Manipulace vědomím

     Výše jsme uvedli, že manipulátor v prvé řadě využívá vzorce myšlení již existující ve veřejném vědomí. V psychologické válce, tedy při manipulaci vědomím, zaměřeném na zničení společnosti, jsou nejdůležitější vzorce myšlení vyjadřující nespokojenost. Přitom nezáleží na původu nespokojenosti; ten může být i zcela v rozporu se zájmem manipulátora. Například během perestrojky využívali protisovětští ideologové především nespokojenost lidí z odklonu moci od sovětských ideálů. Později se začaly zavádět nové vzorce myšlení (obohacování, nemorálnost, násilí), s jejichž pomocí se dalo manipulovat vědomím mladšího pokolení.

     První podmínkou úspěšné revoluce jakéhokoli druhu nebo úspěchu informační války s vnějším protivníkem, je oddělení aktivní části společnosti od státu. Proto je v těchto programech ovlivňování veřejného povědomí, jejichž cílem je podkopat oprávněnost státu, důležitou součástí oživení a posílení vzorce protistátnosti vůbec.

     Každého člověka tajně nahlodává červíček protistátního pocitu, protože každá moc utiskuje. A v každé společnosti jsou vždy objektivní důvody pro nespokojenost s mocí. Ale normálně mysl a další smysly udržují tohoto červíčka pod kontrolou. Sugescí, uměleckými obrazy, černými mýty, písněmi a satirou však lze tento protistátní cit rozdráždit.

     Liberální inteligence (nejen) Ruska v mnohém opakuje cestu duchovního rozvoje Západu. Tam přeměna lidu na společenství „svobodných individuí“ (což byla podstata zničení tradiční a vzniku občanské společnosti) vyvolala jak odtržení se od státu, tak i nenávist k autoritě.

     Jak píše filozof Ortega y Gasset: „Svrchovanost každého individua, člověka jako takového, se vynořila z fáze odtažité právní ideje nebo ideálu a zakořenila se v myslích prostých lidí.“ Naopak stát byl ponížen z postavení „otce“, ochraňujícího hojnost, na úroveň „nočního hlídače.“ Nejsnadněji se svedou k protistátní rétorice lidé, kteří získali masové vysokoškolské vzdělání evropského typu, postavené na kulturní tradici Velké francouzské revoluce. Nejedná se nutně o vrstvu inteligence, tento společenský druh lépe vystihuje širší pojem „specialista“.

     Velkou roli při představování státu jako kolektivního „nepřítele lidu“ sehrála v uplynulých desetiletích propaganda hospodářské svobody v neoliberálním výkladu. Inteligenti, zaujatí svým módním proudem, vyčetli u neoliberálního ideologa Friedricha von Hayeka, že „pro všechny velké filozofy individualismu je (státní) moc absolutním zlem“ a uvěřili v podloženost své krajní protistátnosti.

     Je jasné, že žádný stát nemůže své úkoly plnit, aniž by svým občanům neodebral část příjmů z jejich práce. Ale za účelem manipulace se zde využívá podvržení pojmů – např. odebrání se nahrazuje pojmem vykořisťování. Ve skutečnosti existují dva způsoby odebrání nadvýrobku (části zisku, mzdy): prostřednictvím trhu, nebo povinnosti. Za povinnost se považuje jakékoli zcizení části výroby, která se neproplácí prostřednictvím tržní směny (výdělku) – robota, výživné na děti, zabavení výplaty manželkou atd.

     V marxistickém pojetí nastává vykořisťování odebráním nadhodnoty v okamžiku koupě-prodeje: Já tobě pracovní sílu, ty mě její tržní cenu. A podstata vykořisťování spočívá v tom, že pracovní síla vytváří nadhodnotu, kterou si kupující pracovní síly (zaměstnavatel – držitel kapitálu) přisvojuje. („Kapitál je pumpa, odčerpávající nadhodnotu z masy pracujících“.)

