla, vysvětlující společenské katastrofy za kapitalismu bojem o přežití. Když Malthus uvedl boj jako společensky nezbytný zákon, v němž jsou „chudí a neschopní“ zničeni a přežívají nejlépe přizpůsobení, vytvořil hlavní Darwinovu přenášku jeho evoluční teorie. Pojem přiřazený k divoké přírodě vzešel z ideologie, a pak se z přírodopisu do ideologie vrátil, již s nálepkou „vědeckosti“.

     Spencer přenesl myšlenky společenského darwinismu do sociologie. Píše: „Chudoba nezdárných, neštěstí, co dopadlo na nerozumné, hlad zmáhající lenochy, a skutečnost, že silní vytlačují slabé, zanechávajíce mnohé na mělčině a v bídě – to je vůle moudré a všemocné prozřetelnosti.“ Zavedení myšlenek společenského darwinismu do masového vědomí mělo velmi silný programovací účinek. Podle anglického neoliberála R. Skrutona „nespokojenost se neusmiřuje rovností, ale tím, že přidává nerovnosti sílu zákona.“

     Kultura Ruska, do níž západní kapitalismus pronikal s velkými obtížemi, odmítla individualismus. V tom byli jednotní skoro všichni společenští filozofové – od marxistů po konzervativce. Křesťanský filozof V. Solovjov tomu dal tento výklad: „Každý člověk je pouze středem nekonečného počtu vztahů s druhým a ostatními, a oddělit ho od těchto vztahů znamená, že se z něj odejme veškerý skutečný obsah života.“

     Ruská kultura dokázala očistit darwinismus od jeho ideologické složky. Hlavní teze této „nemalthusovské“ verze darwinismu je spojená především se jménem P. A. Kropotkina. Podle něj naděje na přežití živých bytostí se zvyšuje s tím, jak se zvyšuje jejich harmonické přizpůsobení jeden druhému a k okolnímu prostředí. Ne válka všech proti všem, ale vzájemná pomoc!

Autorita vědce: přímý manipulativní vliv

     Působivým důkazem toho, do jaké míry je obyvatel Západu bezbranný vůči autoritě vědeckého titulu, jsou společensko-psychologické experimenty, prováděné v 60. letech na Yaleské univerzitě ve Spojených státech, takzvané Milgramovy experimenty. Účelem experimentů bylo studium míry podřízenosti průměrného normálního člověka moci a autoritě. Jinými slovy, možnost programovat chování lidí působením na jejich vědomí. Předmětem pokusů byla reprezentativní skupina normálních bílých mužů střední třídy, jimž se cíl pokusů samozřejmě nesděloval. Bylo jim řečeno, že se studuje vliv trestu a efektivitu učení (pamatování).

     Zkoušení měli vykonávat roli učitele, trestajícího žáka s cílem lépe si osvojit látku. Žák byl ve vedlejší místnosti a telefonicky odpovídal na otázky. V případě chyby ho učitel trestal elektrickým výbojem. Za každou následující chybu mohl zvýšit napětí o 15 Voltů (před učitelem bylo 30 spínačů – od 15 do 450 V). „Žák“ samozřejmě nedostal žádnou ránu, pouze napodoboval sténání a výkřiky – studovalo se chování „učitele“, řídícího se přímo nelidskými pokyny vedoucího experimentu.

     Učitel sám předtím dostal ránu 60 Voltů, aby věděl, jak nepříjemné to je. Při napětí 75 V již slyšel sténání studentů, při 150 V výkřiky a prosby o přerušení trestu, při 300 V odmítnutí pokračovat v experimentu. Při 330 V se křik stal nepřirozeným. Přitom vedoucí experimentu nevyhrožoval pochybujícím „učitelům“, ale pouze lhostejným tónem řekl, že experiment by měl pokračovat.

     Před experimenty psychiatři z různých amerických univerzit na Milgramovu žádost předvídali, že ne více než 20 % zkoušených dojde na polovinu (225 V) a pouze jeden z tisíce by stiskl poslední tlačítko. Výsledky byly ohromující. Ve skutečnosti téměř 80 % zkoušených došlo do poloviny stupnice a více než 60 % stisklo poslední tlačítko s téměř smrtelným výbojem 450 V. To znamená, že navzdory všem předpovědím, velká většina ověřovaných poslouchala pokyny „vědce“, vedoucího experiment, a trestali žáka elektrickým proudem, i když již přestal křičet a kopat do zdi.

     V jedné sérii experimentů se ze čtyřiceti prověřovaných nikdo nezastavil před úrovní 300 V. Pět odmítlo poslouchat až po této úrovni, čtyři po 315 V. dva po 330 V, jeden po 345 V, jeden po 360 V a jeden po 375 V. Většina byla připravena mučit člověka téměř k smrti a doslova slepě se podrobila autoritě vedoucího experimentů. Zároveň všichni dobře chápali, co dělají. Zapínajíce vypínač, nastupovalo u nich takové vzrušení, jaké Milgram nikdy v psychologických experimentech neviděl. Docházelo i ke křečím. Po experimentech se všichni ověřovaní se silným citovým vzrušením pokoušeli vysvětlit, že nejsou sadisté a že jejich hysterický smích neznamenal, že se jim líbí mučit člověka.

     Pro nás je důležitá skutečnost, že takové slepé podrobení se pozorovalo, když byl vedoucí experimentu prověřovaným představen jako vědec. Když se vedoucí představil bez vědecké aury jako obyčejný začínající výzkumník, počet lidí, kteří stiskli poslední tlačítko, se snížil více než třikrát – na 20 %. To je rozsah, v jakém autorita vědy potlačovala morální normy vzdělaného bílého člověka.

     V deníku experimentu se píše: „Jeden z prověřovaných přišel do laboratoře sebejistě a s úsměvem – slušný dělný člověk. Za 20 minut se změnil na hadr – mumlal, křečovitě sebou trhal a rychle se blížil k nervovému záchvatu. Po celou dobu se tahal za ušní lalůček a lomil rukama. V jeden okamžik si zakryl obličej rukama a zasténal: „Můj Bože, kdy to skončí!“ Ale pokračoval v poslouchání každého slova experimentátora, a tak dosáhl konce stupnice napětí.“

 

Publikováno 28. 5. 2022