     Sovětská (a obecně socialistická) společnost patřila k těm druhům společností, kdy se přidaná hodnota přerozděluje prostřednictvím povinností. Mezi (nejen) sovětským státem a pracujícími bylo mnoho mimohospodářských vztahů.  „Každý podle svých schopností.“ – to je zásada povinnosti, nikoli trh. Všechno bylo jednoduché a průhledné: stát odebíral nadhodnotu (zisk) a dokonce i část z nezbytného dílu (mzdy) – a vracel je na rovnostářském základě prostřednictvím obecných prostředků (bezplatné vzdělávání, zdravotnictví, dostupné bydlení, přijatelná cenová hladina atd.). Bylo zde nějaké vykořisťování ze strany státu? Pouze v hrubém slova smyslu, jako nadávka. Nebylo o nic větší než v rámci fungování běžné rodiny.

     Ale pracující snadno přijali falešný rádoby marxistický výrok o jejich vykořisťování státem, protože všechna slova byla dobře známá a přesně zapadala do navyklého vzorce myšlení: „Zaměstnance vykořisťuje zaměstnavatel“. Stačilo jen vytrvalým opakováním převést pojem „zaměstnavatel“ z kapitalisty na (socialistický) stát, vytvořit tak falešný navyklý vzorec a provést přesměrování nálad.

     Tento navyklý vzorec se opíral o vážný pocit – „žárlivost opomíjených“. Slova o vykořisťování zahřívala duši – je příjemné, když tě litují. A kromě toho samotná sovětská propaganda tvrdila, že se už-už chystáme mít více blahobytu než ve Spojených státech. A když ho nemáme více, pak je to tím, že nás vykořisťují. Kdo? Přece stát, protože kapitalisty u nás nemáme.

     Toto je významný zdroj křehkosti jakéhokoli ideokratického státu, protože na sebe bere příliš mnoho – totiž roli otce. A pokud je rodině zle – je vinen otec. Liberální stát se oproti tomu od počátku zbavuje odpovědnosti a pouze hlídá pořádek na trhu. Masové vědomí to vnímá tak, že základem osobních starostí zde jsou základní zákony trhu. Stát v takovém případě nenese žádnou vinu a vždy sám sebe vnímá dobře, protože alespoň mírně změkčuje tvrdé zákony trhu (poskytuje podporu nezaměstnaným atd.).

     Je možné, i když to není zřejmé, že sovětský (a potažmo i každý socialistický) stát mohl dát pracujícím více blahobytu. Ale byl ve válce, byť studené. Tato důležitá okolnost byla vytěsněna z vědomí veřejnosti, a jako by na to všichni zapomněli. Přitom za podmínky války je hlavní povinností státu ochrana země a občanů. A na ni (nejen) sovětský stát utratil značnou část získané „nadhodnoty“. Mimochodem, k plnění této stížnosti nebyly žádné stížnosti a občané si naopak zvykli považovat svou bezpečnost a život v míru za něco zcela samozřejmého…

     Lze uvést i další protistátní vzorec uvažování, intenzivně používaný během perestrojky – výhody nomenklatury. Nebudeme zde rozebírat podstatu tohoto stereotypu. Je důležitý jako uměle vytvořená strukturální jednotka masového vědomí.

     Boj proti výsadám vedení byl důležitou součástí programu na podkopání oprávněnosti sovětského státu. V této protinomenklaturní kampani bylo provedeno podvržení vzorce myšlení s přesměrováním nálad. To lze považovat za skvělou operaci, protože se rozehrála v samotné nomenklatuře, když ona sama připravovala „revoluci shora“. Především ideologický aparát, řízený nomenklaturou KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu), vytvořil obraz nepřítele ve formě „virtuální“ nomenklatury a poštval ji na masové vědomí. Jako vojenské letadlo, vypouštějící falešný planoucí cíl, na který se má zachytit raketa se samonaváděcí hlavicí, citlivou na tepelné záření.

     Výchozím vzorcem myšlení, zavedeným do masového vědomí, byl ideál rovnostářství. Když ideologové rozněcovali v masách nenávist proti výhodám nomenklatury, dokázali tuto nenávist nasměrovat ne na jednotlivce a skutečnou společenskou skupinu, ale přesně na status člena nomenklatury vytvořené společenským zřízením.

     Antinomenklaturní vzorec myšlení se využil jako prostředek manipulace velmi širokého rozsahu. Ničil jak logiku, tak i smysl pro míru i kritéria podobnosti. Využil se standardně (téměř beze změn) v celém socialistickém táboře. Hodně se vykládalo, že národy zemí výhodní Evropy jsou rozhořčeny korupcí nejvyšších představitelů moci a luxusem, jaký si členové vrchnosti dovolili. Ovšem údaje o tomto luxusu se uváděly velmi skoupě. V západním tisku se pouze mihla zpráva, že Honnecker (prezident NDR) měl na chatě bazén. (Později bylo upřesněno, že bazén byl 12 metrů dlouhý – jako u středního obchodníka na Západě.)

     Nikoho ani nenapadlo srovnávat prostředky, vynaložené na spotřebu vrchnosti kapitalistických zemí a „zkorumpovaných komunistických režimů“. Nikdo televizním divákům neřekl, že jde o přepych, hodnocený podle úplně jiných norem než na Západě, a z pohledu „náčelníků“ tržního hospodářství a státní vrchnosti Západu byl směšný.

     Upevnění navyklých vzorců myšlení přivádí člověka k neschopnosti umístit situaci do reálných časoprostorových souřadnic a racionálně ji vyhodnotit. Pro člověka, uvažujícího pevně v mezích navyklých vzorců, je obtížné provést i strukturální rozbor situace – okamžitě vnímá svůj ideologický výklad.

     Vždyť je zřejmé, že každá společnost by měla lidem, zaujímajícím vyšší postavení, vytvořit ve společenské hierarchii určité výhody. Copak byly výhody udělované vrchnosti režimu, řekněme v SSSR, nehorázně velké a překračovaly všechny rozumné meze? Ne, to nikdo netvrdil. Možná byla nomenklatura těchto zemí parazitující elitou, neplnící svoji roli ve stavbě společnosti? Tato otázka nikdy v debatách nepadla, to znamená, že žádnou významnou roli nehrála. To znamená, že televiznímu divákovi, rozhlasovému posluchači a čtenáři se to prostě vsugerovalo ideologickým strojem manipulátorů. Pro přeměnu sovětského řídícího aparátu na jelcinovskou byrokracii neexistovaly z tohoto pohledu žádné racionální argumenty.

     Již v roce 1993 nová nomenklatura Ruska, která během privatizace získala státní vlastnictví, najímala na jižním pobřeží Španělska celé hotely s pokoji za 400 dolarů na den a objednávala večeře bratru za 600 dolarů. Pro náš námět je důležité to, že umístit tyto zprávy do kontextu své nenávisti k nomenklatuře průměrný člověk není schopen. Do jeho mysli byly zabudovány dva neprotínající se vzorce uvažování: výsady sovětské elity byly pro občany velké a nesnesitelné, zatímco výsady současné elity jsou občanům lhostejné a jejich velikost je nepodstatná. (Autor dále uvádí ještě několik názorných příkladů a srovnání.)

     Ukázalo se, že anti-nomenklaturní navyklý vzorec uvažování je velmi stabilní a stojí za prostudování. Je obzvláště důležité, že jeho intenzivní vytěžování bylo možné právě díky pevnosti rovnostářského ideálu v masovém vědomí. Toto je příklad skutečnosti, že i ty navyklé vzorce uvažování, které jsou namířeny přesně proti cílům manipulátora, se mohou při manipulaci využít. Je důležité dovedně nasměrovat účinek navyklého vzorce.